Ještě v květnu 1989 seděl Václav Havel ve vězení, na konci roku se stal prezidentem republiky. Právě před třiceti lety, v pátek 29. prosince 1989, byl Pražský hrad svědkem historického paradoxu, když Federální shromáždění tvořené komunistickými poslanci jednohlasně zvolilo hlavou státu disidenta a „nepřítele socialismu“. K přelomové volbě však nevedla přímá cesta. Klíč ke zvolení Havla nakonec nenašel nikdo z Občanského fóra, nýbrž premiér a politický pragmatik Marián Čalfa.
Občanské fórum vědělo koho, ale Čalfa věděl jak. Před 30 lety byl prezidentem zvolen Václav Havel
Jedním z ústředních požadavků opozičního Občanského fóra hned po 17. listopadu 1989 bylo odstoupení zkompromitovaných politiků. Čelné místo na tomto seznamu zaujímal i někdejší generální tajemník Komunistické strany Československa a prezident Gustáv Husák, který patřil mezi hlavní symboly normalizačního vývoje po roce 1968.
Husák, jehož zdravotní stav v té době již nebyl dobrý, překotnému vývoji událostí jenom přihlížel a nakonec 10. prosince, po 14 letech na Pražském hradě, sám abdikoval. Ve stejný den byla ohlášena kandidatura Václava Havla. Ten sice dříve podobné úvahy odmítal, pak ale přistoupil na to, že se kandidátem Občanského fóra stane.
Boj o Hrad
„Já samozřejmě prezidentem být nechci. Ale pakliže se situace vyhrotí tak, že v zájmu vlasti bude, abych jím na krátkou chvíli byl, jsem schopen jím být,“ říkal Havel. Zřejmě ani on sám však nečekal, že by se tento plán mohl naplnit za necelé tři týdny.
„Bylo to skoro neuvěřitelné,“ vzpomínal tehdejší zpravodaj Hlasu Ameriky ve střední Evropě Jolyon Naegele, který o přelomových událostech informoval přímo z Prahy. Plakáty s hesly „Havel na Hrad“ se v metropoli prvně objevily už 10. prosince. „Tehdy jsem si myslel, že je to krásné, ale byl jsem přesvědčen, že tak jednoduché to nebude. Byl to šok, že k tomu tak rychle došlo,“ vylíčil. A připomněl přitom situaci v Maďarsku, které mělo prvního nekomunistického prezidenta až od května 1990.
Československo tak dohnalo pohyb ve střední Evropě. Politické zemětřesení sice přišlo až v listopadu, rychlost změn ale byla nečekaná. To, že na Hrad bude zvolen právě disident Havel, přitom na sklonku roku 1989 nebylo zdaleka tak jasné, jak se to může jevit z odstupu třiceti let.
O nástupce Husáka se ihned rozehrál intenzivní zákulisní boj. Hlavní politické síly si totiž dobře uvědomovaly, že hlava státu může během čekání na svobodné volby sehrát ve směřování země klíčovou roli.
Kromě Havla se jako hlavní adepti na uvolněný post prezidenta objevovaly především dvě figury, a to odstupující federální premiér Ladislav Adamec a hlavně symbol nadějí pražského jara Alexander Dubček. Kromě nich se zmiňovala ještě jména Čestmíra Císaře, Valtra Komárka anebo Zdeňka Mlynáře, během několika dnů však bylo jasné, že na Hradě usedne jeden z trojice Havel, Adamec, nebo Dubček.
Komunisté navrhují přímou volbu
Komunistická vláda viděla v prezidentské volbě zásadní příležitost, jak zbrzdit pro ni nepříznivý vývoj situace. A proto překvapivě navrhla přímou volbu, která mohla dosud nepříliš známému Havlovi cestu na Hrad zkomplikovat. Havlova popularita sice rychle rostla po letenských demonstracích a televizních vystoupeních, přesto však po desítkách let, kdy nesměl veřejně vystupovat, nebyl pro většinu národa známou tváří.
Komunisté navíc v přímé volbě vycítili šanci, jak se opět chopit iniciativy. „V prezidentské volební kampani by komunistický kandidát představil svou stranu jako obrozenou politickou sílu, která se kultivovaně a demokraticky uchází o přízeň občanů. KSČ interpretovala přímou volbu jako významný vklad k budování nové politické kultury,“ popisuje komunistický postup historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce.
Přímá volba by tak mohla rehabilitovat KSČ v očích občanů a zároveň zpomalit změny tím, že by byl na Hrad zvolen rovnou komunistický kandidát nebo alespoň kandidát se stranou spojený.
