Martina Vacková strana 2 z 5

Nominace na Oscary téměř ignorovaly ženy a osoby jiné barvy pleti. A streamovací služba Netflix získala 24 nominací. Co je závažnější výsledek? Pro různé aktivisty to první, pro filmové obchodníky a profesionály to druhé.

Křišťálový globus 54. karlovarského festivalu vyhrál film o rozpadlé bulharské rodině s názvem Otec. Skutečnými vítězi letošního ročníku ale byly německý snímek Lara od režiséra Jana-Oleho Gerstera a slovensko-české drama Budiž světlo od slovenského režiséra Marko Škopa. Ty získaly ocenění napříč různými dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jde o tituly, k nimž se veřejný diskurz bude zcela jistě vracet. A v souvislosti s Vary se vrací i diskuse o stavu české kinematografie.

Mystify: Michael Hutchence je dokumentární životopis o australském rockovém zpěvákovi, frontmanovi skupiny INXS, který předčasně ukončil svůj život v 37 letech. Režisér tohoto snímku Richard Lowenstein byl i častým autorem Hutchenceových klipů a v Praze s ním dokonce natočil i videoklip k jedné z nejznámějších písní INXS Never Tear Us Apart.

Patrickovi je čtyřicet a je synem majitele soukromého nudistického kempu. Má rád svůj řád a pořádek. A proto ho znejistí, když zjistí, že se mu ztratilo jeho oblíbené kladivo. A chaotická situace se ještě stupňuje poté, co kromě kladiva ztratí také otce. Tak začíná belgický soutěžní film Patrick režiséra Tima Mielantse.

Kdykoliv přijede slovinský režisér Damjan Kozole se svým novým filmem na festival do Karlových Varů, přitáhne k sobě pozornost. Nikoliv nefilmovou výstředností, ale obsahem svých titulů. Bývají na první pohled zcela běžné, přesto uvíznou v paměti. Platí to i pro Nevlastní sestru (Polsestra), promítanou letos v hlavní soutěži.

Jak se proměňuje slovenská společnost a jak tyto změny dopadají na rodinu? Aktuální sondou do témat nacionalismu a rodinných vztahů je slovensko-české drama Budiž světlo. Snímek režiséra Marka Škopa uvádí karlovarský festival v hlavní soutěži.

Je to skvělé, když vám někdo půjčí na měsíc hezký byt v centru města a vy si tak můžete prožít příjemnou dovolenou. Nebo aspoň srovnat své myšlenky, pokud máte období rozvah a nejistot. Takhle si zařídí byt v horkém letním Madridu třicetiletá Eva v soutěžním filmu Srpnová madona (La virgin de Agosto, režie: Jonás Trueba). Dobrý námět pro film o singles nejen pro singles.

Žena, kterou nechcete mít za kamarádku, za spolupracovnici, za nadřízenou, za příbuznou, za matku. To je hrdinka německého soutěžního filmu Lara (režie: Jan-Ole Gerster). Laře je právě dnes šedesát. A její syn, nadějný pianista, má v den jejích narozenin svůj první velký koncert nejen jako interpret, ale i jako skladatel vlastní hudby. Měl by to být tedy ten nejlepší narozeninový dárek. Jenže to by tou matkou nesměla být Lara.

Filmy promítané v soutěži na letošním ročníku festivalu v Cannes byly velmi vysoké úrovně a velká jména, důležitá pro filmový svět, na festivalu nechyběla. Porotci se ale zároveň nebáli objevovat ta nová. Jistou spojnicí oceněných snímků jsou témata z okraje společnosti.

Před 25 lety uvedl režisér Quentin Tarantino v Cannes premiéru dnes kultovních Pulp Fiction a získal za ně tehdy Zlatou palmu. Ocenění jeho „historek z podsvětí“ posunulo žánrové hranice filmového násilí – bylo přijato jako hra. Desáté výročí pak připadá na premiérové uvedení jeho Hanebných panchartů. Na 72. ročník festivalu se sledovaný filmař vrátil s novinkou Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood). A pozdvižením, které jeho snímek doprovázelo, zastiňoval ostatní.

Režisérka Helena Třeštíková uvedla na mezinárodním festivalu v Cannes Forman vs. Forman. Proslulého českého tvůrce ukazuje především jako člověka, jehož hlavním tématem je svoboda. Sám Forman byl rád, že se filmu chopila právě Třeštíková, ale na plátně už vystupovat nechtěl. Natáčení začalo ještě za jeho života – v průběhu vzniku snímku ale Forman v dubnu 2018 zemřel.

Před šestatřiceti lety točil zpěvák Elton John na pláži v Cannes svůj klip k písni I'm Still Standing. Tentokrát se vrátil do Cannes coby producent filmu Rocketman (Rocketman, režie Dexter Fletcher), kde je zmíněný klip znovu natočený jako závěrečná část filmu s hercem Taronem Egertonem v roli Eltona Johna. Dlouho očekávaný film vypráví o zpěvákově cestě na vrchol během 60. a 70. let, než ho šílený životní styl s drogami a alkoholem přivedl do léčebny. Filmový festival už také sledoval sociální kritiku ve snímcích zavedeného režiséra Kena Loache i debutanta Ladje Lyho.

