„Každý, kdo se narodil v republice a chodil do školy v republice, tak musí pomáhat,“ řekl v pořadu Interview ČT24 veterán druhé světové války Ervín Hoida ke své motivaci bojovat. Jako jeden z prvních vstoupil k československé armádě ve Francii, následně se účastnil obléhání města Dunkerk a s Američany došel až k československým hranicím. Během svého života viděl britskou královnu i prezidenta Edvarda Beneše. S veteránem vedl rozhovor v Liverpoolu Lukáš Dolanský.
Jsem rád, že jsem pomáhal, vzpomíná veterán na druhou světovou válku. Jeho jednotka bojovala i u Dunkerku
22 minut
Interview ČT24: válečný veterán Ervín Hoida
Stočtyřletý major ve výslužbě Ervín Hoida je poslední československý veterán v Anglii. Jeho rodina byla židovského vyznání, proto se také rozhodla v roce 1939 opustit Českoslovenko týden potom, co Němci obsadili Ostravu.
Jejich původním cílem byla Dominikánská republika, ale Ervín Hoida nakonec zůstal ve Francii, kde mezi prvními padesáti dobrovolníky vstoupil do československé armády formující se ve městě Agde. V září 1939 tam vznikl 1. československý náhradní prapor.
Během zimy došlo k mobilizaci českých krajanů ve Francii a na začátku roku začala vznikat československá 1. divize. „Proti Němcům bych mohl jít bojovat i do francouzské armády,“ komentoval své odhodlání k boji bývalý voják.
Boje ve Francii
„Pak nás poslali na frontu na severovýchod od Paříže, abychom zastavili Němce, ale to bylo směšné. My jsme měli pušky z první světové války, do kterých jsme museli dávat nové patrony. Němci měli automatické zbraně, měli tanky i letadla,“ popsal Hoida technologickou převahu útočníků.
V první bitvě podle něj bylo zřejmé, že jejich odpor může německý postup pouze zpomalit. Pro Francouze a Čechoslováky následoval dlouhý pochod, který komplikovala ztráta polní kuchyně, všechno jídlo si proto vojáci museli obstarat sami.
V druhé bitvě se sice Čechoslovákům podařilo Němce zastavit na čtyři dny, ale pak bylo nutné znovu ustoupit. Během dalšího pochodu ovšem museli překonat řeku s mostem, který bombardovala německá letadla.
„Byla tam jedna lodička, tak boty a pušky šly dovnitř. Jak jsme plavali, tak zase přiletěla letadla a začala bombardovat,“ přiblížil Hoida překonání řeky, při kterém se musel skrýt. Když se ale vynořil, tak loď už tam nebyla. Buď se potopila, nebo odjela po proudu, a tak přišel o boty a o zbraň. Obojí si musel vzít od jednoho z padlých francouzských spolubojovníků. V nepadnoucích botách absolvoval zbytek pochodu, nohy měl kvůli tomu úplně zničené.
„Když jsme v přístavu odevzdali zbraně, tak řekli, že ti, kteří mají rodinu ve Francii, jsou posláni pryč. Těm ostatním, kteří chtěli dále bojovat, řekli, že pojedeme do severní Afriky. Když jsme ale jeli přes Gibraltar, tak jsme pochopili, že nejedeme do Afriky. O pár dnů později jsme se dostali do Liverpoolu,“ vyprávěl Hoida.
Obléhaní města Dunkerk
„Potom se vláda rozhodla koupit nám tanky a stali jsme se 1. československou obrněnou brigádou,“ popsal své další působení na Britských ostrovech Hoida. Tehdy viděl prezidenta Beneše během slavnostní přehlídky a dostal i pozvání na čaj ke královně v rámci větší společenské akce.
Jeho jednotka se poté vrátila do Francie, kde bojovala u města Dunkerk. „V Dunkerku byla jedna celá německá brigáda s generálem, tak ho tam drželi. Byla obklíčená kanadskou tankovou brigádou. My jsme to převzali od nich a zůstali jsme tam, až se nám Němci vzdali,“ řekl Hoida k obléhání.
Po odpočinku v Bruselu se Češi a Slováci přidali k Američanům, aby se dostali až k českým hranicím. Ty ovšem nemohli v daném místě překročit kvůli demarkační linii, kterou domluvili představitelé USA, Spojeného království a Sovětského svazu na Jaltské konferenci.
Útěk před komunisty
Když se vojáci 1. československé obrněné brigády dostali do Československa, tak se mohli zúčastnit pouze jednoho slavnostního průvodu přes Prahu. Pak jim velení sebralo tanky a museli odejít z armády. Britské uniformy si sice mohli ponechat, ale museli z nich odstranit nášivky Czechoslovakia, vzpomíná veterán. Z armády tehdy odešel jako rotný.
„Tak jsem šel hledat místo. Kde jsem byl, nikde jsem nic nenašel. Jindy jsem našel místo, ale nemohl jsem začít pracovat, protože chtěli legitimaci Komunistické strany Československa,“ přiblížil Hoida.
Přijela za ním z Anglie jeho žena se synem, ale když jim došly peníze, které vydělal službou v armádě, tak je musel poslat zpátky. Sám pak začal hledat způsob, jak by mohl znovu uprchnout. „Poprvé od Němců a potom od Rusů.“
Nakonec se mu podařilo získat práci díky Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). Hoidovým úkolem bylo opravit několik automobilů ve Francii. Když byla zakázka hotová, tak se přes československý konzulát dostal do Anglie za svou ženou.
„Kdyby nebyli komunisti, tak bych samozřejmě žil v republice i s manželkou, protože to, co jsem se naučil, jsem se naučil v republice,“ prohlásil Hoida.
Návrat do vlasti
Do vlasti se vrátil až po sametové revoluci. „(Václav) Havel pro nás poslal letadlo do Londýna. Letěli jsme vojenským letadlem na Hrad a tam z nás udělal důstojníky, chvála bohu, ale ne zaplacené. Skončil jsem svou kariéru v armádě jako major,“ popsal závěr svého působení u ozbrojených složek Hoida.
„Hodně lidí nezažilo dost,“ zamyslel se veterán druhé světové války. „Děti dnes nevědí, co se stalo. Kdyby se to dozvěděli, tak možná se to nestane znovu, ale teď na té Ukrajině…“ rozhodil rukama Hoida.
I tak je přesvědčený, že jeho boj byl důležitý. „Jsem rád, že jsem tam byl, že jsem trochu pomáhal… Země ztratila svobodu, ale dostala ji zpátky s Havlem. Teď už to tak zůstane… Každý, kdo se narodil v republice a chodil do školy v republice, tak musí pomáhat. Kdyby vy jste byli na mém místě, udělali byste to samé. Doufám,“ uzavřel rozhovor pro ČT Ervín Hoida.
