Před 70 lety se stala Milada Horáková obětí justiční vraždy. Podle spisovatele a publicisty Luďka Navary byl proces s ní a dalšími opozičními politiky a následné pověšení některých jeho aktérů projevem snahy komunistického režimu zastrašit společnost. Že se nikdo vážně nepozastavil nad tím, že je někdejší významná poslankyně, které šlo o život již za okupace, náhle vykreslována jako zrádkyně, bylo podle něj zčásti dáno účinností komunistické propagandy, částečně i tím, že se lidé báli své názory projevit. Luděk Navara byl hostem Interview ČT24.
Když si estébáci přišli 27. září 1949 pro Miladu Horákovou do její kanceláře, neodvedli si nikoho bezejmenného. Horáková bývala poslankyní obou poválečných Národních shromáždění, mandátu se vzdala v březnu 1948 na protest proti komunistickému převratu. Veřejně činná ale byla již před válkou, nacisté ji potom věznili a již za okupace stanula před soudem a žalobce jí navrhoval trest smrti.
V roce 1950 byla tato žena u soudu vykreslována jako velezrádkyně a vyzvědačka – ústřední postava skupiny, která prý připravovala převrat a vyzvídala státní tajemství pro západní mocnosti. Leckdo tomu bezvýhradně věřil.
„Pohled veřejnosti byl asi jiný, ale věřím, že hodně lidí ho nechtělo nebo se bálo dát najevo, čili přijímali dění tak, jak bylo. Domnívám se, že řada z těch, kteří byli zfanatizováni, kteří podepisovali výzvy, které přicházely na soud, byli přesvědčeni, že je tou, za koho ji označuje komunistická strana. Propaganda byla taková, že si to dnes těžko dovedeme představit,“ poznamenal Luděk Navara.
Proces ovšem neměl se skutečným soudním líčením mnoho společného. Nejenže měli obžalovaní předem napsané své role, pečlivě vybíráni byli i lidé přihlížející v soudní síni. „Střídali se tam návštěvníci, kteří nebyli běžní návštěvníci soudního jednání, jak bychom to vnímali dnes – že tam přijdou novináři, případně zájemci o proces. Byli tam organizovaně posíláni nebo zváni vybraní lidé, kteří se tam navíc střídali, možná proto, aby neměli ucelený dojem z procesu,“ popsal Navara.
Proč si vlastně českoslovenští komunisté a jejich sovětští poradci vybrali jako ústřední postavu takzvaného procesu s vedením protistátního spiknutí Miladu Horákovou, není úplně jasné. Podle spisovatele literatury faktu, který se obdobím komunismu zabývá především, mohl hrát roli fakt, že Horáková byla v kontaktu s bývalými národněsocialistickými spolustraníky, kteří odešli do exilu. A snad šlo i o preventivní krok.
„Řada odpůrců komunismu skončila ve vězení nebo na popravišti ne proto, že by něco konkrétního udělali, ale proto, že by něco konkrétního udělat mohli. Režim se jich dopředu bál a jistil se tím, že je zavíral nebo rovnou zabíjel,“ podotkl Navara.
Co se děje v SSSR, Horáková věděla
Každopádně ale šlo komunistickému režimu o to, zastrašit procesem s údajnou skupinou Milady Horákové celou společnost. „Je to proces významný tím, že se československý komunistický režim vypořádává s celou opozicí, která by ho mohla ohrozit. Nastavení bylo takové, že tam byla ona jako hlavní přestavitelka, byli tam lidé z ostatních nekomunistických stran, byl tam třeba četník, který do toho byl vtažen, aby ukázali, že tam byla ozbrojená složka,“ upozornil Navara.
Že se na stranu komunistů nepřidá, dala Milada Horáková jasně najevo, když se po převratu vzdala mandátu. Měla ostatně podle Navary dobrou představu o tom, jak to fungovalo ve stalinském Sovětském svazu. O situaci měla svědectví z několika zdrojů. Jednak se znala s diplomatem Arnoštem Heidrichem, který byl mimo jiné členem delegace, která se do Moskvy letěla poradit o československé účasti na Marshallově plánu, jednak se leccos dozvěděla, když začala pátrat po osudech syna své známé, která zahynula v koncentračním táboře.
„Snad zahynul nebo snad žil v Sovětském svazu, protože koncentrační tábor, kde byl, osvobodila Rudá armáda. (Horáková) oslovila s tím požadavkem spisovatelku Glazarovou, která v té době působila v Moskvě jako kulturní pracovnice. Když jí svůj požadavek řekla, ona se úplně zděsila, protože věděla, že není možné v Sovětském svazu po nikom takto pátrat, že je vše tajné a že je i osobně nebezpečné do něčeho takového se pouštět,“ uvedl spisovatel.
Miminko na cestě a manžel v bezpečí
Před smrtí se dostalo Horákové přece jenom několikeré úlevy. Dozvěděla se, že její mladší sestra čeká miminko, a také zřejmě z náznaků vyrozuměla, že se do bezpečí dostal alespoň její manžel, jehož dramatický útěk Luděk Navara v minulosti popsal.
Pro Bohuslava Horáka si přišla Státní bezpečnost domů v týž den, kdy zatkla jeho manželku. Doma ho příslušníci StB zastihli, ale neodvedli si ho. „Bohuslav Horák využil jejich nepozornosti a podařilo se mu v trepkách přes terasu utéct. Skrýval se na evangelické faře a pak se mu podařilo přes řetěz známých dostat do západních Čech a nakonec až do mlýna rodiny Šimákových. Tam našel poslední útočiště, odtud byl zčásti převezen, zčásti už musel jít pěšky přes hranice a dostal se do Německa, do západní zóny,“ vylíčil Navara.
Mnohem později za ním mohla odcestovat dcera, manželku však již nespatřil. Sama napsala, „tuto bitvu jsem prohrála“. S tím ale Luděk Navara nesouhlasí. „Já se domnívám, že to není pravda, že to, jak se o ní dnes mluví, jak ji dnes znovu poznáváme, objevujeme a zároveň se vymezujeme proti totalitám, kterým čelila, to ukazuje, že ona vyhrála,“ míní.
