Před sto lety se v Národním domě v pražském Karlíně poprvé sešli legionáři ze všech válečných front první světové války. Na všelegionářském sjezdu si vyjednali vytvoření Československé obce legionářské (ČsOL). Organizace vycházela z nadstranických národotvorných ideálů a Masarykových myšlenek, přežila dvě totality a sdružuje veterány z válek různých historických epoch až dodnes.
„Jejich odkaz je živý stále. Boj za demokratické zřízení státu nikdy nepřestane být aktuální a my můžeme být rádi, že náš stát vznikl na těchto ideálech,“ říká tajemník obce, který zároveň mapuje její historii, Jiří Filip.
Legionáři jsou přitom nedílnou součástí vzniku samostatného československého státu. Jejich hrdinství za první světové války bylo „municí“ Tomáše Gariggua Masaryka v zápase o realizaci československé myšlenky.
Na 140 tisíc Čechů a Slováků bojujících na straně Dohody na několika frontách velké války přesvědčilo vítězné velmoci, že „Češi jsou Slováci a Slováci Češi“. Československo se tak stalo jediným nástupnickým státem Rakouska-Uherska, jehož budoucí existenci Spojenci uznali ještě před konáním Pařížské mírové konference v roce 1919.
„S návratem legionářů po první světové válce do vznikajícího Československa vyvstala zásadní otázka jejich zařazení do veřejného života,“ popisuje Jiří Filip. Jen někteří váleční veteráni vstoupili do politických stran a tak vznikla poptávka po vytvoření organizovaných skupin čistě legionářských.
K realizaci myšlenek sjednocení československých vojáků došlo až po roce 1920, to se ještě do osvobozené země vracely další desítky tisíc legionářů z Ruska. Až 15. ledna 1921 tak na všelegionářském sjezdu v Karlíně položili jeho účastníci základy Československé obce legionářské.
„Uctěme památku padlých svorným úsilím o dobro národa“
Zahajovacího projevu sjezdu se ujal Josef Patejdl, pozdější předseda obce. Vzpomněl na padlé legionáře, pohřbené po celém světě, a apeloval na své druhy, aby uctili jejich památku „svorným úsilím o dobro národa“. Dvoudenní setkání v Národním domě v Karlíně tehdy mělo ukázat, že lidé různých názorů a s různými válečnými zkušenostmi si společně mohou vyjít vstříc.
Byl to ale hlavně prezident Masaryk, jehož osobnost válečné veterány spojovala. „Pro nás legionáře nemůže býti jiného programu, než ideje, které Vaše životní moudrost dala naší zahraniční revoluci. Těmto zásadám zůstaneme vždy věrni,“ napsalo tehdy předsednictví sjezdu na Pražský hrad.
Československý prezident se z účasti na sjezdu omluvil ze zdravotních důvodů, legionářům ale zaslal alespoň písemný vzkaz. Věřil, že idea společného státu má větší váhu než stranické půtky a legionáři budou jedním z příkladů demonstrujících jednotu. „Bojovali jsme ve jménu ideje, která se žádným stranictvím nedá zeslabit,“ napsal. „Krize, kterou shledáváme ve všech stranách, by mohla být právě vám podnětem sjednotit své síly ke skutečné práci,“ vzkázal.
Delegáti Všelegionářského sjezdu rozhodli, že dosavadní legionářské organizace ukončí svoji činnost, a zahájili přípravy na vytvoření jednotné organizace. Díky tomu mohla být Československá obec legionářská oficiálně založena ještě v květnu téhož roku.
Vztah s Masarykem
Vztah legionářů s Masarykem se začal tvořit roky předtím, ještě během válečných vřav světové války. Masaryk byl představitelem zahraničního odboje, do vlasti se vrátit nemohl, jelikož na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač.
O to intenzivněji se snažil formovat společenství bojující za československou myšlenku za hranicemi monarchie a součástí jeho plánů byli i čeští a slovenští vojáci, kteří se během války rozhodli dezertovat a přidat se na stranu Dohody.
„Byl jsem si úplně vědom, co dělám, já antimilitarista a politický žák Komenského. Jsem si vědom, že naše vojenské vystoupení obecně bude uznáno jako loajální a ovšem nutná sebeobrana,“ napsal později československý prezident.
- Masaryk se s československými vojáky (název legie se ustálil až po válce) setkal v Rusku v roce 1917, kam odcestoval z Londýna. Pomáhal zde zformovat československé jednotky a vytvořit nábor vojáků pro armády Dohody na evropském kontinentě. V roce 1918 pak při cestě z USA do osvobozeného Československa navštívil československé jednotky v Anglii, Francii a Itálii, než byl triumfálně uvítán v Praze.
Ani po vyhlášení republiky Masaryk, nyní už prezident, na legionáře nezanevřel. „Častokrát spolu diskutovali. Navštěvovali Masaryka přinejmenším na jeho narozeninách a podobně. Masaryk byl zas naopak váženým hostem při manifestacích na sjezdech Československé obce legionářské,“ vysvětluje Jiří Filip, který je také šéfredaktorem časopisu Legionářský směr.
První republika
Podíl na vzniku Československa nově zřízená republika legionářům nezapomněla. Myslelo se na ně prakticky – právně, kdy stát vytvořil podmínky a zákony, které například legionářům pomohly zprostředkovat zaměstnání v poválečném období. V některých případech dokonce dostávali přednost.
Samotná Československá obec legionářská se o dodržování těchto práv zasazovala. Věnovala se také sociální činnosti, podporovala vdovy a sirotky po padlých vojácích nebo pečovala o ty, kteří v boji ztratili zdraví.
