„Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Tak znělo slavné volební heslo spontánně vzniklého politického hnutí, které se stalo klíčovým aktérem sametové revoluce a provedlo společnost prvními lety v demokracii. Občanské fórum (OF) vzniklo v pražském Činoherním klubu před 35 lety, 19. listopadu 1989, dva dny poté, co policie brutálně zakročila proti lidem demonstrujícím na Národní třídě. Okolnostmi jeho vzniku se bude přímo v „Činoheráku“ zabývat speciální vydání pořadu 90' ČT24 ve 20:07.
Občanské fórum mohlo být díky své době „pro všechny“
Události: 35 let od vzniku Občanského fóra (zdroj: ČT24)
Události se daly do pohybu v noci na sobotu 18. listopadu po brutálním zásahu proti studentské demonstraci na Národní třídě. Otřesení účastníci protestů se scházeli a domlouvali, jak na policejní násilí zareagovat. V čele revolučních změn byli studenti i disidenti organizovaní především kolem Charty 77.
V sobotu se sešli její mluvčí v bytě Dany Němcové a zformulovali stanovisko k aktuální situaci. V něm vyzvali, aby představitelé státu zodpovědní za masakr na Národní třídě odstoupili a aby byl zahájen celospolečenský dialog. Ke studentům se mezitím připojovala divadla.
Víkendové dění vyvrcholilo v neděli 19. listopadu večer v Činoherním klubu v pražské ulici Ve Smečkách. První slova, která při zakládání Občanského fóra zazněla, pronesl tehdejší disident a nynější europoslanec za ODS Alexandr Vondra. „Dobrý večer, já tady zatím stojím jako takovej kůl v plotě,“ uvedl v narážce na legendárně směšný projev generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše.
Jak vypadá Havel
Mezi zakladatele OF patřili ještě například kněz Václav Malý, herec Petr Čepek, sociální demokrat Rudolf Battěk, scenárista Jiří Křižan i zástupci studentů. V hledišti Činoherního klubu se tehdy setkali také filozof Radim Palouš nebo herci Petr Čepek, Jiří Bartoška a Josef Kemr. Byli zde zástupci studentů a představitelé povolených nekomunistických stran.
Úvodní prohlášení sepsal Václav Havel, který v pražském „Činoheráku“ vystoupil až jako desátý řečník. Měl sice známé jméno, ale ne každý věděl, jak vypadá. Mnozí ho viděli poprvé právě až v Činoherním klubu. „Situace je vypjatá a dramatická, na všech stranách se volá po dialogu, a přitom není jasné, kdo a s kým má dialog vést. To, oč usilujeme, je dialog celospolečenský, veřejná a svobodná diskuse o budoucnosti této země,“ prohlásil tehdy Havel.
„Uvažovali jsme o tom, že by bylo dobré, kdyby se vytvořil krizový štáb, ad hoc vzniklé improvizované společenství, které by nabídlo současné moci zahájit s ní nějaká jednání a dialog vůbec nějakým způsobem otevřít,“ pokračoval Havel. Předseda federální vlády Ladislav Adamec jednání s opozicí připustil, málokdo si ale myslel, že události naberou tak dramatický spád.
To, že se hlavní tváří Občanského fóra v přelomových dnech stane právě Havel, nebylo zprvu jasné. „Jemu pomohl ten dar rychle něco zformulovat, napsat prohlášení, a také skrytý režisérský talent,“ vzpomínal Havlův bratr a účastník tehdejších událostí Ivan M. Havel. Pamětníci zdůrazňují, že právě schopnost Václava Havla organizovat, spojovat lidi a především rychle a precizně formulovat byla klíčová. Dění bylo totiž překotné a nepřehledné. „Bylo to v pozitivním slova smyslu chaotické, hektické, všichni dělali všechno, co mohli, bylo to dobrodružné,“ prohlásil již zesnulý Ivan M. Havel.