Volba přímo lidmi mohla pomoci všeobecně známému bývalému premiérovi Adamcovi, ačkoliv jeho obliba výrazně klesla po nepovedeném vystoupení na Letenské pláni 26. listopadu. V přímé volbě by ovšem mohl uspět také Dubček, který byl pro komunistickou moc přijatelnější než disident a úhlavní politický nepřítel Havel.
Schůzka mezi čtyřma očima
Občanské fórum si uvědomovalo, že Havel není známý v celé zemi a přímou volbu odmítlo, potýkalo se však s problémem, který později jednoduše shrnul tehdejší federální premiér Marián Čalfa: „Občanské fórum nevědělo, jak udělat z Havla prezidenta.“ Přímá volba hrozila neúspěchem, v parlamentu ale dosud seděli komunističtí poslanci.
A právě dosud nevýrazný legislativec Čalfa, který seděl ve vládě již před listopadem 1989, pochopil, že má před sebou neopakovatelnou dějinnou šanci, jak zasáhnout do běhu událostí a přispět k demokratickým přeměnám. Později vyprávěl, že mu oči otevřelo setkání se studenty, při kterém si uvědomil, že veřejnost po 17. listopadu nechce jen kosmetickou přestavbu politické reprezentace, nýbrž radikální změnu poměrů.
V pátek 15. prosince proto Čalfa vyzval Havla k schůzce mezi čtyřma očima. Havel nejprve soukromé setkání prudce odmítl. Poukázal na zásadu, že Občanské fórum vyjednává se zástupci komunistické moci pouze v delegaci a veškeré rozhovory zaznamenává na magnetofon. Někteří jeho nejbližší spolupracovníci, včetně právníka a pozdějšího premiéra Petra Pitharta, ale naléhali, aby si Čalfu alespoň vyslechl.
Havel proto s uzavřenou schůzkou souhlasil a Čalfa mu podle pozdějších vzpomínek vyrazil dech. „Nad tou stranou (KSČ) jsem zlomil hůl. To je beznadějná věc, to jsem prostě odepsal. Jsem připravený jít s demokratickou mocí dělat, co je zapotřebí, a nést riziko, že mě zastřelí spolu s vámi,“ citoval Havel později slova, které mu tehdy Čalfa řekl.
Předseda vlády navrhl spolupráci při prosazení Havlovy prezidentské kandidatury a zároveň odmítl plán Občanského fóra, který spočíval v částečné personální obměně Federálního shromáždění a posunutí volby prezidenta až na konec ledna 1990. Čalfa měl věci dobře promyšlené: bylo by přeci skvělé, kdyby mohl Havel zahájit nový rok jako jasný politický přelom už v křesle prezidenta, argumentoval tehdy.
Havel sice namítal, že parlament plný komunistů jej nikdy nezvolí, podle Čalfy však bylo naopak třeba využít stávající poslance, zvyklé odhlasovat, co se jim autoritativně předloží.
„Pokud se někdo diví, jak se dá vyřešit hlasování dvou komor parlamentu s celkem 350 poslanci na schůzce dvou mužů, z nichž ani jeden nebyl poslanec, postačí říci, že Federální shromáždění bylo natolik zvyklé přijímat rozkazy, že by bylo zvolilo prezidentem Drákulu, kdyby k tomu dostalo pokyn seshora,“ komentuje dobovou situaci diplomat, spisovatel a Havlův životopisec Michael Žantovský.
Co s Dubčekem?
Výsledkem setkání byla dohoda, podle níž se měl stát vzhledem k principu národnostní parity novým předsedou parlamentu Slovák Dubček a prezidentem Čech Havel. To však znamenalo přesvědčit Dubčeka, aby na tento plán sám přistoupil a vlastní kandidatury se vzdal. Dubček ovšem chápal své usilování o prezidentský post jako velmi osobní záležitost, která má napravit křivdu okupace ze srpna 1968.
O dohodě proto nejprve nechtěl nic slyšet, vyjednávání byla velmi emotivní a podle pamětníků Dubček opakovaně propukl v pláč. Právě to mu však zřejmě zásadně uškodilo i v očích jeho spolupracovníků, kteří vnímali, že změnu může symbolizovat spíše energický Havel, než lítostivá tvář zlomených nadějí pražského jara.
Při naplnění tohoto scénáře bylo nutno překonat i některé formální překážky. Například Havel se nemohl stát prezidentem, neboť byl trestaným občanem, začátkem roku 1989 byl totiž odsouzen za účast na lednových demonstracích v rámci takzvaného Palachova týdne. Čalfa ale využil dočasných prezidentských pravomocí, které měl jako federální premiér po Husákově abdikaci, a udělil Havlovi milost.
