Návštěva Václava Havla na Slovensku v prosinci 1989 byla jedním z klíčových okamžiků, který rozhodl o jeho pozdějším zvolení prezidentem. Před 30 lety se mu totiž podařilo získat si Slovensko i s tehdejším protikandidátem Alexandrem Dubčekem na svoji stranu. Havlův tajemník Vladimír Hanzel Havlovu cestu na východ popsal jako „bez přehánění triumfální“. Přitom ještě před odjezdem panovaly obavy, že se stane naprostý opak a Slováci Havla vůbec nepřijmou.
Po abdikaci Gustáva Husáka začal tvrdý boj o prezidentské křeslo. Kandidátů bylo celkem pět, klíčová jednání se ale vedla především mezi Dubčekem a Havlem. „V podstatě byl slovenský kandidát proti českému kandidátovi,“ popsal tehdejší situaci pro Český rozhlas historik z Ústavu pro soudobé dějiny Jiří Suk.
Když 20. prosince 1989 Václav Havel v 7:50 odlétal z ruzyňského letiště běžnou linkou jako kandidát Občanského fóra (OF) a Verejnosti proti násiliu (VPN) do Bratislavy, nebylo vůbec jasné, koho federální shromáždění do čela tehdejšího Československa nakonec zvolí. Ještě ten den se ale Havel vracel do Prahy s vítězstvím v podstatě v kapse. Podařilo se mu totiž na svou stranu dostat nejen Slováky, ale i „jejich“ prezidentského kandidáta Alexandra Dubčeka.
„Hrozilo nebezpečí, že dojde k roztržce mezi českým a slovenským národem a politickou reprezentací,“ vysvětluje Suk. „To nebezpečí bylo velmi vážné, protože Dubček o tu funkci stál a chtěl být taky prezidentem,“ zdůrazňuje.
Nemocný Dubček nepřišel
Zřejmě právě při setkání obou kandidátů v Bratislavě se takové roztržce, aspoň na chvíli, podařilo předejít. Ke schůzce, která měla původně být v salonku bratislavského letiště, přitom málem nedošlo. „Po přistání jsme zjistili, že Dubček v salonku není. Slovenská strana zajistila auta, kterými nás poněkud zběsilou jízdou dovezla do Vlčkovy ulice, kde Dubček bydlel. Přijal nás mile, hlas měl stále ochraptělý,“ popisuje ve svých zápiscích Havlův tajemník Vladimír Hanzel.
„Dubček byl velice stručný, zdvořilý,“ řekl v roce 2009 Hanzel o schůzce v pořadu Interview ČT24. Do té doby si podle něj oba ohledně prezidentské kandidatury pouze telefonovali, možná i proto mohlo být osobní setkání určitým přelomem.
„Vždycky, když s ním Václav Havel mluvil, Dubček se do telefonu tvářil, že sám nekandiduje na prezidenta, že ho kandidují jiní a že rozumí tomu, že by bylo lepší, aby byl prezidentem Havel. Ale jakmile jsme někam odjeli, za chvilku přineslo třeba slovenské rádio zprávu, že Dubček pozitivně přistoupil k tomu, že by mohl být prezidentem,“ popsal Havlův tajemník nekonstruktivnost předchozích rozhovorů.
Právě setkání z 20. prosince 1989 tak zřejmě otázku prezidentství pomohlo vyřešit. „Ještě to ale nebylo úplně definitivní,“ připomíná historik Suk pro Český rozhlas. O dva dny později, 22. prosince, totiž bylo jednání takzvaných rozhodujících politických sil u kulatého stolu. „Tam teprve bylo už definitivně domluveno, že slavnostní volba proběhne 29. prosince ve Vladislavském sále Pražského hradu a že tím prezidentem bude Havel,“ doplňuje Suk.
Disidenta nejdřív vítali jako funkcionáře KSČ
K tomu nejspíš přispěla i cesta na východní Slovensko, kam Havel 20. prosince krátce po deváté ráno vyrazil z Bratislavy. Doprovázel ho tam Milan Kňažko z VPN. Nejprve zamířili do košických Východoslovenských železáren. Tam to ale zprvu nevypadalo na velký úspěch.
„Havlovi nabídli ochrannou přilbu, kterou odmítl. Kráčel kolem vysokých pecí neprodyšně obklopen hradbou lidí v montérkách, do nichž se oblékli vedoucí pracovníci závodu. Dělníky drželi ve značné vzdálenosti,“ přibližují Hanzelovy zápisky a dodávají: „Aranžmá se nápadně podobalo předlistopadovým obrázkům v novinách a televizi po návštěvě vysokých stranických a státních představitelů.“
„Je možné, že tohle byla nějaké taktika východoslovenských manažerů, jak nepřipustit nějaký kontakt Havla s masami,“ domnívá se Suk. To se jim ale nakonec nepodařilo. „Bylo evidentní, že i dělníci by se rádi k Havlovi dostali. Podařilo se jim prodrat blíž, Havel se vyprostil z krunýře úředníků a vyrazil k nim. Jejich nadšení neznalo konce. Vyjadřovali mu podporu a velkou přízeň,“ vzpomínal Hanzel.
Podobně to vypadalo i v přeplněné sportovní hale v Prešově. „Lidé ocenili Havlovo bezprostřední a neformální vystupování i jeho smysl pro humor, na jaký nebyli u státních představitelů zvyklí,“ píše Hanzel.
Z Prešova se pak Havel vrátil do Košic, kde ho na Hlavní náměstí také přišla podpořit velká spousta lidí. „Náměstí bylo zcela plné,“ stojí v Hanzelových zápiscích. Když Havel vystupoval z auta, lidé začali skandovat „Havel na Hrad! Havel na Hrad!“ a Havel pak, společně s několika dalšími řečníky, promluvil z balkonu Státního divadla.
„Atmosféra byla úžasná a troufám si říct, že takovou jsme nikdy předtím ani potom nezažili,“ vzpomíná Hanzel. „Jelikož návštěvu v Košicích natáčela a vysílala Československá televize, muselo být i skeptikům jasné, že Václav Havel má velkou podporu také na Slovensku,“ pokračuje.
Z košického náměstí pak Havel zamířil zpět do Prahy. O dva dny později ho zástupci rozhodujících politických sil vybrali za prezidenta. Stal se jím 29. prosince 1989 poté, co pro něj všichni přítomní poslanci zvedli ruku. Mezi nimi byl i nově zvolený předseda federálního shromáždění Alexander Dubček.
Nic netrvá věčně
Havlova obliba na Slovensku ale netrvala dlouho. Při návštěvě Bratislavy v březnu 1991 ho na náměstí Slovenského národního povstání vypískal dav, který tam přišel oslavit 52. výročí vyhlášení fašistického Slovenského státu. „Dost bylo Prahy!“ a „Dost bylo Havla!“, křičeli lidé tehdy.
Prezident musel náměstí opustit za velmi dramatických okolností, kdy ho ochranka doslova protlačila k autům. To jeho z náměstí ještě odjelo bez větších potíží, ostatní vozy prezidentského doprovodu ale neušly bušení na kapotu ani kopancům do karoserie.
Rozpad společného státu Čechů a Slováků už však nebylo možné zadržet. 20. července 1992 Havel, který byl proti rozdělení Československa, abdikoval. Zdůraznil tehdy, že se nechce stát brzdou historického vývoje ani dosluhujícím úředníkem. Na Pražský hrad se pak vrátil v únoru 1993 už jako prezident samostatné České republiky.
