Do televize nenastoupil, ale narukoval, a ještě v 90. letech odjel jako zpravodaj do Ruska. Dnes Zdeněk Šámal v ČT vede zpravodajství a sport, a místo vlastních reportáží a vstupů přemýšlí nad inovacemi ve vysílání. Odráží také útoky na ČT, stejně jako otázky na platy redaktorů a moderátorů. „Naší nejlepší obranou je kvalita naší práce,“ opakuje často na televizních poradách i na veřejnosti. Jaké to je šéfovat zpravodajskému kanálu a zvyšovat mu sledovatelnost, proč má každá reportáž obsahovat lidský příběh a proč si zrušil Twitter, o tom mluvil v dalším díle podcastu Background ČT24.
Ještě jako vysokoškolský student viděl svou budoucnost v natáčení vzdělávacích dokumentů, větší ambice na konci 80. let neměl. Když ale krátce po revoluci Československá televize hledala člověka, který by se věnoval zpravodajství z oblasti armády a policie, byl jediným kandidátem.
„Zjistilo se, že jediný absolvent, který má zároveň televizní specializaci a vojenskou katedru a není někde na dlouhodobém pobytu v zahraničí, jsem já. Takže jsem se na tohle luxusní místo dostal bez jakékoli protekce. A nakonec jsem se sem dostal osudově správně,“ vysvětluje svůj nástup do televize.
Brzy se dostal do zahraniční redakce a z ní už v roce 1994 jako zpravodaj do Ruska. „Když jsem tam potkával zahraniční kolegy, tak mi došlo, že jsem byl ve věku, kdy by mi třeba v západních televizích svěřili leda tak elévské střevíce,“ vzpomíná na své začátky za hranicemi.
Dodnes si pamatuje také to, jak se při živých vstupech bál, že vypadne z okna jedenáctého patra moskevského hotelu, jak celý den s ruskými úřady domlouval desetiminutové natáčení ilustračních záběrů ruské železnice nebo jak ho i s kameramanem zatkli kvůli záběrům novosibirského mostu, přes který kdysi táhly československé legie.
„Paní Mařenka s důchodem je lepší než televizně nestravitelné floskule“
Dnes už Zdeněk Šámal žije v jiném světě. Řeší křivky sledovanosti, podobu zpravodajského vysílání nebo prezentaci ČT24 na sociálních sítích. „Sledovanost je věc, která vám ukazuje, že vaše práce má smysl a potěší. Je lepší dělat relaci, o které víte, že se na ni dívá větší počet lidí, než relaci, na kterou se kouká marginální skupina,“ vysvětluje televizní „posedlost“ sledovaností.
Byl to právě on, kdo stál u startu zpravodajské čtyřiadvacítky i úspěšného zpravodajského kanálu TA3 na Slovensku. Pod jeho vedením se také měnily Události a do reportáží se na úkor obleků a kravat dostali obyčejní lidé.
„Je fakt, že v devadesátkách jsem byl první, kdo začal používat výraz HLP – hluboký lidský příběh. A teď to říkám jednoduše a platí to obecně pro žurnalistiku – no story no glory. Vím, že paní Mařenka, která bude brát větší nebo menší důchod, bude na někoho působit jako klišé, na druhou stranu, svět se skládá z drobných příběhů a rozhodně je lepší ukazovat paní Mařenku, jak hospodaří s důchodem, než vykládat televizně nestravitelné floskule o hospodaření s finančními prostředky,“ vysvětluje Šámal.
Jakékoli změny ve vysílání podle něj složité nejsou, horší je následné vysvětlování a uvádění na pravou míru nejrůznějších informací a názorů, které se vyrojí okolo. Přesto jsou podle Šámala změny důležité. „Zpravodajská televize je dynamický organismus a když ho přestanete překopávat, začne zahnívat. A to znamená, že začíná odumírat. Takže překopávat se musí,“ říká.
„Nezaměstnáváme idioty“
S kritikou je podle něj potřeba počítat. A to i s tou nekonstruktivní. Ta ze strany některých politiků, politických uskupení nebo členů mediálních rad začala slábnout a podle Šámala už nebude mít tak velký vliv.
„Pokud by byly monopolizovány názory, které si myslí, že je potřeba nás zlikvidovat, potrestat, je to špatně. Když jsme viděli, jakým způsobem byly voleny a dovolovány rady veřejnoprávních médií, tak to tady nastávalo. Myslím, že tahle situace tady teď nebude, že bude mnohem víc konsenzuální a že bezprostřední riziko nějaké krize neexistuje. Na druhou stranu, riziko krize si v sobě neseme my sami tím, že začneme dělat něco špatně,“ domnívá se Zdeněk Šámal.
Uzavřená je pro něj také debata o platech zaměstnanců České televize. Pokud by generální ředitel rozhodl je zveřejnit, udělal by tak. Sám od sebe je ale odtajňovat nebude. „Chápu, proč lidé chtějí znát příjmy lidí, které financují. Na druhou stranu, já taky jako daňový poplatník financuji spoustu profesí a považuji za naprosto neslušné se někoho ptát, kolik bere, a říkat mu, že mu přispívám na plat,“ vysvětluje.
Jasný názor má také na sociální sítě. I když dělá vše pro to, aby na nich byla ČT24 úspěšná, Facebook používá ke komunikaci, Instagram k archeologii a Twitter si kvůli věčnému dohadování některých uživatelů odinstaloval. Nečte na něm ani příspěvky novinářů z České televize. „Myslím, že tady nezaměstnáváme idioty. Oni vědí, jak se na sítích vyjadřovat, nikdy tam nebudou psát explicitní urážky někoho, preferovat někoho jiného. Navíc pořád žiji v přesvědčení, že máme svobodu názoru a vyjadřování,“ uzavírá.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud a Podcasty Google a Apple.
