Polil se ředidlem, došel před sídlo okresního výboru KSČ na náměstí Míru a škrtl sirkou. Bylo šest večer na Velký pátek 4. dubna 1969, přes půl roku od začátku okupace Československa. V centru Jihlavy se lidé ještě před okamžikem veselili na jarní pouti. Teď před jejich očima hořel Evžen Plocek.
Pětadvacátého ledna na Václavském náměstí, 25. února tamtéž a 4. dubna na náměstí Míru, tedy dnešním Masarykově náměstí, hořeli v roce 1969 lidé – živé pochodně. Zatímco o lednovém činu Jana Palacha věděl prakticky každý, v dubnu již byl režim připraven.
Že se v Jihlavě zapálil Evžen Plocek, se lidé mimo město mohli dozvědět pouze večer z rozhlasu. Vzápětí bylo vyhlášeno informační embargo a zavládlo ticho. Jen Rudé právo ještě zveřejnilo v černé kronice noticku, že „došlo na náměstí Míru v Jihlavě k pokusu o sebevraždu upálením“.
Úplně Plockův čin utajit přesto nešlo. Hořel před očima desítek lidí, kteří byli na jihlavském náměstí na pouti. „Podle pamětníků vyběhl hořící muž s rozpřaženýma rukama zpoza pouťové střelnice, začal chodit v kruhu a křičel: ‚Dvacet let jsem byl komunistou, ale…‘ a ‚Za Palacha…‘ Náměstí bylo plné lidí, v první chvíli nikdo nevěděl, co se děje,“ popsala osudovou chvíli historička Tereza Pavlíčková ve své studii „…Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen…“.
Nemohlo být pochyb, že měl Plockův čin politickou motivaci. Než škrtl sirkou, hodil na zem papíry, kam jednak napsal to, co citovala Pavlíčková v titulu své studie, jednak sám citoval italského marxistu Antonia Gramsciho: „Pravda je revoluční.“
Bezprostředně po činu navíc Plocek ještě žil a byl při vědomí v jihlavské nemocnici. „Chodila za ním jeho žena i přátelé. Jaroslav Šebesta (Plockův přítel a bývalý ideologický tajemník OV KSČ – pozn. red.) za ním byl dva dny před smrtí. ‚Evžene,‘ optal se, ‚bylo to až tak nutné?‘ ‚Já neměl jinou možnost protestu,‘ odpověděl Evžen Plocek,“ uvedla také spisovatelka Eva Kantůrková v článku Zamlčená oběť, který napsala k 20. výročí Plockova činu.
Aktivní reformní komunista
Prostor pro pochyby o Plockově motivaci ovšem nenechávaly ani jeho činy z předcházejících měsíců. Mezi Janem Palachem a Janem Zajícem na jedné straně a Evženem Plockem na druhé byl totiž zásadní rozdíl – zatímco první dva byli mladí studenti, Plocek byl devětatřicetiletým otcem rodiny, členem komunistické strany a v regionu i poměrně významnou osobností poraženého reformního křídla KSČ. A jestliže Jan Palach toužil pozvednout uvadajícího ducha národa – napsal „rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země“ – Evžen Plocek měl za sebou velmi konkrétní zážitky, které ho k činu vedly.
Předně je třeba zdůraznit, že předseda odborů v jihlavském Motorpalu se významně angažoval v reformním hnutí v KSČ a dokonce zastupoval Jihomoravský kraj na vysočanském sjezdu strany – tedy tom, který se mimořádně sešel 22. srpna 1968 v hale ČKD a delegáti na něm odsoudili vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Předtím na krajském sjezdu mimo jiné prohlásil, že v minulosti bylo „řízení v rukou diletantů“ a žádal „diskvalifikaci všech nezpůsobilých“.
Po okupaci se ještě podílel na organizaci vysílání jihlavského rozhlasu, pak ale prožíval velkou deziluzi. Kritickými okamžiky pro něj podle Terezy Pavlíčkové byla reakce stranického vedení na zdemolování kanceláře Aeroflotu a zákaz vydávání stranického listu Politika – obojí v druhé polovině března 1969.
Obrovský pohřeb, „oportunismus“ a zapomnění
Čin v regionu vcelku výrazné osobnosti tedy nebylo možné zcela utajit. Evžen Plocek popáleninám druhého a třetího stupně na třech čtvrtinách povrchu těla podlehl 9. dubna a pohřeb pak byl obrovský. Přišlo dvanáct tisíc lidí a alespoň místní noviny Jiskra a podnikový list Motorpalu o něm nakonec stručně psaly.
„Tisíce občanů z Jihlavy a okolí se 12. dubna přišly naposledy rozloučit s technikem n. p. Motorpal Jihlava Evženem Plockem, který se pokusil o sebevraždu upálením. Pietní akt začal na nádvoří závodu u katafalku s pozůstatky zesnulého. Jménem spolupracovníků ocenili práci a život Evžena Plocka ve svých projevech předsedové CV KSČ a podnikového výboru ROH, zástupce lidových milicí a další,“ stojí v dobovém popisku pod fotografiemi ČTK, která pohřeb fotila.
Tím ale mělo být jméno Evžena Plocka jednou provždy zapomenuto. Ostatně spisovatelka Eva Kantůrková jej nazvala zamlčenou obětí. Tak se jmenoval její příspěvek v samizdatovém časopisu Listy ke 20. výročí Plockovy oběti, ve kterém uvedla, že sám předseda vlády Oldřich Černík osobním příkazem zavázal jihlavské funkcionáře neposkytovat žádné zprávy pro tisk. Do Jihlavy přijel i zvláštní sovětský zmocněnec, který si vyžádal politickou zprávu o situaci ve městě a v okrese a upozorňoval, že jakékoli politické využití této oběti bude přísně sledováno a budou vyvozeny nejpřísnější důsledky.
Došlo i k pokusům Plockův čin relativizovat. Po Janu Palachovi ostatně došlo k vyššímu počtu pokusů o sebeupálení, většina z nich je dodnes považována za apolitické – lidé tak řešili své osobní problémy. Vymykaly se pouze činy Jana Zajíce a Evžena Plocka. Například fakt, že se Plocek před činem napil na kuráž, vedl ke snaze vylíčit jej jako alkoholika, byť očití svědkové ujišťovali o opaku stejně jako Evžen Plocek sám. „On sám v posledních dnech svého života v jihlavské nemocnici několikrát zopakoval, že rozhodně nejednal v opilosti,“ uvedla Tereza Pavlíčková.
Později byl Plocek prohlášen za jednoho z lídrů údajného pravicově oportunistického centra v Jihlavě a lidé o něm nakonec přestali mluvit. Začalo se opět až po roce 1989. Plockovi příbuzní se ale podle historičky nechtěli k bolestným událostem dubna 1969 a následujícím vracet. Odkazu svého děda se však nyní chopil jeho vnuk Aleš Plocek, který spolu s občanskou iniciativou Odkaz Evžena Plocka usiluje o jeho široké uznání. „Mým cílem je, aby se čin dostal do povědomí na celorepublikové úrovni a celospolečenské uznání,“ řekl. Iniciativa navrhla Plocka i na státní vyznamenání, prezident republiky ale řekl, že mu je neudělí.
