Jsem pěšák, který má místo flinty kameru a mikrofon. Kam mě poslali, tam jsem jel, říká dlouholetý zahraniční zpravodaj ČT Miroslav Karas

Do Polska odjel v roce 1992, ještě jako zpravodaj Československého rozhlasu. Už jako nejdéle působící zahraniční zpravodaj České televize se Miroslav Karas vrátil loni, bohatší o zkušenosti z Ruska, Ukrajiny a dalších zemí regionu. Západ ho prý nikdy nelákal, i když Východ ho občas postavil do nezáviděníhodných situací. Polská a ruská média sleduje vedle těch českých každý den, k obědu si pak místo knedlo-vepřo-zelo dá radši zelí se zelím a ruský boršč. Svůj novinářský život za hranicemi přiblížil Miroslav Karas v podcastu Background ČT24.

Miroslav Karas v podcastu Background ČT24
Zdroj: ČT24

Odjížděl z Federace, vrátil se do České republiky. Když v Polsku začínal pracovat, polská média měl za vzor, teď by v nich, především v těch veřejnoprávních, pracovat nechtěl. V zahraničí strávil Miroslav Karas jako novinář téměř třicet let, nejvíc právě v Polsku. I proto se mu nejen mezi českými zahraničními novináři přezdívá „český Polák“.

„Byl jsem snad prvním zahraničním zpravodajem rozhlasu, který si na Vinohradech vyzvedl počítač. Pamatuji si program WordPerfect, měl jsem ještě diskety. Byla to doba, kdy se chodilo do polského rozhlasu posílat po trase příspěvky, kdy existovalo ještě velmi složité zařízení na cívkovém magnetofonu, kam se zpráva musela nahrát a poslat po telefonních linkách,“ vzpomíná na své polské začátky v „technologickém pravěku“ Miroslav Karas.

V zahraniční redakci Československého rozhlasu před odjezdem za hranice působil krátce, před tím vytvářel vysílání pro děti. Zahraniční politika, zejména ta polská, byla pro něj koníčkem. A když redakce hledala, koho poslat do Varšavy, volba padla na něj. „Já se opravdu nerozmýšlel. Byl rok 1992, jiná země, jiné podmínky a věděl jsem, že se k práci pro děti a mládež vracet nechci. Bral jsem to jako obrovskou výzvu. Dokonce si myslím, že to byl zásadní krok, který jsem ve svém životě učinil,“ vzpomíná Karas.

Polští novináři mezi sebou bojují i pěstmi

Polská média pro něj tehdy byla vzorem. Obdivoval jejich vyváženost, zajímavost, kritičnost. Teď, téměř třicet let poté, je vše jinak. „Veřejnoprávní média v Polsku jdou cestou totální politizace, nadržování vládní straně a kritice opozice. Veřejnoprávní televize dnes lže a manipuluje, fandí pouze současnému režimu. To není televize, o které bych snil a ve které bych chtěl pracovat,“ přibližuje, jak mediální scénu změnila vláda politické strany Právo a spravedlnost.

Kromě mediální scény proměnila i vztahy mezi novináři. Nesympatie panují mezi provládními médii a těmi, kterým se zatím daří držet si nad vládou nezávislost. „Byl jsem svědkem události, kdy mezi sebou velmi ostře, pěstmi, bojovali kameramani jednotlivých televizí. Začali si vytýkat, kdo odkud je. Nějaké přátelství na scéně mezi novináři se vytrácí, bohužel,“ říká Karas.

Zemi objel křížem krážem, najezdil milion kilometrů a tolik měst jako on navštívili snad jen politici v rámci předvolebních kampaní, říká Karas s nadsázkou. Z Polska prý odjel bez jakéhokoli restu. Že v zemi jako zpravodaj vydrží tak dlouho, v plánu původně neměl. A neplánoval ani své další cesty na východ, včetně postu v Moskvě.

„USA mě nikdy nelákaly, jsem východní typ“

„Nikdy jsem neměl žádné přání, kam chci jít. Ať už v rozhlase nebo televizi jsem si připadal, ve zcela dobrém duchu, že jsem pěšák, který má flintu – kameru a mikrofon na rameni – a kam mě pošlou, tam jsem jel,“ přirovnává. Rád o sobě ale říká, že je východní typ. „Nikdy mě to netáhlo do USA, Latinské Ameriky ani do Asie, vždycky mě to táhlo dál na levý břeh řeky Moravy. Polsko, Ukrajina, Pobaltí, Rusko… A bylo mi fakt jedno, na kolik je ta země pro druhé přitažlivá,“ vysvětluje.

Jako zpravodaje z Ruska ho práce přivedla i do nebezpečných míst, na místa bojů na Krymu, Ukrajině nebo do pro zahraniční novináře nepřátelského Lukašenkova Běloruska. Několikrát ho zadrželi, policisté i povstalci. Při živých vstupech na něj mířily samopaly a na cestách nikdy nevěděl, jestli ho sledují nebo odposlouchávají.

Odposlechy nikdy nenašel, ale ani nehledal

„Mí kolegové ze západních zemí byli přesvědčení, že jejich telefony napíchnuté jsou. Ale vy nemůžete nikoho chytnout. Vy s tím buď žijete a smíříte se, nebo žijete ve schizofrenní situaci, že pak nevěříte nikomu,“ říká s tím, že odposlechy v Rusku nikdy nehledal. Doma ani v hotelech.

Po třiceti letech práce zahraničního zpravodaje teď Miroslav Karas šéfuje televiznímu studiu ČT v Ostravě. Na jeho monitoru v kanceláři kromě českých zpráv neustále běží i ty polské a ruské. A občas mu chybí, že u některých událostí nemůže jako novinář být osobně. Aktuálně třeba poblíž Dolu Turów. „V životě jsem nedělal lepší práci, než je práce zahraničního zpravodaje. Neznám lepší práci. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného, i když dnes jsem ředitel ČT v Ostravě. Ale jsem stále novinář,“ uzavírá Karas.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.