Aby léky skutečně léčily, je podle odborníků nutná dobrá spolupráce lékařů s pacientem. Průzkumy ale ukazují, že předepsanou léčbu nedodržuje každý druhý chronicky nemocný. Klíčové je podle lékařů pacientovi dostatečně vysvětlit podstatu jeho choroby i přínosy terapie.
Simona Šarmírová má familiární hypercholesterolemii, při níž se cholesterol hromadí v cévách. Kvůli této nemoci měla její matka už v jedenačtyřiceti letech infarkt. „Je vám 18, nic vás nebolí a nic vám není, tak je problém smířit se s tím, že do konce života budete muset brát léky,“ říká.
Nemoc měl i její starší bratr. V dodržování léčby ale nebyl tak důsledný, nepřestal ani kouřit. Ve 34 letech zemřel na infarkt. „To s vámi samozřejmě nějak zahýbe. Na druhou stranu jsem viděla, že maminka je opravdu zodpovědný pacient a letos se dožila 80. narozenin. Tak jsem viděla, že je léčba něco platná,“ říká Simona Šarmírová.
„Nedílnou součástí je pacienta přesvědčit o smysluplnosti terapie, a že to nedělá pro toho lékaře, ale pro sebe,“ podotýká Igor Karen, praktický lékař a místopředseda Společnosti všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Z vlastní praxe ví, jak je důležité vyhradit si pro pacienta dostatek času.
Méně informovaní, méně důslední
Právě málo informovaní pacienti bývají mnohem méně důslední. Sklony nedodržovat předepsanou léčbu rostou také s její délkou, množstvím prášků nebo vedlejšími účinky. Podle předsedy České lékařské společnosti Štěpána Svačiny to už ale dnes nemusí být problém. „Pacient, který má vedlejší účinky, dané léky užívá méně. Ale dnes jsou možnosti je nahradit jinými. Takže je potřeba to s pacienty probírat,“ říká.
Přesné dodržování předepsané léčby není důležité jen v případě chronických nemocí, rozhodující je, i když jsou nasazená antibiotika. Nedisciplinovanost pak může zvyšovat odolnost bakterií. V laboratořích Ústřední vojenské nemocnice proto testují, která antibiotika a v jaké míře zabírají přímo na vzorku od pacienta.
Stejným způsobem museli hledat vhodný lék i pro Danku Slavinskou, které se po dvojité zlomenině pánve udělal zánět. „Zkoušela se antibiotika a já jsem byla rezistentní ke všem, až tady tu léčbu vymysleli,“ říká Slavinská. Dostávala ji kapačkou v denním stacionáři. Díky léčbě a poctivé rehabilitaci začala ve svých osmdesáti letech znovu chodit.
