Určovalo takt společenských změn bezprostředně po sametové revoluci, skládalo se ale z natolik nesourodých skupin, že efektivně a delší dobu fungovat ani nemohlo. Před rovným čtvrtstoletím, 23. února 1991, se rozpadlo Občanské fórum – politické hnutí, které provedlo českou společnost prvními lety k demokracii.
OF(F). Před čtvrtstoletím se rozpadlo Občanské fórum
Na počátku stálo hlediště Činoherního klubu. Jen dva dny po střetu studentů a komunistické policie na Národní třídě v komorním divadelním sále zasedly tři stovky postav z oficiálních i neoficiálních struktur.
Výsledkem bylo ustavení Občanského fóra, nové politické formace, jejíž členy spojoval odpor ke komunistické moci. K jeho zakladatelům patřil vedle Václava Havla katolický kněz Václav Malý, herec Petr Čepek, sociální demokrat Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra, scenárista Jiří Křižan i zástupci studentů.
Občanské fórum byla improvizace, pokus vytvořit něco, co zároveň bude i nebude politická strana. Byl to patvar, který nemohl skončit jinak, než jak skončil.
Ve zformulovaných požadavcích žádalo demisi politiků odpovědných za zásah ze 17. listopadu i za krizi ve společnosti. Usilovalo o propuštění politických vězňů, vznik pluralitního systému a svobodné volby. Těch se dočkalo o půl roku později a pod heslem „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ opanovalo se ziskem jedenapadesáti procent hlasů federální i českou vládu. Právě první svobodné hlasování ale také odstartovalo rozpad celého hnutí.
Podívejte se na Historie.cs: Nepolitická politika – rozpad OF (zdroj: ČT24)
Model držící se volebního hesla totiž sice dobře fungoval v prvních revolučních měsících, postupem času se však právě ideová neuchopitelnost, otevřenost a nedostatek vnitřní disciplíny staly hlavní příčinou rozpadu.
Pro mě bylo logické, že Občanské fórum je dočasný útvar. Už tehdy jsem považovala za správné, že se posléze vyvine klasický systém soutěže politických stran.
Hnutí bez břehu a rozdílné zájmy
Na jaře 1990 bylo už Občanské fórum v troskách a listopadová ,revoluce' s ním. Jenom jsme to ještě nevěděli. A ti z nás, kdo už to tušili, si to nechtěli připustit. Jenomže chybu na startu už sprinter nikdy napravit nedokáže.
Senátor Přemysl Sobotka, který byl u vzniku libereckého Občanského fóra a posléze i u vzniku ODS, je přesvědčen, že politická rozkročenost OF byla pro jeho zánik zásadní. „Tím, že to bylo od levé strany až po pravou stranu, tak to bylo nesourodé uskupení občanů,“ shrnul.
Zpočátku však držely všechny pohromadě dvě věci: Jednak celé OF usilovalo o eliminaci komunismu a nastolení standardních demokratických poměrů. Jednak potom většina členů OF neměla žádné zkušenosti s politikou. „Všichni jsme se učili politiku. Jediní ji uměli dělat bývalí komunisté, kteří v 68. roce řekli, že nesouhlasí se vstupem vojsk a dostali se do disentu,“ poukázal Přemysl Sobotka.
Že to tak nezůstane natrvalo, začalo být zřejmé velmi záhy. „Občanské fórum se udrželo pohromadě do prvních voleb v červnu 1990 jen díky tomu, že je vedla vidina historické mise, že musí volby vyhrát,“ prohlásil v Historii.cs Jiří Suk, autor publikace Labyrintem revoluce, sledující polistopadové dění. „Takže nakonec byly partikulární zájmy přece jen na nějaký čas potlačeny, ale po volbách už ne.“
Jak navíc před časem uvedl politolog Jan Bureš, centrálu hnutí vedli lidé z disidentského okruhu, jejichž ambicí byla primárně havlovská nepolitická politika. Regionální lídři, kteří se v prvním pololetí roku 1990 stali starosty, ale přicházeli do běžného styku s občany žádajícími změny.
Na tom, jak mají změny vypadat, se ovšem OF už shodnout neumělo, a to právě kvůli své nesourodosti. Reformní komunisty a aktivisty Pražského jara zastupovali například Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Jiří Dienstbier a Petr Pithart, pravicové a konzervativní názory zastávali mimo jiné Emanuel Mandler, Václav Benda, Daniel Kroupa a Václav Klaus.
