Bohatství a plné supermarkety nebyly cílem hospodářské transformace po roce 1989, Česko primárně usilovalo o svobodu, suverenitu, demokracii a tržní ekonomiku. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl exprezident a porevoluční premiér i ministr financí Václav Klaus. Komentoval i soudobou kritiku privatizace – nikdo podle něj nikdy nesliboval, že všechny firmy po změně vlastníka obstojí.
Být bohatší nebylo naším cílem. A nikdo nesliboval, že všechny firmy obstojí, komentuje Klaus devadesátá léta
Václav Klaus o ekonomickém vývoji od sametové revoluce (zdroj: ČT24)
Kam jsme se za posledních třicet let hospodářsky posunuli?
Jde o to, jaké klademe hledisko. Myslím, že nebylo naším cílem – jak to možná někdo trošku chápal a chápe i dodnes – abychom byli bohatší, abychom měli vyšší HDP na hlavu, abychom si toho více mohli koupit. Chtěli jsme víc než plné supermarkety. Šlo nám o něco jiného.
Zdůrazňuji to proto, že hodnocení toho období není o statistických datech, není o číslech. Došlo ke kvalitativní změně naší společnosti a naší ekonomiky. Čísly se to přesně nedá změřit, ať to nikdo nezkouší. Chtěli jsme svobodu, chtěli jsme demokracii, chtěli jsme tržní ekonomiku a chtěli jsme národní suverenitu, což jsou věci, které se nedají shluknout do nějakého jednoduchého statistického ukazatele, o kolik procent jsme oproti roku 1989 dál.
Já myslím, že nebylo naším cílem, jak to možná někdo tak trošku chápal a chápe i dodnes, abychom byli bohatší, abychom měli vyšší HDP na hlavu, abychom si toho více mohli koupit.
Ale v této věci, v kvalitativním posunu naší země, jsme nekonečně dál. Nekonečně. Úplně jinde. Ani po kvantitativní stránce to není špatné. Nedávno jsem si spočítal, že od nejnižšího bodu naší ekonomiky z transformačního období, což byl rok 1992, naše ekonomika do dneška rostla průměrně o 2,6 procenta ročně – což někdo porovnává s Čínou, která začala z totální chudoby, a proto ta čísla byla jiná.
Je to samozřejmě daleko více než Evropská unie a než zbytek Evropy, takže v tomto smyslu jsme se výrazně posunuli uvnitř Evropy k průměru Evropské unie. Jestli jsme byli na 73 procentech průměru Evropské unie, tak teď jsme na 91 procentech. To je i kvantitativně rozdíl velikánský a myslím, že by to měli lidé přijmout a ocenit.
Když hovoříme o Evropské unii, ale můžeme mluvit i celosvětově, co všechno se v transformaci muselo udát a změnit, abychom mohli konkurovat právě těmto státům a vyvážet do nich?
Správně připomínáte, že největší pád, který způsobil ekonomický pokles v letech 1991 a 1992, byl primárně způsoben výpadkem zahraničního obchodu. Kdysi jsme všechno vyváželi na východ, nebo dominantně na východ. A východ zmizel. Východ přes noc prostě zmizel. Ekonomický pokles, v podstatě počátek transformace, činil 12 procent, což není tak šílená suma, byl nevyhnutelný. Musel nastat a souvisel právě se ztrátou zahraničních trhů, zahraničního obchodu. To jsme si nikdo nevymysleli, to jsme nikdo nezorganizovali schválně. Byli bychom přece rádi, kdyby se naše tehdejší výrobky pořád ještě mohly kamsi vyvážet, ale ony se bohužel vyvážet nikam nemohly.
Abychom toto změnili, museli jsme provést radikální transformaci, proto jsme odmítli slovo „dělat ekonomickou reformu“. Ekonomická reforma byla změna s malým „z“, transformace byla fundamentální změna ekonomiky a vyžadovala liberalizovat ekonomiku, deregulovat, zlikvidovat všechny dotace, subvence, privatizovat. A kdybych to dal pod jedno shrnující znaménko, tak transformace byla o pokusu oddělit důrazně ekonomiku od politiky.
