Před 120 lety – 12. září 1899 – začal v Kutné Hoře jeden z nejsledovanějších soudů českých dějin. Před spravedlností se měl zpovídat potulný vysočinský Žid Leopold Hilsner, kterého žaloba vinila z rituální vraždy devatenáctileté Anežky Hrůzové. Dryáčnicky medializovaný případ vyvolal v lidových masách silné antisemitské nálady, třebaže se Hilsnerovi zločin nikdy nepodařilo plně prokázat a dočkal se i císařské milosti.
Hysterie kolem Hilsnera. Smrt dívky z Vysočiny před 120 lety obnažila český antisemitismus
41 minut
Dokument ČT2: Hilsnerova féra (2006)
Devatenáctiletá Anežka Hrůzová pocházela z vesnice Malá Věžička nedaleko od Polné, kde pracovala jako švadlena. Za dodnes nevyjasněných okolností přišla o život 29. března 1899, kdy se po práci nevrátila domů. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech v lese Březina.
Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem. Tělo ukryl do mlází a zmizel. Anežka měla roztrhané oblečení, ale známky znásilnění shledány nebyly. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve.
Krev do macesů
Ačkoli v podezření bylo tehdy více osob, zatčen byl dvaadvacetiletý Leopold Hilsner, Žid z Polné, který se živil potulkou a žebrotou – a právě identita obviněného se ukázala jako živná půda pro štvavé nálady v tuzemské společnosti. Od středověku totiž byli Židé terčem předsudků a pověr, připisovala se jim i vina za morové epidemie, a v rámci českých zemí se zrovnoprávnění dočkali jen relativně krátce před Anežčinou smrtí – prosincovou ústavou z roku 1867.
Poté, co se v případě polenské vraždy objevila židovská karta, ve vysočinském městečku rázem propukly protižidovské bouře, antisemitismus zachvátil nejen bulvární a radikální listy a v mnohatisícových nákladech vycházely i nejrůznější pohlednice – matka modlící se na místě vraždy či rodný domek oběti.
Největší pozornost si pak získala teorie rituální vraždy; Hrůzová zemřela o Velikonocích, na které ten rok připadl i židovský svátek pesach. A jelikož podle pitevního nálezu oběť vykrvácela širokou ranou na krku a na místě se našlo jen malé množství krve, uvěřil „hlas lidu“ pověře, že vrah byl Žid, který krev „křesťanské panny“ použil na zadělání macesu čili nekvašeného chleba.
Protižidovské pnutí bylo o to silnější, že koncem 19. století platil antisemitismus za hojný prostředek politického boje v mnoha zemích Evropy; jen o pár let dříve byl ve Francii křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus a i mezi dobovou inteligencí se šířily konspirace o globálním židovském spiknutí. A tato atmosféra výrazně poznamenala taky Hilsnerův proces.
Anežka Hrůzová a Leopold Hilsner
„Zasloužil bys, Masaryčku“
Žalující stranu u kutnohorského soudu před 120 lety zastupoval známý národovec a radikální poslanec Karel Baxa, pozdější dlouholetý pražský primátor. Hilsnerovi přitížilo, že během vyšetřování i procesu několikrát lhal, nikdy se ale nepřiznal a důkazy proti němu byly jen nepřímé. Přesto byl Hilsner 16. září odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k trestu smrti.
V tu chvíli do případu vstoupil i Tomáš Garrigue Masaryk. Vydal brožuru Nutnost revidovati proces polenský. Ve spise zkritizoval vyšetřování i postup soudu a usiloval o revizi procesu, navíc se snažil vyvrátit domněnku, že Hrůzová se stala obětí rituální vraždy. Jeho kritiku tuzemské společnosti a justice ale většina neslyšela – a pokud ano, častovala ho říkadlem „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku“.
Hra s rituálem
Hilsneriáda pokračovala i v soudní síni. První rozsudek byl sice v dubnu 1900 zrušen, ale v novém procesu u soudu v Písku v listopadu téhož roku byl Hilsner znovu odsouzen, opět na základě nepřímých důkazů, k trestu smrti za spoluúčast na vraždě Hrůzové, a navíc na vraždě Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u Polné.
O počínání zástupce Hrůzových Karla Baxy u soudu v Písku napsal publicista Jiří Kovtun v knize Tajuplná vražda – Případ Leopolda Hilsnera: „Pokud ještě existovala domněnka, že v píseckém soudním řízení rituální legenda přestala hrát roli, rychle ji rozptýlil Karel Baxa. Důraz na údajné rituální momenty byl silnější než v Kutné Hoře,“ píše.
„Kromě vraždy ze sexuálních motivů vyloučil i loupežnou vraždu a vraždu ze žárlivosti. Vyzýval k odvaze otevřeně vyslovit, že prý bylo dokázáno, že jsou lidé, kteří ‚potřebují krev našich křesťanských dívek‘,“ vrací se k případu Kovtun.
Pieta na místě nálezu těla Anežky Hrůzové v lese Březina poblíž Polné
Slabinou obou procesů bylo to, že byl Hilsner odsouzen pouze na základě svědectví a nepřímých důkazů, které navíc v případě vraždy Marie Klímové chyběly úplně. Nikdy se nepodařilo získat jeho doznání nebo odhalit jeho komplice či přímými důkazy prokázat podíl na vraždách.
Trest, který potvrdil i vrchní soud ve Vídni, zmírnil v červnu 1901 císař František Josef I. milostí na doživotní vězení. Žádosti o revizi procesu, kterou nadále požadoval Masaryk spolu s dalšími významnými vědci a humanisty, však byly zamítnuty. Milost Hilsnerovi až na samém sklonku první světové války, v březnu 1918, udělil císař Karel I.
Zbytek života strávil Hilsner pod cizím jménem ve Vídni, kde mu byla z pokynu prezidenta Masaryka údajně vyplácena finanční podpora a kde také v roce 1928 zemřel.
40 minut
„Nekupujte u židů cukr, kafe, mouku“ - Historie.cs o českém antisemitismu
Anulace
Hilsnerovou aférou se v následujících letech zabývala řada historiků i spisovatelů. Například Bohumil Hrabal, který v Polné v dětství krátce bydlel, napsal povídku Morytát o zavraždění Anežky Hrůzové.
Mediálně aféra ožila v roce 1968, kdy se objevily informace, že jistému katolickému knězi se před smrtí vyzpovídal z vraždy Hrůzové její bratr. Podle historika Bohumila Černého, který se případem vraždy Hrůzové detailně zabýval, je ale příběh se zpovědí pouhá fáma.
Již v prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově kauze. Dostal odpověď, že „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“.
Tak se obrátil na ministerstvo spravedlnosti a tehdejší ministryně Vlasta Parkanová podle Vašíčkova sdělení „dokumentem ze dne 5. února 1998 de facto anulovala (…) rozsudky soudů v Kutné Hoře a v Písku. Její rozhodnutí potvrdil 12. října 1999 dopisem ministr Otakar Motejl. Oba se shodují v tom, že definitivní rehabilitace je nyní věcí rakouských orgánů, neboť Nejvyšší (kasační) soud, který (…) potvrdil písecký verdikt druhého odsouzení k trestu smrti, sídlil ve Vídni.“
V roce 2009 ale rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nad Hilsnerem zrušit nelze.
Přehrajte si filmovou rekonstrukci Hilsnerova případu (2016):
GALERIE
Zločin v Polné
