„Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny.“ Volební heslo, které symbolizuje přelomový rok 1990, neplatilo dlouho. Právě před 30 lety se odehrál moment, který proměnil směřování Občanského fóra (OF) i českou historii. A definitivně potvrdil začátek jedné neobyčejné politické kariéry. Na sněmu v pražské Hostivaři byl 13. října 1990 prvním a posledním předsedou OF nečekaně zvolen Václav Klaus. Končila disidentská snaha o „nepolitickou politiku“ a naopak pomalu začínala éra ODS.
Disidentská revoluce skončila. Před 30 lety si Občanské fórum do svého čela zvolilo Václava Klause
Václav Klaus patří mezi nejvýraznější postavy české politiky posledních tří dekád. Prvních 48 let svého života ovšem strávil mimo politiku. Vystudoval ekonomii a pracoval jako bankovní úředník nebo prognostik. Působil také jako publicista a pořádal populární semináře o ekonomických otázkách.
„Před rokem 1989 neprošel cestou, která by byla typická pro politika jeho kalibru v demokratických zemích. Nezačínal tedy v nižších patrech politiky s tím, že se postupně posunoval nahoru. Nebyl ani členem komunistické strany. Jen pár týdnů poté, co se na doporučení Rity Klímové objevil v Občanském fóru v listopadu 1989, byl jmenován ministrem financí ve vládě Mariana Čalfy,“ píše Jiří Pehe ve svém knižním portrétu Klause.
V centru Občanského fóra byl ambiciózní ekonom jednou z prvních výrazných osobností z jiného okruhu než disidentského nebo uměleckého. Přesto to byl právě on, kdo následně nejhlasitěji promluvil do budoucnosti OF.
Do voleb, ale pak už ne
Již na jaře 1990 začala být velmi palčivá otázka, jakým směrem se má Občanské fórum vyvíjet. Zda má dále působit jako všeobjímající hnutí, nebo směřovat k standardní politické straně. V té době ještě zvítězila první varianta a OF se soustředilo na volby v červnu 1990, v nichž pod jeho hlavičkou kandidovalo 14 politických subjektů.
Ve volbách tehdy Občanské fórum suverénně zvítězilo, když získalo zhruba polovinu všech voličských hlasů. Na Slovensku zvítězila Verejnosť proti násiliu (VPN), i když se jí nepovedlo získat tak dominantní postavení, jaké mělo Občanské fórum v českých zemích.
Ani volební triumf neutajil, že otevřené hnutí bez vnitřní stranické disciplíny vyčerpalo svůj potenciál. „Občanské fórum se udrželo pohromadě do prvních voleb v červnu 1990 jen díky tomu, že je vedla vidina historické mise, že musí volby vyhrát,“ prohlásil v pořadu Historie.cs Jiří Suk. „Takže nakonec byly partikulární zájmy přece jen na nějaký čas potlačeny, ale po volbách už ne.“
Podívejte se na Historie.cs: Nepolitická politika – rozpad OF (zdroj: ČT24)
Stále větší vliv, především v regionálních organizacích, získávala právě pravicově laděná skupina okolo federálního ministra financí Klause, která žádala jasně definovaný program orientovaný na ekonomické reformy.
„Střet o ekonomickou reformu se ukázal jako hybatel nutných změn politických. Bylo zjevné, že bez standardní politické scény nemůžeme udělat standardně nutné ekonomické reformy. Proto nakonec logika zavedla mě, ekonoma, i Václava Klause, ekonoma, a mnoho dalších ekonomů v té době do toho velkého politického střetu, který vyústil v rozdělení Občanského fóra,“ popsal to spoluzakladatel ODS Josef Zieleniec.
Nepolitická politika
Skutečnost, že se OF může jen těžko transformovat v jedinou politickou sílu, ukazovalo složení předních tváří. Reformní komunisty a aktivisty pražského jara zastupovali třeba Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Jiří Dienstbier nebo Petr Pithart, pravicové a konzervativní názory zastávali mimo jiné Emanuel Mandler, Václav Benda, Daniel Kroupa i Klaus.
Nejprve se z Občanského fóra vydělily již dříve vyhraněné politické subjekty, Občanská demokratická aliance (ODA) kolem Pavla Bratinky a Daniela Kroupy a Liberálně demokratická strana, kterou reprezentoval kromě jiných Emanuel Mandler.
V samotném Občanském fóru vznikly dva hlavní proudy, na jedné straně spíše středový a liberální, na druhé konzervativní, představovaný pravicovým ekonomem Klausem.