Mrtví neumírají a stejně tak žánr zombie filmů, jak ukázal nový film amerického režiséra Jima Jarmusche s tímto názvem (The Dead Don't Die). V úterý zahájil 72. mezinárodní filmový festival v Cannes. Na úvod přehlídky se kromě zombie a související kritiky Trumpa mluvilo také o očekávaném filmu o Eltonu Johnovi a čestné ceně pro herce Alaina Delona, který podle některých zrovna čest svému jménu nedělá.

Ženy a chudoba překvapivě velmi zřetelně vystupovaly na povrch z většiny snímků na 16. festivalu evropských filmů Crossing Europe v rakouském Linci (od 25. do 30. dubna). Překvapivá nejsou samotná témata, ale jak nápadná v mnoha filmech obě byla.

Berlínští medvědi zůstali v Evropě, ty hlavní si dokonce mezi sebou rozdělily Francie a Německo. Jen dva medvědi vykročili do Asie, a to k jednomu filmu, když porota udělila obě ceny za ženský i mužský herecký výkon čínskému filmu Sbohem, synu. Předsedkyně mezinárodní poroty Juliette Binocheová před předáváním cen podotkla, že v soutěži postrádali další čínský film Jedna vteřina, který byl v poslední vteřině, abych parafrázovala titul nepřítomného filmu, ze soutěže stažen. Údajně z technických důvodů při postprodukci.

Soutěžní filmy na Berlinale jako by během festivalu ušly určitou cestu. Začalo to diváckými filmy, srozumitelnými příběhy, které nikoho neurazily, ale ani nenadchly. Po víkendu přišlo na řadu těžší umění, někdy nesrozumitelné, někdy náročné. Navíc soutěž provázely spory o Netflix ze strany německých kinařů, kteří se vzbouřili proti španělskému filmu Elisa a Marcela a požadovali jeho stažení ze soutěže s tím, že filmy od Netflixu nebudou po festivalu k vidění v normálních kinech.

Berlinale je pro filmaře nejen příležitostí k představení jejich počinů, ale také místem, kde tvůrci mohou najít inspiraci pro další snímek. Součástí festivalu je totiž program Knihy na Berlinale, tedy trh s literárními právy, první na festivalu typu A. Je organizován už čtrnáct let ve spolupráci s mezinárodním knižním veletrhem ve Frankfurtu nad Mohanem.

Filmový festival Berlinale je v polovině. Za sebou má několik hvězd a několik filmů, které sice neurazí, ale většinou nejsou ani ničím výjimečné. A stále ho provází silné téma silných žen. I díky slibu „50/50 by 2020“, jímž se Berlinale zavazuje k podpoře filmařek při výběru do oficiálního programu. V roce 2020 by tak v něm měli být vyrovnaně zastoupeni tvůrci obou pohlaví. Jak velký závazek pro festival to je, se teprve ukáže. Svou tvorbu ale už ukázaly některé ženy v letošní hlavní soutěži.

„Éra Kosslick“. Už teď je jasné, že právě pod tímto názvem vstoupí od příštího roku do filmové historie období Berlinale mezi lety 2001 a 2019, kdy prestižní přehlídku vedl ředitel Dieter Kosslick. V letošním ročníku zasedá v ředitelském křesle naposledy, ale nejde o nečekaný velký třesk. Odchod jedné z postav, které formovaly německé i světové filmové umění i průmysl, byl oznámen už loni. První den 69. Berlinale tak patřil Kosslickovi coby největší hvězdě.

„Máme rádi Východ, máme rádi východní filmy,“ hlásaly minulý týden znělky na Filmovém festivalu středo- a východoevropských filmů v německém Cottbusu (neboli česky Chotěbuzi). A jak ukázal nejen program a vítěz přehlídky, Východ má zase rád smutné příběhy. I když divácký hit o strojvedoucím hledajícím lásku dosvědčuje, že i v nelehkém životě dovedou východní filmaři najít něco veselého.

Výrazné mnohovýznamné filmy o závažném tématu jsou tituly, kterými se pyšní velké festivaly. Takový se objevil i na festivalu v Karlových Varech – a v sobotu večer si z něj odnesl hlavní cenu Křišťálový globus. Drama s dlouhým názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ oslovilo i proto, že sděluje nepříjemnou pravdu o (současném) světě.

V sekci Horizonty promítá karlovarský festival australský western Sweet Country. Pro režiséra aboriginského původu Warwicka Thorntona je tento film možností, jak sdělovat příběhy své kultury. Snímek totiž vychází ze skutečných událostí. Jsme svědky hry na kočku a myš, kdy z vraha se stala oběť a štvanec, příběh navíc provázejí neočekávané zvraty.

Trochu praštěná česká rodina prodává rodinné zlato uprostřed lesa – chátrající chatu, na kterou už skoro nejezdí. Ivana Chýlková a David Vávra s dědečkem Janem Kačerem a babičkou Janou Synkovou stejně jako dospělé děti s partnery vyrazí na poslední, nuceně společný víkend, než podepíšou smlouvu a předají klíče novému majiteli.

Witek je válečný zpravodaj, přehlíží ale situaci na domácí frontě. 53 válek v titulu polského psychologického dramatu, které soutěží v sekci Na východ od Západu, totiž vede jeho žena Anka doma – „v zázemí“.