První požadavky
Občanské fórum však dokázalo obratně reagovat na valící se události a jako hlavní opoziční síla se ujalo vyjednávání s představiteli moci. K prvním požadavkům patřilo vyšetření zásahu na Národní třídě, odstoupení politiků odpovědných za normalizaci, propuštění politických vězňů, politický pluralismus a svobodné volby.
S vážnými požadavky přitom kontrastovaly improvizované metody. Ivan M. Havel vzpomínal, že, aby se do Občanského fóra nedostali například agenti Státní bezpečnosti, používali visačky s razítkem medvídka. Dětské razítko totiž pocházelo ze zahraničí, a proto si ho komunistická policie nemohla snadno obstarat.
Občanské fórum se brzy stalo symbolem revolučních změn. Název vymysleli Jan Urban, který navrhl, aby se shromáždění nazvalo fórum, a Václav Havel, jenž doplnil adjektivum „občanské“. Slavné logo OF, modré písmeno O s modrýma očima a červeným úsměvem a červené písmeno F, vzniklo jako studentský žert chvíli před uzávěrkou. Autorem byl tehdy začínající grafik Pavel Šťastný.
První jednání s premiérem Adamcem se uskutečnilo v úterý 21. listopadu, na tuto schůzku ale ještě Václav Havel jako představitel nejtvrdších odpůrců režimu nebyl vpuštěn. Budoucí prezident tehdy musel počkat, jak jednání dopadne. Jenže 25. listopadu se konala masivní demonstrace na Letné, která ukázala, na čí straně jsou sympatie veřejnosti. Už 26. listopadu začaly rozhovory mezi Adamcem a delegací OF v čele s Havlem.
Verejnosť proti násiliu
V krátké době Občanské fórum prosadilo vznik nové vlády, kooptaci svých zástupců do parlamentu a první fáze změn pak vyvrcholila koncem roku zvolením Havla prezidentem republiky. Oficiálním vůdcem OF se tak v prosinci 1989 stal Petr Pithart, jehož pak vystřídali další členové OF. Politické turbulence se ale neomezovaly jenom na Prahu. Každý, kdo se rozhodl připojit k revoluci, mohl založit místní Občanské fórum. Skupiny aktivních občanů tedy začaly vznikat a ovlivňovat dění po celé zemi. A stranou nebylo ani Slovensko.
Už 16. listopadu 1989 prošel centrem Bratislavy studentský průvod, na kterém zaznívala hesla požadující demokratizaci politického života v zemi či možnost svobodně cestovat. Policie akci monitorovala, ale nezasáhla. Katalyzátorem revolučních událostí na Slovensku se tak stal až brutální zákrok proti studentům v Praze.
Dva dny po 17. listopadu se v budově Umelecké besedy v Bratislavě sešly stovky lidí, které spojovala nespokojenost s vládnoucím režimem. Vznikla tu organizace Verejnosť proti násiliu (VPN), jež zastřešila opoziční hnutí podobně, jako to v Česku udělalo Občanské fórum. V čele VPN stanuli mimo jiné publicista Ján Budaj, herec Milan Kňažko, sociolog Fedor Gál, překladatel Peter Zajac či sociolog Martin Bútora.
Zástupce „vépéenky“ Peter Zajac se už 21. listopadu setkal v Praze s Václavem Havlem, a navázal tak úzkou spolupráci mezi Občanským fórem a jeho slovenskou obdobou. Obě organizace se vzájemně uznaly za zástupce demokratického hnutí.
Počínaje 21. listopadem pořádala VPN na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání mohutné manifestace, které moderovala dvojice Budaj a Kňažko. Po bezmála dvou desítkách let nuceného pobytu v ústraní na nich veřejně vystoupil Alexander Dubček, ztělesňující pokus o uvolnění společenských poměrů na konci šedesátých let.
Podobná shromáždění jako v Bratislavě se scházela ve všech větších slovenských městech a do generální stávky 27. listopadu se již zapojily podniky z celého Slovenska.
Jak dál?
