Soud s Židem Leopoldem Hilsnerem, který podle obžaloby zavraždil mladou křesťanku Anežku Hrůzovou v Polné, začal před 120 lety. V procesu probíhajícím pod drobnohledem veřejnosti hrozil za údajnou rituální vraždu Hilsnerovi trest smrti. Případ vyvolal silnou vlnu nenávisti vůči Židům, ze které pak těžili čeští politici nejen v Rakousku-Uhersku, ale i během první republiky. O politickém využívání kauzy a postoji Čechů k Židům mluví v rozhovoru politolog Stanislav Balík.
Stanislav Balík je profesorem v oboru politologie, dlouholetým vedoucím katedry politologie a aktuálně také předsedou Akademického senátu Masarykovy univerzity. Odborně se věnuje moderní české politice, komunální politice, vztahu státu a církví a nedemokratickým režimům. Od roku 2019 je děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Zdroj: www.muni.cz
Vraždou Anežky Hrůzové na jaře 1899 v Polné se spustila lavina událostí, která odkryla silný protižidovský postoj většiny Čechů. Pomocí nepřímých důkazů byl za vraždu devatenáctileté švadleny odsouzen Žid Leopold Hilsner, kterému veřejnost jako motiv připsala použití krve křesťanské panny k zadělání nekvašeného chleba.
Soud Hilsnerovi přiřknul i vraždu Marie Klímové a poslal jej do konce života do vězení. Podle spisovatele Pavla Kosatíka se tak ukázala celoříšská poptávka tehdejšího Rakouska-Uherska po antisemitismu, která připomínala epidemii. Kauza prostoupila celou společnost.
Příběh o rituální vraždě žil ve společnosti další desetiletí, s přibližující se druhou světovou válkou a čím dál větším podněcováním protižidovských postojů zůstal tento mýtus přiživovaný. Vrcholu dosáhl během nacistické okupace, kdy se k pomníku v Polné konaly takzvané národní poutě. Na ně se dnes snaží navázat extremisté, kteří se do městečka na Vysočině pravidelně sjíždějí. Za text podněcující nenávist umístěný u pomníku už soud udělil podmíněný trest.
Vražda Anežky Hrůzové a proces s Leopoldem Hilsnerem byly hojně využívány k podporování antisemitských nálad, které vyvrcholily během druhé světové války. Potom ale válka skončila a moci se brzy chopili komunisté. Využívali nějak tuto kauzu i oni?
Atmosféra po druhé světové válce obecně úplně nenahrávala explicitně antisemitským náladám. S důležitou výjimkou začátku 50. let. Izrael zklamal Stalinovy naděje, že se stane výspou na Blízkém východě, a rozpoutal tak některé antisemitské procesy, které měly vyvrcholit genocidou zbytků Židů v Sovětském svazu. V roce 1953 Stalin zemřel, a tak tyto tendence přestaly, ale od roku 1951 byly patrné. V ten okamžik rezonovaly i u nás.
U procesu se Slánským bylo poměrně významné zdůrazňování židovského původu samotného Slánského, případně dalších odsouzených. Ve vztahu k nim to bylo šílené, přesto mám pocit, že šlo spíš o kratší epizodu, která mentálně úplně nenavazovala na zkušenost hilsneriády. Samozřejmě že vycházela z trochu podobného základu. Ale ve střední Evropě byla židovská otázka vždy hodně komplikovaná. Pro mnoho skupin představovali Židé jejich opozitum. Pro Čechy byli Němci. Pro Slováky byli Maďary. Pro dělníky byli buržoazií, byli to bankéři a vykořisťovatelé. Pro Němce byli jinou rasou, v řadě ohledů úspěšnější a životaschopnější. A tak bychom mohli pokračovat.
Všichni si do nich projektovali to negativní a mávnutím kouzelného proutku se tyto projekce neztratily. Druhá světová válka s šílenou zkušeností holocaustu ale minimálně vytvořila jakousi záklopku, nešlo to příliš zdůrazňovat. Přímo s hilsnerovským „dědictvím“ komunistický režim nepracoval.
Tématu hilsneriády se v současnosti chopila česká radikální pravice. Po vzoru nacistů například pořádají k pomníku Anežky Hrůzové takzvané zádušní poutě. Jeden z představitelů krajní pravice Adam B. Bartoš dostal u soudu dvouletou podmínku za umístění textu k pomníku. V něm psal: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“ Jak to lze vykládat?