Centrálu hnutí vedli lidé z disidentského prostředí, jejichž ambicí byla havlovská nepolitická politika. „Lidé, kteří reprezentovali Občanské fórum a VPN na Slovensku, byli z principu lidé nepolitičtí ve smyslu politických kariér. Václav Havel to reprezentoval jako prezident, když sám sebe jakoby vyčlenil z toho politického systému. Tito lidé se nepřipravovali na politické dráhy. Do roku 1989 bojovali spíš za svou vnitřní svobodu nebo za svobodu společnosti, ale svoboda byla hlavní společenský ideál,“ uvažuje publicista Martin M. Šimečka.
„Západní Evropa se dívala na Československo a vůbec na střední Evropu jako na něco, co má Západu přinést nějaký nový, duchovní rozměr,“ pokračuje. Garnitura vzešlá z disentu podle něj vnímala duchovní odkaz právě v tom, že politika bude nepolitická či neideologická. „Že to bude politika ideálů a idejí a méně pragmatických řešení a politických stran, které jsou definovány jako skupinové zájmy voličů,“ vysvětluje Šimečka. To se však podle něj nepovedlo a rozbití OF a VPN na jednotlivé politické strany bylo nevyhnutelné.
Klausova nabídka pro regiony
Disidentský okruh kolem Havla si nepřál transformaci v politickou stranu, jenže regionální lídři, kteří se v prvním pololetí roku 1990 dostali do volených funkcí, přicházeli do běžného styku s občany, kteří žádali rychlé změny.
„Na jedné straně máte Koordinační centrum v Praze, které v podstatě ovládají disidenti a lidé jim blízcí, kteří na politice Občanského fóra nechtějí víceméně nic měnit, a na druhé straně máte nespokojené regionální lídry, politiky, kteří se v průběhu roku 1990 stali starosty, okresními přednosty a podobně a dostávají se do běžného styku s občany, kteří jim vyčítají, že se zásadně nic nemění, že stále vládnou komunistické mafie v ekonomice, že jsou staré struktury v různých funkcích a podobně,“ popisuje politolog Jan Bureš.
Podívejte se na Historie.cs: Rok „0“ (zdroj: ČT24)
Tito regionální lídři tlačili stále silněji na centrum Občanského fóra, aby začalo docházet k zásadním strukturálním reformám. Stále důrazněji se mluvilo o tom, že by měla nastat výrazná diskontinuita s předchozím vývojem.
„A tady přichází Václav Klaus, který podchytí tuto poptávku regionálních lídrů a řekne jim: já mám plán, přetvoříme Občanské fórum ve standardní politickou stranu, tím vám zaručím politické kariéry v profesionální politické straně, a zároveň vám nabízím jako hlavní program této politické strany ekonomickou reformu, která transformuje tuto zemi. A to se pak ukázalo na říjnovém sněmu v Hostivaři, kde k jistému překvapení zakladatelů Občanského fóra byl Klaus zvolen předsedou,“ pokračuje Bureš.
Triumf na severní Moravě
Výsledek sněmu v Hostivaři však nebyl shodou okolností. Klaus si svou pozici pečlivě a energicky budoval. Zcela zásadně mu pomohl už úspěch v červnových volbách, ve kterých kandidoval jako lídr krajské kandidátky do jedné z komor federálního parlamentu.
„Vedení Občanského fóra jej přitom v podstatě vystrčilo na severní Moravu, do na první pohled velmi problematického volebního kraje. Většina jeho obyvatel se díky hornické tradici a koncentraci těžkého průmyslu už v předkomunistických časech orientovala silně levicově,“ píše politolog Lubomír Kopeček v knize Fenomén Václav Klaus.
Už před volbami se totiž v okolí prezidenta Havla diskutoval nápad přesunout Klause mimo politiku, například na post šéfa Státní banky. Očekávaný neúspěch na severu Moravy měl kontroverzního ekonoma politicky zastavit.
Jenže se stal pravý opak. Klaus se pustil do kampaně s obrovskou vervou, absolvoval řadu mítinků a stal se miláčkem publika. „Klaus si také během severomoravské kampaně dopiloval svůj politický slovník a účinný způsob komunikace. I když se to z dnešního pohledu zdá těžko uvěřitelné, politika tehdy mimořádně táhla a Klausovy mítinky v Opavě či Ostravě mívaly i několik desítek tisíc návštěvníků. Klaus publikum dokázal nejenom zaujmout, ale i výborně improvizoval,“ vypráví Kopeček.
Klaus nakonec mezi krajskými lídry dokonce zvítězil v preferenčních hlasech, což mu dalo velmi silný mandát. Navíc se seznámil se schopnými regionálními reprezentanty Fóra, jako byli Petr Havlík, který vedl Koordinační centrum OF v Ostravě, nebo Miroslav Macek, jenž působil v čele místního Fóra v Zábřehu na Moravě.