Na jaře 1990 začala být aktuální otázka, jakým směrem se má Občanské fórum vyvíjet. Zda má dále působit jako všeobjímající hnutí, nebo směřovat k standardní politické straně. V té době ještě zvítězila první varianta a OF se soustředilo na volby v červnu 1990, v nichž pod jeho hlavičkou kandidovalo 14 politických subjektů.
Ve volbách tehdy Občanské fórum suverénně zvítězilo, když získalo zhruba polovinu všech voličských hlasů. Na Slovensku zvítězila VPN, i když se jí nepovedlo získat tak dominantní postavení, jaké mělo Občanské fórum v českých zemích.
Ani volební triumf však neutajil, že otevřené hnutí bez vnitřní stranické disciplíny vyčerpalo svůj potenciál. Stále větší vliv, především v regionálních organizacích, získávala pravicově laděná skupina okolo federálního ministra financí Václava Klause, která žádala jasně definovaný program orientovaný na ekonomické reformy.
OF chtělo být původně naopak alternativou tradičního pojetí politických stran, což charakterizovalo jeho volební heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Tento model dobře fungoval v prvních revolučních měsících, postupem času se ale právě ideová i organizační neuchopitelnost stala hlavní příčinou rozpadu.
To, že se může jen těžko transformovat v jedinou politickou sílu, ukazovalo složení předních tváří. Reformní komunisty a aktivisty pražského jara zastupovali například Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Jiří Dienstbier nebo Pithart, pravicové a konzervativní názory zastávali mimo jiné Emanuel Mandler, Václav Benda, Daniel Kroupa a Klaus.
Vítězství Klause
Nejprve se z Občanského fóra vydělily již dříve vyhraněné politické subjekty, Občanská demokratická aliance (ODA) kolem Pavla Bratinky a Daniela Kroupy a Liberálně demokratická strana, kterou reprezentoval kromě jiných Emanuel Mandler.
V samotném Občanském fóru vznikly dva hlavní proudy, na jedné straně spíše středový a liberální, na druhé konzervativní, představovaný pravicovým ekonomem Klausem. Odpověď na otázku, kam bude směřovat další vývoj, dal sněm OF v říjnu 1990, který volil předsedu. Proti sobě stáli Martin Palouš, jenž se mohl opřít o podporu pražského centra, a právě Klaus, za kterým stály především regiony.
Navzdory očekávání zvítězil s přehledem Klaus, který získal 115 ze 167 hlasů. A přestože v širším vedení i nadále měli převahu zastánci „nepolitické“ linie, Klausovo zvolení bylo začátkem rychlé proměny OF, která vedla až k rozpadu hnutí.
Napětí mezi oběma hlavními názorovými proudy vyvrcholilo počátkem následujícího roku. Na mimořádném republikovém sněmu 23. února 1991 byl vyhlášen vznik dvou kolektivních členů OF, Občanské demokratické strany (ODS) ministra financí Klause a Občanského hnutí (OH) ministra zahraničí Dienstbiera, které se krátce nato ustavily jako samostatné politické subjekty. Tento krok fakticky znamenal zánik OF.
Občanské fórum, zastřešené prozatímním koordinačním výborem, dále existovalo ještě více než rok, avšak pouze formálně. Zaniklo 11. května 1992 výmazem z registru ministerstva vnitra.
„Občanské fórum se stalo nevypočitatelným politickým subjektem, začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země,“ prohlásil tehdy k důvodům rozdělení Václav Klaus. Prezident Havel označil výsledky mimořádného sněmu OF za výraz politického realismu.
Další vývoj už znamenal soupeření standardních politických sil. Parlamentní volby v roce 1992 přesvědčivě vyhrála právě Klausova ODS, která v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou Václava Bendy získala zhruba třicet procent hlasů. Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých postav Občanského fóra, kromě Diensbiera například Pithart, Pavel Rychetský, Tomáš Sokol nebo Jan Sokol, naopak u voličů propadlo a ve volbách v roce 1992 se do parlamentu vůbec nedostalo.
