První státní vyznamenání v sobotu udělil a propůjčil prezident Petr Pavel. Mezi laureáty je i Zdena Mašínová. V souvislosti s oslavami 28. října se debatovalo, zda má prezident ocenit také její bratry Ctirada a Josefa, kteří se za komunistického režimu se zbraní v ruce probojovali z Československa, při čemž zemřelo šest lidí. Zdena Mašínová o jejich činech nikdy neměla pochybnosti. Proti režimu, který v 50. letech panoval, bylo nutné něco dělat, řekla v Interview ČT24.
Mašínová má k vyznamenáním specifický postoj. „Zvláště pokud šlo o odboj proti zlu. To byla každého povinnost a povinnosti se neoceňují. Proto jsem zásadně proti oceňování tímto způsobem,“ uvedla.
V minulosti tak odmítla převzít vyznamenání pro svou matku z rukou Václava Havla a otce z rukou Miloše Zemana. V souvislosti se Zemanem se navíc pochybnosti násobily kvůli tomu, že měla k „jeho osobě jako takové celý život velké výhrady“. O letošním vyznamenání hovořila s bratrem Josefem. „Má stejný názor jako já. V situaci, jakou jsme prožili my, to byla jednoznačně povinnost a neměla by se tímto způsobem oceňovat,“ řekla.
Řád Tomáše Garrigue Masaryka však od prezidenta Pavla v sobotu nakonec převzala. Přiznala, že právě postoj současné hlavy státu byl pro ni významný. „Mluvili jsme o tom dlouho,“ řekla. „Když už země má zvyk tímto způsobem oceňovat určité zásluhy, tak to přijímám. Nicméně pouze za všechny postavy, které se účastnily protikomunistického odboje. Ne jen za naši rodinu,“ vysvětlila.
Bratry ani otce z ničeho neviním
Zdena Mašínová je dcerou hrdiny protinacistického odboje generálmajora Josefa Mašína, která byla v souvislosti s odbojovou činností svých bratrů Ctirada a Josefa vězněna komunistickým režimem a vystavena útisku a pronásledování. Řadu let žila pod stálým dohledem Státní bezpečnosti.
Příběh bratrů Mašínových a jejich přátel, kteří se rozhodli se zbraní v ruce opustit komunistické Československo, dodnes rozděluje společnost. Někteří lidé opakovaně požadují, aby i jim bylo uděleno státní vyznamenání, jiní je označují za vrahy. Při jejich činnosti zemřelo šest lidí – v Československu dva příslušníci SNB a pokladník, v NDR tři policisté.
Mašínová se kvůli vrozenému postižení nohou nemohla činnosti bratrů účastnit, čehož velmi litovala. Přestože ji režim kvůli akci bratrů perzekvoval, nikdy ji nenapadlo dávat jim to za vinu. Překvapila ji také otázka, kterou kdysi dostala v Senátu, zda nezazlívala otci, že se připojil k protinacistickému odboji, i když měl tři děti.
„Já jsem byla konsternovaná. Právě proto, že měl tři děti. Abychom se my jednou nestali otroky v režimech, které jsme tu ve střední Evropě prožívali, jsme s tím hluboce souhlasili,“ ozřejmila. Stejné postoje měla i její matka, se kterou na toto téma mluvila jako „o samozřejmé věci“. Právě perzekuci matky komunistickým režimem, která byla vězněna i během nacistické nadvlády, nesla velmi těžce.
Otce, kterého nacisté v roce 1942 zastřelili, má v paměti „jako krásnou lidskou postavu“. „Jako velmi dobře urostlého muže. A jeho počínání v rodině je pro mě nezapomenutelné,“ uvedla. Až „mnohem později“ pochopila význam vztahu rodičů. „Jeden druhého měl v takové úctě a oddanosti, že to pro mě znamenalo v mém životě strašně moc,“ popsala.
Nejkrásnější okamžiky jí přineslo její vlastní manželství. „Nikdy jsem nepočítala, že se provdám. Nakonec jsem našla partnera. Byl to nejkrásnější vztah a okamžiky mého života,“ svěřila se.
