Jako rodinnou relikvii uchovávají někteří Češi dopisy svých předků, kteří zemřeli za první světové války v daleké střední Asii. Teď se po jejich stopách vypravili až do Uzbekistánu. Jejich pradědové bojovali v rakousko-uherských uniformách. Vzdali se Rusům a byli sem posláni na těžké práce. Na nemoci a vyčerpání jich zemřelo několik desítek tisíc. Čeští badatelé se o jejich osudy začali zajímat až teď a chtějí jim poskytnout důstojný památník. V Uzbekistánu natáčel pro pořad Reportéři ČT Tomáš Vlach.
Reportéři ČT: Češi, jejichž ostatky leží zapomenuty v Uzbekistánu, by se mohli dočkat pamětní desky či památníku
10 minut
Reportéři ČT – Zapomenuti v Turkmenistánu
Profesionální voják a veterán z Afghánistánu Jiří Nevole si splnil svůj sen. Podíval se na místo posledního odpočinku svého příbuzného ve středoasijském Uzbekistánu. Byl jedním z 86 Čechů a Slováků, kteří tam v červnu vyrazili uctít památku svých dosud opomíjených krajanů.
„Přijeli jsme zahlazovat nebo začerňovat bílá místa naší historie, protože na území dnešního Uzbekistánu zemřely desetitisíce Čechoslováků, o kterých v podstatě nemáme žádné povědomí,“ vysvětluje místopředseda sněmovny Tomáš Hanzel (ČSSD).
Mezi účastníky byli příbuzní zajatců, historici, badatelé, ale i odborníci na obnovu vojenských památníků z ministerstva obrany a politici. Stát poskytl vojenské letadlo, na cestování po Uzbekistánu se už účastníci složili sami. Všichni pak projeli Uzbekistán od západu na východ po 1500 kilometrů dlouhé trase, kde byly největší zajatecké tábory. Zastavili se skoro u každého z nich s hymnou, věncem a modlitbou.
Mapa cesty českých badatelů
V tehdejším Turkestánu se ocitlo až 300 tisíc rakousko-uherských vojáků
Za první světové války rukovali Češi a Slováci do armády rakousko-uherského mocnářství, které je posílalo z velké části na frontu proti carskému Rusku. Jak líčí četná historická svědectví, nahrávaly nálady ve společnosti tehdy tomu, nechat se dobrovolně zajmout. Jenže Rusové se zajatci nezacházeli v rukavičkách. Putovali na Sibiř nebo do takzvané Turkestánské gubernie ve střední Asii jako levná pracovní síla.
„V letech první světové války všechno místní obyvatelstvo mobilizovali do bojů. Bylo ale přece třeba stavět silnice, obytné a administrativní budovy, továrny, doly, dílny… Všude pracovali váleční zajatci,“ připomněl uzbecký historik Njemadžon Sobirov, který se tématu zajatců věnuje už řadu let. Podle něho se v tehdejším ruském Turkestánu ocitlo nedobrovolně 250 až 300 tisíc rakousko-uherských vojáků. „Na rozdíl od ruských a dalších gubernií, podmínky (v Turkestánu) byly lepší. A víte proč? Místní obyvatelstvo je přijalo za své a ve všem jim pomáhalo,“ dodává.
Někteří z Čechů tu navázali nadstandardní vztahy. Třeba Josef Aule léčil posledního emíra bucharské pevnosti, jiní stavěli zavodňovací kanály nebo železnici, která stále funguje.
„Baráky, ve kterých žili, byly opravdu uplácané z hlíny, z hliněných cihel, problém byl samozřejmě s hmyzem, je tady spoustu různých parazitů, vší, blech, kteří roznášeli nemoci, tyfus, v zimě nedostatek vitaminů, takže podmínky byly docela drsné, samozřejmě všechno spojené s extrémními teplotami, suchem, opravdu počet mrtvých byl docela vysoký,“ přiblížil tehdejší podmínky organizátor výpravy Radim Chrást.
České a slovenské zemřelé zatím nikdo nespočítal. Má se ale za to, že jich bude mnohem více než pět tisíc. A protože v místech tehdejších táborů je v současné době vesměs nová výstavba, jsou skromné pomníky a náhrobky jedinými stopami, které po zajatcích zůstaly.