Mám pocit, že to není izolovaný výkřik do tmy, je to spíš projev obecnějšího trendu. Po skončení druhé světové války uplynulo zhruba tři čtvrtě století a hrůznost té zkušenosti bledne. S jistým odstupem se začíná víc a víc zpochybňovat. Jsou i šílené teorie o tom, že to bylo vymyšlené, že nebyl holocaust a plynové komory neexistovaly. Od událostí je větší a větší odstup. Už to nejsou ani naši rodiče, kteří by druhou světovou válku osobně zažili, ale mnohem spíš prarodiče, a tak je to zážitek z jiného světa, kterému úplně nevěříme. Najednou mohou ožívat protižidovské resentimenty, které byly ve střední Evropě přinejmenším od doby osvícenství.
S touto tendencí se pojí ještě jeden zvláštní fenomén, na který jsme nebyli zvyklí nebo nám příliš nedocházel. Hlavně v západní Evropě byl antisemitismus často spojen s levicovou částí spektra. I v naší historii byli národní socialisté nebo sociální demokraté silně antižidovští. Dnes se to zvláštně spojuje u lidí jako Adam B. Bartoš, kteří o sobě sami mluví jako o pravičácích, ale mentálně jsou ve skutečnosti národními socialisty. Tak nějak divně to opět ožívá. A je to něco odporného a hnusného. Mluvit o tom, že židovská otázka u nás nebyla definitivně vyřešena, je skutečně úplně neakceptovatelný slovník.
Je pro okruh lidí okolo Bartoše a pro dnešní radikální pravici obecně téma hilsneriády důležité?
Myslím si, že ho používají vyloženě jako zástupný symbol. Jako něco, o čem si myslí, že rezonuje. V jejich kruzích to možná skutečně má nějaký konkrétní význam, ale v zásadě jim nejde o Anežku Hrůzovou. Je to jen symbol. Říkají tak: Podívejte se, jak jsme se kdysi dokázali postavit Židům. A vlastně tak trochu i Němcům, protože Židé většinou mluvili německy.
Antisemitismus je tedy znovu na vzestupu?
Na Západě stoprocentně. Asi to má trochu souvislost i s migrační politikou a s tím, kdo přichází do Evropy, s velkou nenávistí muslimů k židům a Izraeli jako takovému. Je to posilováno i antisionismem, vymezováním se vůči konkrétní politice státu Izrael, jeho vztahu k Palestině a okolnímu muslimskému světu. Je to také spojeno i s tím, že antisemitismus byl součástí levicových přístupů, což vidíme konkrétně třeba na Jeremym Corbynovi. Jeho kontakty, které teď relativizuje a vysvětluje, pochází ze 70. let. Antisemitismus se ale neobjevil znovu po padesáti nebo sedmdesáti letech, byla to inherentní součást západní levice hned po válce. A zůstal tam.
Jak je tomu v Česku?
U nás je to komplikovanější, vztahy k Izraeli jsou úplně jiné než v západní Evropě. Nevím proč, ale český přístup k Izraeli je skutečně neobvyklý. Možná je to směs obdivu vůči malému národu, podobnému našemu, který si navzdory velké přesile okolního světa cosi vydupal, tak jako kdysi my vůči Němcům. Přes období komunistického režimu tam zůstala velká náklonnost. A že velký socialista jako Miloš Zeman může být současně velkým filosemitou, to je opravdu česká zvláštnost.
V současnosti jsme také svědky častého šíření dezinformací a ohýbání faktů. Všimli si lidé, kteří takto útočí na společnost, i tématu hilsneriády? Využívají ho?
Nevím, jestli se v tomto případě nepřeceňuje obecná znalost tohoto symbolu. Žije v radikálních kruzích, které bych nutně neoznačoval jen jako pravicové. Kdybyste se ale zeptala běžných lidí mimo Polnou, co jim říká Hilsner a hilsneriáda, troufnu si říct, že spousta z nich vůbec vědět nebude. Možná to kdysi slyšeli ve škole, ale spíš ani to ne. Myslím, že sami radikálové tento symbol přeceňují. Rezonuje úplně jinak, než když se řekne cikánská otázka. Sice je konkrétním symbolem, ale mobilizační efekt nemá.
