Ačkoliv dnes bývá vzpomínán jako „osvoboditel“ nebo „tatíček“, za svého života čelil osočování i nenávisti českých vlastenců za své, domněle buřičské a protinárodní postoje. Místo v českých dějinách si Tomáš Garrigue Masaryk vysloužil už svým nasazením ve sporech o Rukopisy nebo o osud Leopolda Hilsnera, do rozhodného životního zápasu ovšem nastoupil až po šedesátce, když se vrhl do exilu, jak říkal, jako „do prázdna, s holýma rukama“.
„Ze všech těch stovek, nebo spíš tisíců knih, které o tomto asi největším Čechovi dvacátého století byly napsány, nelze beze zbytku odvodit, jaký byl. Jako všechny silné osobnosti se běžnému hodnocení vymykal. A polarizoval: vzbuzoval lásku, jaká se vídá jen zřídka, a také podivuhodně silnou nenávist. Filozof a myslitel, který své ideje převedl do oblasti činů,“ napsal o něm spisovatel Pavel Kosatík.
Když pak život prvního československého prezidenta hodnotil německý životopisec Emil Ludwig, napsal: „Miláček bohů“. Masarykův příběh skutečně působí jako pohádka o chlapci z chudé rodiny, který se díky štěstěně vypracoval na muže první velikosti, svrhl „zlého“ císaře a sám jako milovaný „tatíček“ usedl na jeho místo.
Jak natlouci pánům
Budoucí zakladatel samostatného Československa se narodil sedmého března 1850 v Hodoníně. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Ačkoliv nevolnictví v té době již neexistovalo, žil Masarykův otec v poddaném postavení, což jeho syn vnímal a ostře odsuzoval.
„Otec se narodil ještě jako nevolník. Musel se na panstvo tvářit přívětivě, v nitru byl proti nim. Jako dítě jsem ho slýchal, jak si doma na panstvo naříkal. Ale ještě víc než to jsem brzy vycítil, jak nerad nevolník pracuje,“ napsal později. Často vzpomínal, jak mu vadilo otcovo ponížení, když musel vrchnost žádat, aby jeho syn směl studovat na gymnáziu. „Často jsem špekuloval, jak jim to oplatit a jak to udělat, abych jim za to natloukl.“
Sám se pak vždy snažil zůstat nezávislým a práci prožíval jako tvorbu, kterou roste svobodná osobnost – nikoliv jako pouhou nutnost. „Od čtrnácti jsem byl samostatný. Rodiče byli chudí, chtěl jsem studovat, ale musel jsem si vydělávat na chleba. Tak to šlo pořád,“ vyprávěl Masaryk. Živil se jako domácí učitel dětí bohatých rodičů a po maturitě začal studovat filozofickou fakultu.
„Já jsem se od ní naučil mnohem víc než ona ode mne“
Po doktorátu se vydal na cestu po Itálii a rok strávil na univerzitě v Lipsku. Tam se seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele, a v roce 1878 se s ní v New Yorku oženil. Sám tvrdil, že teprve tento vztah dal jeho životu smysl a pevný tvar. Navzdory dobové praxi chápal manželství jako spojení dvou rovnoprávných bytostí, které si mají navzájem pomáhat nejen k zabezpečení rodiny, ale také k duchovnímu růstu.
„Já jsem se od ní naučil mnohem víc než ona ode mne. Dával jsem jí vědění, ale ona mne formovala,“ napsal. Pod ženiným vlivem se stal průkopníkem ženské emancipace. Později jako první Čech v časopise Ženská revue formuloval heslo „žena budiž muži na roveň postavena hospodářsky, právně, politicky i kulturně.“ V roce 1918 je zopakoval ve Washingtonské deklaraci a jeho spolupracovníci ho vepsali i do textu první československé ústavy.
Bůh podrobený kritice
Od své ženy Masaryk přejal také liberálnější pojetí náboženství. Ačkoliv jej jako hodonínského rodáka vychovali v hluboké katolické víře, s klerikály byl už od mládí často ve sporu. „Sám snil o náboženství, v němž všechno včetně Boha bude podrobeno kritice, jako se to děje ve vědě. Tímto způsobem se ze starého náboženství vždycky bude rodit nové, odpovídající složitějším potřebám věřících lidí nové doby,“ vysvětluje jeho pojetí víry Pavel Kosatík.