Byl jsem brutální, vzpomínal Čalfa
Nejtěžším úkolem tedy bylo přesvědčit komunistické poslance o tom, že by měli zvednout ruku právě pro Václava Havla. Ačkoliv většina byla podle Čalfova odhadu prostě zvyklá poslouchat, někteří se přesto bouřili a radikální změnu odmítali.
Jednání Čalfa přesně nepopsal, jen naznačil, že se rozhodně nevedlo v rukavičkách. „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit, vždyť cítili, že to bude jejich poslední hlasování v parlamentu,“ vzpomínal později.
I proto měla dohoda mezi Havlem a Čalfou už tehdy ostré kritiky i mezi některými zástupci Občanského fóra. Ti odmítali takzvanou kabinetní, tedy neveřejnou politiku a velmi trpce nesli, že rozhodující jednání mělo právě takový charakter. Tvrdost, se kterou pak Čalfa v zákulisí parlamentu postupoval, deziluzi jen podpořila.
Na druhou stranu pragmatické metody vedly k cíli a Pražský hrad se v pátek 29. prosince 1989 stal svědkem snad nejabsurdnějšího dějství v dramatu, který provázel pád komunistického režimu v Československu. Federální shromáždění tvořené poslanci zvolenými za hlubokého socialismu před zraky milionů televizních diváků jednohlasně zvolilo prezidentem disidenta a někdejšího „nepřítele socialistického zřízení“ Václava Havla.
Zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon Naegele později referoval, že když Václava Havla doprovázel při volbě Vladislavským sálem nový předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, nebylo u mnoha přítomných „oko suché“. A Havlův slib věrnosti tehdy ještě Československé socialistické republice zase vyvolal pár úsměvů.
Krátké kalhoty
Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem a také vojenská přehlídka, která k tehdejším událostem dodala další úsměvný moment. Někteří lidé si všimli chybičky proti bontonu, totiž příliš krátkých nohavic.
„Žádné krátké kalhoty jsem neměl, já měl normálně dlouhé kalhoty, které jsem si pouze povytáhl,“ vzpomínal později Havel. Slavná epizoda s krátkými nohavicemi získala nový význam po jeho smrti 18. prosince 2011. Někteří jeho příznivci si dodnes prezidenta v den jeho úmrtí připomínají právě vyhrnutými nohavicemi.
Navzdory drobnému škobrtnutí proti etiketě s krátkými nohavicemi se Havel ujal úřadu prezidenta s energií dlouho nevídanou. A vzápětí po volbě se naplnil příslib Mariána Čalfy, že nový rok začne skutečně nově. Prvního ledna 1990 totiž Havel přednesl svůj proslulý novoroční projev, kterým dal jasně najevo, že poměry se změnily.
„Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal,“ uvedl.
„Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje,“ pokračoval Havel.
Cesta do světa
A toho, že na Pražském hradě sedí někdo, kdo mluví jinak, než bylo zvykem, si brzo všimli také v zahraničí. „Volba Havla prezidentem byl signál celému světu, že tu nebyl obyčejný politik, který by říkal jen pečlivě připravené větičky, ale měl co říct pádného,“ soudí Naegele.
Ukázala to podle něj hned první zahraniční cesta nového prezidenta, která vedla do Berlína a Mnichova. „Na mnichovském letišti na něj čekali západoněmecký prezident (Richard) von Weizsäcker, kancléř (Helmut) Kohl, ministr zahraničí (Hans-Dietrich) Genscher. Všichni přiletěli z Bonnu do Mnichova přivítat Václava Havla, který byl u moci jen několik dnů, protože cítili nejen to, jak je populární, ale že měl co říct.“
To samé platilo i pro únorovou návštěvu Spojených států, jejímž vrcholem bylo prezidentovo vystoupení před Kongresem. „Byl to mimořádný okamžik. Tam Američané pochopili, že začala nová doba,“ tvrdí Naegele, který Havla na všech těchto cestách jako novinář doprovázel.
Američany do značné míry nadchl už „americký“ příběh Václava Havla. Muž, který ještě před několika měsíci seděl v komunistickém vězení, pronáší už jako prezident Československa projev v Kongresu USA. Stal se tak dokonalým symbolem probíhajících politických změn ve střední a východní Evropě, které navíc dokázal pregnantně formulovat.
„Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. Nehrozí-li nám dnes už světová válka, ani to, že zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není,“ uvedl tehdy.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. A na Pražském hradě nakonec působil s půlroční přestávkou až do února 2003.