Ve Federálním shromáždění tak jen několik měsíců po volbách, na podzim 1990, dochází k ideovému štěpení reprezentantů fóra a vzniku frakcí. Lidé kolem Daniela Kroupy (ODA) v říjnu založili Meziparlamentní klub demokratické pravice žádající urychlení ekonomických reforem. Na sklonku roku se ustavuje i Klub sociálních demokratů a třetí platforma – Liberální klub.
Předsedové nástupnických organizací Občanského fóra Jiří Dienstbier a Václav Klaus na sněmu OF v lednu 1991
Klausův gambit
Klíčovým se pro další profilování Občanského fóra stal pražský hostivařský sněm 13. října 1990. Zástupci okresních fór nevyslyšeli přání pražské centrály a místo favorizovaného mluvčího Charty 77 Martina Palouše zvolili do čela hnutí tehdejšího ministra financí Václava Klause.
Ten sice bezprostředně po zvolení prohlásil, že jeho úkolem bude udržet fórum jednotné, zároveň ale přiznával, že půjde o náročný úkol. Sám měl zájem na tom proměnit OF ve standardní politickou stranu, přičemž její ideové zázemí představovaly Klausem favorizovaný ekonomický liberalismus a konzervatismus v mravních otázkách.
Transformační vizi v politickou stranu se mu podařilo naplnit na sněmu o čtvrt roku později. Umocňované neshody mezi jednotlivými názorovými frakcemi pak historii Občanského fóra ukončily už v únoru 1991. Na schůzce v Lánech, kterou svolal prezident Havel, došlo k uzavření dohody o rozdělení celého hnutí s tím, že žádný nástupnický subjekt nebude značku OF využívat.
„Bylo jasné, že to nemůže vydržet dlouho. Přesto jsem si myslel, že se Občanské fórum rozpadne později, že dokončí volební období do roku 1992 a pak se rozejde do jednotlivých politických stran,“ podotýká v této souvislosti někdejší člen OF Jiří Ruml.
GALERIE
25 let: Zánik Občanského fóra
Debakl Občanského hnutí
Už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci, po svobodě a rozličnosti názorů. Václav Klaus stejně jako Vladimír Mečiar přesně vycítili změnu společenské nálady. Lidé nechtěli už příliš diskutovat, chtěli změnu nějakého typu; v Čechách reformy, na Slovensku svou republiku. Svobodná debata přestala být zajímavá.
Poslední – mimořádný – sněm fóra se konal 23. února 1991 a vzešly z něj dva subjekty: Klausova Občanská demokratická strana, která převzala výraznou část členské základny, a Občanské hnutí vedené ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, jež mnozí označovali za věrnějšího nositele porevolučního étosu. Havel tento štěp označil za výraz politického realismu obou hlavních proudů.
„Když se (OF) rozdělilo na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu, tak se začala utvářet standardní politika politických stran s programem. Občané tomu rozuměli a bylo to srozumitelné,“ charakterizoval rozpad Občanského fóra i Přemysl Sobotka v Interview ČT24.
Další vývoj na politické scéně a ve společnosti dal za pravdu zastáncům systému soupeření standardních politických stran. Parlamentní volby v roce 1992 přesvědčivě vyhrála ODS, která v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou Václava Bendy získala zhruba 30 procent hlasů a stala se jedním z klíčových hráčů tuzemské politické scény až do drtivého volebního propadu v roce 2013.
Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých tváří fóra – kromě Dienstbiera například Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Jan Sokol – ve volbách 1992 neuspělo a do parlamentu se vůbec nedostalo. Ještě tentýž rok v říjnu se přeměnilo v politickou stranu, později změnilo název na Svobodní demokraté a v prosinci 1995 se sloučilo s dalším středovým uskupením Liberální stranou národně sociální. Většina bývalých členů OH stranu postupně opustila.
Samotné Občanské fórum, zastřešené prozatímním koordinačním výborem, od svého rozpadu na mimořádném sněmu existovalo ještě více než rok, avšak pouze formálně. Definitivně zaniklo 11. května 1992 výmazem z registru ministerstva vnitra. K důvodům rozdělení tehdy Václav Klaus uvedl, „že se Občanské fórum stalo nevypočitatelným politickým subjektem, že začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země“.
Shromáždění Občanského fóra půl roku od Listopadu