Jeho vztah k Bohu však nebyl rozumovým konstruktem, nýbrž intenzivně prožívaným zdrojem aktivity, pravdivosti a odvahy. „Na nové víře založil nejenom veškeré chování v praktickém životě, ale třeba i učení o smyslu českých dějin: Čech, který chce naplnit úděl svěřený předchozími generacemi, musí jít za pravdou a hledat ji padni komu padni, jako to (podle Masaryka) dělali husité nebo členové Jednoty bratrské,“ dodává Kosatík.
Jako vědec si vybral tehdy mladý obor sociologie, který sliboval jasné poznání opřené o pevná, empirická data. Zároveň však věřil, že to podstatné je očím neviditelné – a že viditelná skutečnost vždy podléhá etickému rozhodnutí svědomí o tom, co je dobré a co špatné.
Sebevražda
Tento dvojí vztah ke skutečnosti je vidět už na jeho první velké publikaci, kterou se roku 1881 uvedl do vědeckého i literárního světa. Kniha nazvaná „Sebevražda jako masový sociální jev současnosti“ vychází ze solidního zkoumání tehdejší společnosti, vyvozuje však, že stoupající sebevražedností v moderním světě je ztráta smyslu, která je důsledkem života bez Boha.
Filozof Milan Machovec upozorňuje, že Masaryk svým spojením vědeckého a existenciálního námětu předjímal budoucí směry, jimiž se měli ubírat myslitelé dvacátého století. „Způsob Masarykova myšlení a tím i ráz zpracování látky je takto hraniční. Nebylo tehdy – a není dosud – běžné, že odborná kniha je současně knihou hrůz, knihou vzrušení a zneklidnění nad realitou života. Něco podobného se tradičně ponechávalo nanejvýš umělcům,“ napsal Machovec ve své slavné monografii o Masarykovi, která se stala senzací jara 1968.
Prací o sebevraždě se Masaryk nejprve habilitoval jako soukromý docent. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala mimo jiné také jeho studie o hypnotismu), a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet.
Univerzitní pedagog se ovšem nepustil s vervou jen do akademického, ale také do veřejného života. V jeho nekompromisním podání ostatně obě roviny spadaly v jednu.
Zrádce národa
Z úzkého prostoru univerzitních vzdělanců rázně vykročil už sporem o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, který se stal celonárodní aférou s obrovským politickým přesahem. Masaryk se na samém počátku kauzy postavil za vědecké prozkoumání skutečného původu domněle středověkých literárních památek.
Protože ale obrození ze dvojice „středověkých“ textů odvíjelo národní sebevědomí (domnělé stáří rukopisů Čechy katapultovalo po bok anglického Beowulfa nebo německých Nibelungů), stal se Masaryk pro velkou část českých vlastenců zrádcem.
Mnoho nepřátel si nadělal i proto, že svým kritickým přístupem boural postavení mnohých důstojných profesorů, kteří si na Rukopisech vybudovali kariéry. To však pro Masaryka nehrálo velkou roli. Na první místo kladl rozumové hledání pravdy a další okolnosti pokládal za druhotné.
Ve stejném duchu začal Masaryk vyvíjet činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval realismus neboli „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“. Právě té se přitom oddávala národovecká linka české politiky.
Řezat, řezat, řezat
Tribunou realistů se stala revue Čas, na jejíchž stránkách se rozhořela další nečekaná aféra. Už v prvním čísle vyšel nepodepsaný úvodník nazvaný Naše dvě otázky. Autor, Masarykův přítel a student filozofie Hubert Gordon Schauer, si v textu provokativně dovolil zpochybnit dosavadní existenci a smysl českého národa.
Mladý publicista nadnesl tezi, zda by nebylo bývalo lepší energii napnutou do národní emancipace vložit do německých, a nikoliv českých kulturních ambicí – a pokud nikoliv, co českou emancipaci a národní existenci ospravedlňuje. Veřejnost předpokládala, že „kacířský“ text napsal Masaryk, který musel čelit další vlně spílání a nenávisti.
