Československá justice měla problémy už před komunistickým pučem v únoru 1948 a nemohla zabránit vykonstruovaným monstrprocesům, jako byl ten s Miladou Horákovou. V Událostech, komentářích to řekl expert na právní dějiny Jan Kuklík, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Proces s Miladou Horákovou byl podle Kuklíka vyvrcholením snahy komunistů o zneužití československé justice. „Už brzy po únoru se ukázalo, že cílem komunistického režimu je vypořádat se se svými oponenty, ať už domnělými, nebo skutečnými,“ popisuje děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Připomíná ale, že justice v Československu se potýkala s problémy už dříve. „Bylo tady období druhé republiky a druhé světové války a poválečné období je poznamenáno například retribučními procesy, které předznamenaly i to, co se pak odehrálo po únoru 1948. To, že tu byli soudci, kteří vystudovali za první republiky a působili v prvorepublikové justici, nemohlo zabránit tomu, aby justice byla takovýmto způsobem zneužita,“ vysvětluje Kuklík.
Poukazuje na administraci vykonstruovaných procesů. Část soudců podle něj měla zkušenosti již z první republiky, v soudní síni tyto profesionály po puči v únoru 1948 doplnili soudci z lidu. „Stejně tak prokurátoři. Byli tu hlavní – mimo jiné Urválek –, ale byli tady i takzvaní dělničtí prokurátoři,“ podotýká. Nováčci podle něj byli pečlivě vybíráni a po krátkém vzdělávání měli plnit své role v monstrprocesech.
Dopředu vybráni byli také advokáti, kteří rovněž dodržovali předem daný scénář. Ten vypracovalo ministerstvo spravedlnosti a posléze dohlíželo na jeho plnění. Důležitou roli hrála Státní bezpečnost, která měla za úkol vynucovat přiznání u obviněných.
„Samozřejmě ne každý z těch advokátů se na tom chtěl podílet. Jak justice, tak státní zástupce, tak i advokáti, kteří nechtěli spolupracovat, museli po roce 48 z těch profesí odejít. V roce 1950 už to jsou zejména ti, kteří samozřejmě vědí, o co jde a jsou ochotni se na těch procesech podílet,“ přibližuje expert na právní dějiny.