Privatizace byla pokusem nalézt vlastníky, kteří složitě, s postupem času se budou o firmy starat jako skutečně o své a udělají z nich efektivní subjekty ekonomiky.
Komunistický systém, komunistická ekonomika byla založena na diktátu politiky ekonomice a dělalo se to, co politika chtěla. Naše radikální změna byla zrušení diktátu politiky a uvolnění ekonomiky od tohoto nepříjemného diktátu, který brzdil, sešněrovával, svazoval ruce. Problém je ten, že dnešní doba nás vrací v mnohém zpět, politika se do ekonomiky začíná vměšovat zásadním způsobem, stejně neblahým jako v minulosti. A nejtypičtější ukázkou toho je zelená ideologie, všechny „Grety“, které brzdí další ekonomický rozkvět a růst.
Pokud se vrátíme k samotnému přerodu ekonomiky, tak jedním ze základních symbolů je privatizace. Za jakých podmínek vznikala?
První věc byla liberalizovat ekonomiku. To znamená zrušit, aby podnikové sféře stát diktoval, plánoval, rozhodoval za ni a o ní, jestli má vyrábět to či ono. To byl úplně první předpoklad: seškrtat všechny státní zásahy, všechny regulační a v jistém případě direktivní zásahy. To byl první úkol.
Druhá věc byla potřeba vytvořit standardní tržní prostředí a to chtělo narovnat a uvolnit ceny, zrušit obrovské množství dotací a subvencí, které pokřivovaly ekonomické prostředí, čili to byly první kroky, které jsme museli provádět. A proto, aby se podniky v tomto nově vytvořeném prostředí mohly racionálně chovat, potřebovaly totální změnu vlastnictví. Totální změnu vlastnické struktury. Ty podniky byly nikým nevlastněné, protože „státem vlastněné“ neznamená fakticky „nikým nevlastněné“.
Proto jsme museli provádět privatizaci. Privatizace byla pokusem nalézt nové vlastníky. To se strašně málo doceňuje. Řada lidí pořád doufá, že privatizace byla sanací firem a vytvořením, najednou přes noc, tygrů ve světové ekonomice. Ne, privatizace byla pokusem nalézt vlastníky, kteří se složitě a s postupem času budou o firmy starat jako o své a udělají z nich efektivní subjekty ekonomiky. O tom byla privatizace.
Klaus: Zeman svými výroky transformaci poškodil
Nicméně velmi často se později objevovala kritičtější slova, hovořilo se o tunelování. I současný prezident Miloš Zeman tehdy mluvil o podvodu století. Máte pocit, že se něco dalo udělat jinak, nebo to skutečně bylo jediné možné řešení?
Tak zaprvé, prezident Zeman velmi poškodil naši transformaci svými siláckými, pro řadu prostých lidí chytlavými výroky o privatizaci, protože on prostě privatizaci nechtěl. Naši socialisté privatizaci nechtěli, nechtěli, aby byl vytvořen kapitalismus, nechtěli, aby byla tržní ekonomika s klasickou vybaveností toho, co znamená slovo „trh“ a „soukromé vlastnictví“. Prezident Zeman proto na počátku devadesátých let navrhoval rozprodání a rozdání akcií podnikům, zaměstnancům. To by byla nová forma komunismu.
Privatizace byla hledáním vlastníků. Jsem smutný z toho, že se dneska privatizace omezuje na debatu o kuponové privatizaci. Kuponová privatizace byl náš unikátní, ve světě revoluční a velmi s obdivem sledovaný experiment, ale bylo to východisko z nouze. Pomocí kuponové privatizace jsme neprivatizovali ani čtvrtinu naší ekonomiky.
Dojem naší veřejnosti z toho, jak se o tom v médiích nepřetržitě mele, je úplně jiný. Ty mají najednou pocit, že naše ekonomika byla privatizována kuponovou privatizací, nikoliv zhruba čtvrtina. My jsme přece zahájili radikální restituce, větší než v řadě zemí střední a východní Evropy. Naše slavná malá privatizace a standardní velká privatizace byly základní věci – a pak něco zbývalo.