Organizátor výpravy Radim Chrást se tématu českých vojáků v někdejším ruském impériu věnuje dlouhodobě, a protože bádání v samotném Rusku je aktuálně kvůli pandemii a zhoršeným vztahům komplikované, zaměřil se právě na střední Asii. A vytipoval, kam je třeba jet.
„To za mnou je socha, takzvaná sfinga, kterou nechali postavit maďarští důstojníci maďarským vojákům, je to z toho důvodu, že v té době se sochy nebo pomníky stavěly za vlastní peníze, takže maďarští důstojníci vybrali peníze mezi sebou tak, aby uctili památku svých mrtvých kamarádů. Za sochou byl obrovský prostor, obrovské teritorium, kde byli pohřbíváni všichni váleční zajatci nejen rakousko-uherského původu, takže i Češi,“ vysvětlil.
Jinými slovy, zajatec z bohatých poměrů si mohl dovolit kamenný náhrobek, který někdy vydržel až do těchto dní. Člověk z chudší rodiny měl jen prostý kříž nebo skončil v masovém hrobě. To byl zřejmě i případ pěšáka Brabence, příbuzného Jiřího Nevoleho. Jeho rodina opatruje také velkou vzácnost – poslední dopisnici, kterou jejich příbuzný poslal.
„Je datována 14. 11. 1915. Z Turkestánu píše, že je zdráv, ptá se na zdraví svých blízkých, maminky, svých bratrů, jak jsou na tom. A tady vlastně píše: moje adresa Franz Brabenec, válečný zajatec v Turkestánu, Rusland, Asie, sedmá rota,“ ukazuje Jiří Nevole.
Podobný příběh má v rodině Zdeněk Šindelář. Možná s tím rozdílem, že o trochu víc tuší, kde jeho příbuzný skončil. Pěšák Josef Pošvář zemřel v taškentském táboře na tyfus. V kostele, kam zajatci chodili, za něj zapálil svíci a pomodlil se. „Trošičku jsem smutný z toho, že vzpomínka, konkrétní místo je vytipováno, ale hroby, kříže, památníky jsou už zničeny. Takže to je samozřejmě, si myslím, chyba. Naopak je to prostor pro nápravu,“ konstatuje Šindelář.
Otce a syna Sochorovy přivedl pak do Uzbekistánu intenzivní zájem o dějiny tří obcí, kde žijí a mají tu rodinné vazby. Stanoviště, Rapotic a Zbraslavi u Brna. „Zjistili jsme, že z oblasti, co pocházím, tři občané, kteří šli z dřívějšího Turkestánu, se přihlásili do legií. Konkrétně jeden z Buchary a dva ze Semipalatinsku, což je v dnešním Kazachstánu. Takže jedeme po stopách i těchto spoluobčanů,“ vysvětlil důvody své cesty příznivec vojenské historie Jaroslav Sochor starší.
Na každém ze hřbitovů, kde leží Češi, by se měla objevit pamětní deska
Zatímco Německo, Rakousko a Maďarsko o pohřebiště svých vojáků v této části světa pečují, Češi teprve začínají hledat stopy po svých blízkých. Na každém ze hřbitovů, kde leží čeští krajané, by se teď měla objevit pamětní deska. Uvažuje se i o památníku. Některá místa, jako třeba Čirčik u Taškentu, kde bez jakékoliv připomínky leží ostatky mnohých Čechů, by možná mohla získat důstojnější podobu. Místo, kam podle místních pohřbívali zajatce během epidemií, tvoří teď jen vzrostlá tráva a jakási navýšenina, ale jinak nic.
Stav prostoru, kam zajatci ukládali své mrtvé kamarády a kromě toho tu pohřbívala celá ruskojazyčná komunita přilehlé osady Trojskoje, znepokojuje i mnichy z nedalekého pravoslavného kláštera. Chystají se tu postavit kapli.
„Informaci jsme rozšířili po internetu, abychom po celém světě vybrali trochu peněz. Chceme na hřbitově postavit kapli na památku všech, kteří tady žili, včetně válečných zajatců,“ vysvětluje mnich Aristoklij.
„To, co děláte, že se snažíte najít své blízké a dozvědět se o jejich osudu, je chvályhodné. Proto máme v této věci velmi podobné cíle,“ dodal starosta města Namangham Gofir Džamalov.