Šance na emigraci
Mašínové se naskytla příležitost z komunistického Československa odejít, a vyhnout se tak ústrkům ze strany režimu. V roce 1969 se setkala se svým bratrem v Dánsku. „To bylo jedno z vůbec největších rozhodování mého života. Dvě hodiny, které jsme v Kodani v kavárně strávili s mým bratrem, který počítal s tím, že s ním odjedu do Spojených států,“ řekla.
Její rozhodnutí ovlivnily obavy o osud její babičky, se kterou tehdy žila – přestože jí řekla, že se na ni nemá ohlížet. „Proto to bylo velmi těžké a nerada se k tomu vracím. Ale věděla jsem, že ona v těch letech už sama zůstat nemůže,“ řekla. Bratr podle ní do posledního okamžiku, kdy ji doprovázel k autobusu, čekal, že rozhodnutí změní. „Nakonec pochopil,“ řekla.
Otcův vzkaz z cely
V cele, kde byl její otec během druhé světové války vězněn, se našel vzkaz, který napsal svým dětem. „Hájit svobodu své vlasti a národa je první povinností každého uvědomělého Čecha. I vy tak jednou musíte postupovat,“ napsal v něm. I to podle ní ovlivnilo Ctirada a Josefa v jejich činnosti.
Velmi vzdálený jí byl naopak přístup většinové společnosti během komunismu. „Strach, který byl v lidech, rodinách, které se přizpůsobovaly, aby jejich potomci mohli takzvaně slušně žít – když jsem to u mnohých poznala, byla jsem konsternovaná,“ popsala.
„V 50. letech bylo nutné proti režimu, který tady začínal panovat, něco dělat. Toho si byli plně vědomi právě moji bratři,“ řekla. Přestože během jejich útěku na Západ zemřelo několik lidí, nikdy o něm neměla pochybnosti. „Protože jsem v tom vyrůstala – v krutém režimu. Proti krutosti se bohužel často musejí použít kruté prostředky,“ uvedla.
Tento postoj pro ni byl samozřejmý a nezměnil se ani s časovým odstupem. „Velká většina mých přátel k tomu ale měla úplně jiný postoj. To pro mě bylo jedno z největších zklamání po roce 1990,“ přiznala.
Rozpor v české společnosti, který nad činností jejích bratrů stále panuje, si vysvětluje rozpadem rodiny, který pozoruje v „takzvaném civilizovaném světě“. „Postupně se rozpadá rodina jako taková, děti jsou vychovávány samoživiteli, což je výraz, na který jsem alergická,“ uvedla.
„Rodina, která se tvořila tisíce let, měla poskytnout a také poskytovala výchovu dětem v tomto smyslu,“ doplnila. Oceňuje proto právě své rodiče. „Pokud dítě není vychováváno v takzvaném správném rodinném životě, ani společnost nemá šanci,“ domnívá se.
Památník tří odbojů
Právě kvůli rodinnému poutu se po revoluci pustila do dalšího boje – o záchranu statku v Lošanech u Kolína, ze kterého pocházel její otec a který byl podle ní „troskou“.
Že se právě ona o rodinný statek stará, je podle ní paradoxní. Když se otec chystal do odboje, dal do pořádku i rodinné jmění. Usedlost měla připadnout jejím bratrům, kvůli vrozené vadě se nepočítalo s tím, že bude moci hospodařit. „Dnes si říkám, že se asi otec v hrobě otáčí, když vidí, že jsem to právě já, která tuto trosku více méně zachránila,“ řekla.
V Lošanech provozuje Památník tří odbojů. Životní zkušenost je podle ní nepřenositelná. „Pouze z vyprávění nelze tyto zkušenosti předat. To si musí každá bytost prožít, aby pochopila a mohla podle toho jednat,“ řekla. Přesto, i když se k pohnuté rodinné historii nerada vrací, o svém osudu mluví s mladšími generacemi.