Kuponová knížka
Kuponová privatizace byla východiskem z nouze v situaci, kdy u nás lidi po komunismu neměli bohatství, neměli kapitál, nemohli si koupit škodovku nebo velkou firmu. Takže se musely hledat alternativy, hledat specifickou metodu. Ne před každým podnikem v naší zemi ťukaly světové firmy na dveře – „Prosím vás, rychle, už vás chceme koupit“.
To je naprostý nesmysl, nic takového tady nebylo. A pokud to někdo dneska tvrdí, tak je hlupák, krom toho, že je darebák. Pro nás byla kuponová privatizace východiskem z nouze, kdy lidi neměli kapitál, nechtěli jsme všechno prodat zahraničním vlastníkům a chtěli jsme, aby se maximálně mohli podílet občané naší země. Já myslím, že v tomto smyslu i ta kuponová privatizace uspěla.
Nikdo nikdy nesliboval, že všechny firmy obstojí, říká exprezident
Co pak tedy říkáte spojování privatizace s tím, co se stalo poté?
Říkám znovu, privatizace byla hledáním prvních nových vlastníků. Každý jsme věděli, že noví vlastníci nebudou andělé, že všichni nebudou vystudovaní experti, kteří za komunismu neměli co jiného na práci než studovat Harvard a Oxford a na všech byznysových školách světa se dokonale připravovat na to, že tady budou novými manažery firem. Nic takového nebylo. Byl to postupný, pomalý proces hledání nových vlastníků.
Někteří z nich obstáli, někteří neobstáli, některé firmy měly bez vlastníků, jenom samy o sobě, svou podstatou našlápnuto na dobrou budoucnost, některé na takovou budoucnost našlápnuto neměly.
Všechny tyto firmy, tisíce firem, se dostaly do kuponové privatizace. Bylo naprosto jasné, že budou mít nejrůznější osudy. Od bezvadného osudu po osud méně příznivý. Nikdo nikdy nesliboval, že všechny firmy, které projdou kuponovou privatizací, obstojí. Nikdy nikdo z nás nic takového nevyslovil a myslím, že kdybyste šmátrali v České televizi ve svých archivech, tak byste ode mne nic takového nikdy nemohli slyšet.
Nechme žít. Někdo je schopný a stane se Kellnerem. Někdo je neschopný a zničí Poldi Kladno.
Já jsem to věděl. Já jsem přece v té době varoval, kolik v procent firem v průměru v Americe ročně končí. Provokoval jsem studenty s otázkou, jaká je úmrtnost nově zrozených firem v USA do jednoho roku jejich existence. Všichni řeknou deset procent, patnáct procent. Já jsem šokoval. Průměrné číslo v USA je, že 71 procent firem nově vzniklých nedožije jednoho roku své existence.
Nemohlo to být u nás moc jiné. To neznamená, že se nevztekám nad celou řadou neúspěchů. Že se nevztekám nad tím, jak to řada nových vlastníků propásla, nevyužila, zašantročila. Buď hloupostí a neschopnosti, nebo nějakým svým zlým záměrem.
Nakolik vnímáte jako pravdivé výroky, že privatizace stvořila velkou část současných miliardářů v České republice?
Přece jsme chtěli, aby privatizace vytvořila nové české, po půlstoletí komunismem zlikvidované, podnikatele. Manažery, finančníky, bankéře, kapitalisty. To byl náš cíl. To přece musel každý považovat za svůj cíl. Nikdo z nás nechtěl znovu obnovit komunismus, že budou mít všichni stejně. A že budou všichni žít z platu a nikdo bohatší tady prostě nebude.
Já nejsem typ „být byznysmenem“, proto jsem nezbohatl. Ale nikomu jinému to nezávidím. Ano, my jsme chtěli, aby vznikli miliardáři. Jestli každý z nich vznikl formou, která mně by byla nejmilejší, to je úplně jiná věc, ale žijeme ve svobodné a méně spravedlivé společnosti. Prostě nechme žít. Někdo je schopný a stane se Kellnerem. Někdo je neschopný a zničí Poldi Kladno. To jsou úplně odlišné věci.
UDÁLOSTI: Proměny ekonomiky za 30 let od revoluce (zdroj: ČT24)