Význam československých legií za světové války rezonoval společností i v symbolické rovině. „Legionáři ukázali za první republiky, že jejich boj v legiích byl iniciován skutečně nejlepšími ideály lidství, právem na svobodu a demokracii,“ popisuje Filip.
Legionáři se podíleli na protinacistickém odboji
Na jaře roku 1939 byla v souvislosti s německou okupací Československá obec legionářská rozpuštěna. Mnoho členů se zapojilo do protinacistického odboje. Řada bývalých legionářů odešla do exilu, někteří z nich byli ve velitelských funkcích exilových československých armád.
Velká část jich ale zůstala ve své vlasti a byla nedílnou součástí odbojových snah v nově zřízeném protektorátu. Ještě předtím, než se ale nějaký odboj stačil vůbec zformovat, bylo mnoho bývalých legionářů bohužel perzekvováno. Nacistům vadili hned od začátku. „Už první vlny zatýkání v roce 1939 byly namířené ve velkém vůči československým legionářům. Někteří tak celou válku prožili v koncentračních táborech,“ dodává Filip.
Ti, kteří měli větší štěstí a kteří se úspěšně vyhýbali gestapu, se začali scházet s dalšími představiteli armády a společně tvořili odbojovou skupinu Obrana národa. Veteráni se zde organizovali mimo jiné v takzvaných legionářských pětkách.
Hrdinové první světové války prokázali hrdinství i v té druhé, ne všichni ji ale přežili. Řadu válečných veteránů čekal smutný osud a po dekonspiraci nacistickým režimem byli popraveni. Skončili tak například dva ze Tří králů, slavné odbojové skupiny, Josef Mašín a Josef Balabán, kteří prožili předchozí válku v legiích na ruské frontě.
Komunistický zákaz
Legionářská obec se po válce obnovila, ale jen na pár let. Komunisté ji po únoru 1948 nejprve přeorganizovali a v roce 1949 zakázali nadobro. Vedle toho stíhal režim také jednotlivce, kteří byli pro něj „nepohodlní“. Nešlo ale jen například o problémy v zaměstnání nebo menší tresty, došlo i na justiční vraždy – nejznámějším případem je asi poprava generála Heliodora Píky.
- Heliodor Píka prošel během první světové války boji na východní i západní frontě, během druhé světové války vedl československá vojska proti Hitlerovi. V roce 1949 byl popraven komunistickým režimem po jednom z monstrprocesů. Tělo generála se po pitvě „ztratilo“ nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno.
V komunistickém režimu se legionáři nemohli nijak projevovat, jisté uvolnění přišlo až s obdobím spojeným s rokem 1968, kdy se směli účastnit veřejných akcí, ovšem za předpokladů, které mnohdy připomínaly až absurdní divadlo.
„Bylo jim umožněno vystupovat třeba na pohřbech nebo navštěvovat hrob prezidenta Masaryka v Lánech. Jsou ale známy příběhy, kdy si svoje uniformy museli přivézt v zavazadlech a u hřbitovní zdi se do nich převlékat, protože nesměli být jinak vidět,“ popisuje Jiří Filip.
Někteří členové zakázané legionářské obce se občas scházeli, tak jak pro tu dobu bylo příznačné – v tajnosti a po bytech. „Buňky“ organizace ale kromě toho fungovaly také v zahraničí. Tvořili je váleční veteráni, kteří v minulosti v různých obdobích emigrovali. Měli důležitou úlohu právě v době, kdy se v Československu na odkazu legionářů oficiálně pracovat nesmělo.
Porevoluční vývoj a zapojení nových generací veteránů
Zahraniční pobočky Československé obce legionářské měly důležitou úlohu i po sametové revoluci, v současnosti má obec buňky v Británii, Francii, ve Spojených státech, na Ukrajině i v Rusku a podílí se na pěstování historického odkazu legionářů a jeho přibližování novým generacím.
- Československá obec legionářská založila pobočku v ruském Jekatěrinburgu. I díky přispění tamních lidí, kteří se angažují na poli vojenské historie, se daří v Rusku „oživovat“ odkaz československých legionářů. „Vznikla tam celá řada výstav, obnovil se tam vojenský hřbitov a ta činnost je zcela jistě vidět, alespoň v oblasti kolem Jekatěrinburgu,“ komentuje místopředseda obce Tomáš Pilvousek.
U myšlenky na znovuobnovení organizace v Československu stáli na počátku 90. let především váleční veteráni z druhé světové války. Prvním předsedou se stal Tomáš Sedláček, člen protinacistického odboje, který byl později vězněn komunistickým režimem.
V průběhu dalších let Československá obec legionářská zapojila do svých řad veterány nejen ze světových válek, ale i z těch misí, kterých se po roce 1989 účastnila československá, respektive česká armáda.
Hovoří za to i fakt, že současným předsedou je veterán z války v Perském zálivu Pavel Budinský. „Potvrzuje to linii, že Československá obec legionářská navazuje na ideály nejenom období první a druhé světové války, ale že se hrdě hlásí k odkazu současné armády,“ řekl její místopředseda Tomáš Pilvousek.
Hrdinské činy Čechů a Slováků pomohly před více než sto lety stvořit Československo a úkolem Československé obce legionářské podle Pilvouska je předávat jejich historii a odkaz mladé generaci. „Abychom v ní probouzeli určitou národní hrdost, protože si myslíme, že v naší historii jsou osobnosti, na které můžeme být hrdí,“ dodává.