Bičování atmosféry pro Klause
Přelomovým momentem Klausovy kariéry i směřování Občanského fóra se stal sněm v sobotu 13. října 1990 v Praze-Hostivaři, na němž se odehrál souboj o funkci předsedy. Vznik nové předsednické funkce byl přitom hlavně výsledkem zmíněného tlaku na vytvoření přehlednější struktury OF, v níž by se více promítl hlas regionů.
„Drobnou ironií dějin je, že s nápadem na její zřízení přišel prezident Havel. On a lidé v jeho okolí předpokládali, že si díky prosazení vlastního předsednického kandidáta dokážou lépe udržet kontrolu nad nespokojeností zmítaným Fórem,“ píše Kopeček.
Na předsedu kandidoval také Martin Palouš. Jeden z prvních signatářů Charty 77, který působil také jako její mluvčí, byl v listopadu 1989 mezi zakládajícími členem Občanského fóra. A na sněmu měl podporu pražského centra.
Jenže za jeho protivníkem už stály regiony. V projevu před volbou Klaus příznačně apeloval na nespokojenost delegátů z regionů, když mimo jiné zmínil nutnost „vycházet z názorů zdola, nikoliv z názorů omezené skupiny v centru“.
Klaus později líčil, jak původně kandidovat nechtěl, ale delegáti ho přímo na sněmu přemluvili. „Tento výklad je ale dobré brát s rezervou, i když je opravdu možné, že se definitivně rozhodl kandidovat až v den sněmu. Zvolení předsedou Fóra rozhodně nebylo dílem náhody, vítěz si půdu připravoval dlouho dopředu. Přesvědčování delegátů sněmu před hlasováním neboli, slovy Miroslava Macka, bičování atmosféry pro Klause, představovalo sklizeň něčeho, co bylo zaseto již mnohem dříve,“ zdůraznil Kopeček.
Ministr financí získal přesvědčivých 115 ze 167 hlasů. A přestože v širším vedení Občanského fóra měli i nadále převahu zastánci „nepolitické“ linie, Klausovo zvolení bylo začátkem rychlé proměny OF, která vedla až k rozpadu hnutí.
„Cinkání klíčů už nestačí“
Klaus sice bezprostředně po zvolení prohlásil, že jeho úkolem bude udržet hnutí jednotné, zároveň ale přiznával, že půjde o náročný úkol. Sám měl zájem na tom proměnit OF ve standardní politickou stranu, přičemž její ideové zázemí představovaly Klausem favorizovaný ekonomický liberalismus a konzervatismus v mravních otázkách.
Sjednocující atmosféra listopadu 1989 se vyčerpala a Klaus vysvětloval lidem, že cinkání klíčů proti komunistickému režimu není dost. „To cinkání, kdy cinkám proti něčemu, to je strašně snadná věc, a na té se shodneme, a také drtivá většina československých občanů se shodla na tom, co nechce. V momentu, kdy jsme ve světě, kde je třeba definovat, co chceme, tak tam je naprosto jasné, že cinkání klíčů už nestačí. Někdo má klíče jiné barvy, tlustší, tenčí, těžší, lehčí, čili jsme v úplně jiném světě,“ říkal v lednu 1991 v Hovorech ze Špalíčku.
Transformaci v politickou stranu se mu podařilo naplnit zanedlouho. Na schůzce v Lánech, kterou svolal prezident Havel, došlo k uzavření dohody o rozdělení celého hnutí s tím, že žádný nástupnický subjekt nebude značku OF využívat.
Politický realismus
Poslední mimořádný sněm se konal 23. února 1991 a vzešly z něj dva subjekty. Na jedné straně Klausova Občanská demokratická strana (ODS), která převzala výraznou část členské základny, a Občanské hnutí (OH) vedené ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, jež mnozí označovali za věrnějšího nositele porevolučního étosu.
„Občanské fórum se stalo nevypočitatelným politickým subjektem, začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země,“ prohlásil tehdy k důvodům rozdělení Václav Klaus. Prezident Havel označil výsledky mimořádného sněmu OF za výraz politického realismu obou hlavních proudů.
Občanské fórum, zastřešené prozatímním koordinačním výborem, sice dále existovalo ještě více než rok, avšak pouze formálně. Definitivně zaniklo 11. května 1992 vymazáním z registru ministerstva vnitra.
Další vývoj už znamenal soupeření standardních politických sil. Parlamentní volby v roce 1992 přesvědčivě vyhrála právě Klausova ODS, která v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou Václava Bendy získala zhruba 30 procent hlasů.
Stala se jedním z dominantních hráčů tuzemské politické scény až do drtivého volebního propadu v roce 2013. I dnes však zůstává jednou z nejsilnějších stran.
Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých postav Občanského fóra, kromě Dienstbiera například Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Jan Sokol, naopak u voličů propadlo a ve volbách v roce 1992 se do parlamentu vůbec nedostalo.