Do Evropy se přestěhoval, aby poznal krajinu svých předků. „Byl jsem zvědav, jaká byla ta Evropa před válkou, před tou modernizací, amerikanizací, globalizací, a to jsem našel v Československu a ještě v Polsku a v Rumunsku. Tam jsem dokonce zažil ještě středověk,“ vysvětluje bývalý novinář.
Herci Divadla na provázku byli hodně zajímaví
Ve Vídni začal pracovat jako hospodářský zpravodaj firmy Business International. Lepší kamarády si ale našel při svých cestách za železnou oponu. O pár let později začal spolupracovat s Hlasem Ameriky. „Vídeň na mě udělala tehdy dojem velmi kulturní, ale vídeňská společnost byla ještě uzavřenější než ta pražská. V Brně jsem ten problém neměl, tam mi bylo líp. Ale bylo to čistě soukromého charakteru. Už druhý večer v Československu jsem se seznámil s herci Divadla na provázku. Ta jména tehdy mi nic neříkala, ale byli hodně zajímaví a originální,“ vzpomíná Jolyon.
Paměťová stopa: Kazety zpoza opony
Státní bezpečnost ho měla v hledáčku stále
Hlas Ameriky byla rozhlasová stanice, jejímž cílem bylo přinášet nezávislé zprávy v zemích, ve kterých neexistovala svobodná média. Jolyon natáčel rozhovory o hospodářství, náboženství, ekologii i politice. Nebyl placen za kritizování režimu za oponou. Měl dělat pouze poctivou novinářskou práci. A proto na každou jeho návštěvu v Československu dohlíželi agenti Státní bezpečnost s fotoaparáty.
„Šel jsem po zprávách, které byly zajímavé, které měly zpravodajskou hodnotu. Že je to něco důležitého, zajímavého, že má smysl o tom psát. Třeba případ zabití československého občana Františka Faktora na státní hranici. To pro mě nebyla jenom jedna věta, že byl někdo zabit na hranici. Ten člověk byl zabit československými pohraničníky na území Rakouska. To pro mě bylo sakra důležité. Potom opakované zadržení a šikanování disidentů, spory uvnitř církve,“ popisuje bývalý zpravodaj.
Jolyon se už jako třináctiletý Newyorčan zajímal o život ve východním bloku. V šestnácti letech napsal školní referát o významu Alexandera Dubčeka pro tehdejší Československo. „Pro mě byl nejzajímavější rozhovor s Havlem po jeho propuštění, jak se změnilo Československo během jeho uvěznění,“ říká Jolyon. Václava Havla viděl poprvé zhruba v roce 1982, mluvil s ním v roce 1986. „Ta společnost, která byla na dlouhá léta zahnána do stavu apatie a letargie, jako by se začínala probouzet,“ zní z kazety hlas Václava Havla.
Doma nejsem nikde, všude je mi dobře
Po sametové revoluci se Jolyon Naegele stal politickým poradcem Organizace spojených národů v Kosovu. Nyní asi natrvalo přesídlil do Česka. „Necítím se doma asi nikde. V New Yorku nežiji už čtyřicet let. Ale je mi dobře, když jsem tam, je mi dobře, když jsem tady, je mi dobře, když jsem v rodném městě mého táty ve Stuttgartu, je mi dobře v Londýně, odkud pochází maminka. Bylo mi dobře i v Kosovu, kde jsem prožil čtrnáct let. Teď jsem tam nebyl dva roky a už se mi po Kosovu stýská,“ uzavírá Jolyon.