„Národ pětimilionový dovede snést pravdu. Co do zralosti národ náš měl být za půl století tak odchován, aby pravdu snést uměl i chtěl. Zdá se, že ta doba je zde,“ reagoval Masaryk, který sice Schaeurův pesimismus nesdílel, ale věřil, že kulturní společnost musí snést diskusi i o nejtěžších tématech. Novinář Jan Herben později tuto metodu výchovy národa vystihl prostě: „Řezat, řezat, řezat.“
Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady, a nedlouho poté se Masaryk dočkal zvolení do Zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti, Jana a Olgu, již dříve se narodila Alice s Herbertem.
Bez ohledu na osobní prospěch opakovaně tepal omezený rozhled a okruh zájmů, které ho na Češích nesmírně iritovaly. Příčil se mu český nacionalismus, jenž vycházel jen ze slepé nenávisti ke všemu německému, a kritizoval i rostoucí antisemitismus. Pevný postoj opět prokázal, když se v roce 1899 zasadil o obnovení procesu s židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za údajnou rituální vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové.
Zápas o novou Evropu
Podobně jako u sporu o zfalšované rukopisy byl kvůli hilsneriádě opět vystaven nenávisti, a dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy. Charlotta jej však utvrdila v tom, že místo jeho životního zápasu je právě v Čechách. Když roku 1910 slavil šedesátiny, vypočítávali jeho přátelé všechny jeho životní úspěchy. Masaryk však údajně s výčtem nebyl spokojen a podotkl, že svůj hlavní úkol má zřejmě ještě před sebou.
Už před první světovou válkou Masaryk opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ vyložil nutnost boje proti monarchii a potřebu svobodnějšího politického uspořádání ve střední a východní Evropě.
Po vypuknutí války pak neomylně vycítil příležitost a vrhl se do nejistoty exilu s jasným cílem, vybojovat nezávislost českých zemí. Doma zanechal vybudované postavení i rodinu a odešel, jak říkal „do prázdna, s holýma rukama“.
V zahraničí však zjistil, že ho předchází pověst neohroženého bojovníka proti autoritářství a antisemitismu. Dveře se mu otevíraly nejen v krajanských spolcích, ale také v židovských společnostech nebo redakcích vlivných časopisů. Díky tomu, ale také pro svou předvídavost a promyšlenou diplomacii se brzy vypracoval na nekorunovanou hlavu českého odboje.
Přes Rusko do USA
Brzy pochopil, že pokud má státníky přesvědčit o hodnotě Československa, musí se opřít o reálnou sílu. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po zborovské bitvě vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu.
Roku 1917 zároveň do války vstoupily i USA a Masaryk pochopil, že tam se bude rozhodovat o budoucnosti Evropy. Vydal se proto přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam přesvědčil prezidenta Woodrowa Wilsona o možné transformaci rakouské monarchie do svazku svobodných národních států. Zakládající listinou nové republiky se pak stala Washingtonská deklarace.
Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk se 14. listopadu 1918 stal jeho prvním prezidentem. Triumfální návrat domů vyvrcholil příjezdem do Prahy, kde Masaryka vítala zaplněná náměstí a slavnostní fanfáry Smetanovy Libuše z loggie Národního divadla. V květnu 1920 byl TGM zvolen prezidentem republiky podruhé a v následujících letech pak ještě dvakrát.
Zaživa se stal institucí, chodícím pomníkem československého státu. Získal oficiální označení „Prezident osvoboditel“ a k jeho osmdesátým narozeninám v březnu 1930 se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (lex Masaryk).
Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu abdikoval v prosinci 1935. Pronesl tehdy krátký, ale proslulý projev. „Byl jsem čtyřikráte zvolen prezidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom,“ uvedl v něm.
„Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji doktora Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na Vás ještě chvíli dívat, jak to vedete,“ rozloučil se s prezidentským úřadem.
„Věrni zůstaneme“
Jeho poslední veřejné vystoupení se uskutečnilo 4. července 1937 při oslavách výročí bitvy u Zborova na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově, který za nadšeného jásotu a dojetí statisíců několikrát objel v otevřeném automobilu a naposledy svým Pražanům zamával šátkem.
Zemřel 14. září 1937 po zánětu plic. Smuteční průvod se Prahou vydal o týden později. Mohutná ceremonie měla vyprovodit velikána na věčnost, ale zároveň také demonstrovat jednotu národa, který měl brzy čelit fatálnímu ohrožení ze strany hitlerovského Německa. Edvard Beneš tehdy svou smuteční řeč zakončil slibem, kterým vázal sebe i celou republiku, že Masarykovu odkazu „věrni zůstaneme“.
