Martina Vacková strana 5 z 5

Byla jednou jedna slavná herečka Catherine Deneuveová a ta se ocitla s gorilou v posteli. To je jeden z mnoha fantaskních obrazů z filmů letošního canneského festivalu. Objevil se ve snímku Úplně nový testament od belgického režiséra Jaco Van Dormaela, který se promítal v jedné z hlavních mimosoutěžních sekcí.

Vášnivá láska vždycky bude provokativní, pro milence i pro jejich publikum. Tisíckrát film ukázal milostná vzplanutí, tisíckrát Francouzi přišli s vyšinutou láskou. Určitý smutek se vznáší nad dvěma love stories, které přinesla víkendová soutěž na filmovém festivalu v Cannes. I když vyprávění obou filmů neopouští tradiční způsoby, jde o nebanální a neromantické milostné příběhy. A oproti filmům o umírání a nezaměstnanosti mají milostné příběhy rozhodně větší šance pro následnou nefestivalovou distribuci.

Za vším hledej ženu, platí aktuálně na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Slovní spojení „ženský dotek“ se skloňovalo od prvních uvedených filmů. Zásluhu na tom nemá ani tak Ingrid Bergmanová, která obhlíží letošní festival z hlavního festivalového plakátu, ani reminiscence na loňskou šéfku hlavní poroty Jane Campionovou, kdy se v Cannes přetřásalo málo ženského pohledu na všechno. Festival podruhé v historii zahajoval filmem ženské režisérky a první filmy v sobě nesou silný ženský prvek, třebaže jsou natáčeny režiséry muži.

Mám ráda první dojem. Nejen ten z Cannes, odkud posílám tento blog, ale obecně. Cannes je zásobárna prvních dojmů. Poučena vyšetřovateli z detektivní literatury vím, že první dojem na místě činu je vždy důležitý. Nevím, zda to tvrdí i skuteční kriminalisté, ale ti literární ano. První dojem na místě činu v Cannes bývá každoročně originální, přestože do Cannes už jezdím léta a překvapit by mě tu toho moc nemělo.

Mezi Černobylem a Drákulou leží malá země, jmenuje se Moldavsko a je samostatná. Ze země mezi Černobylem a Drákulou přijel do hornorakouského Lince film Takový krásný svět na festival Crossing Europe. Díky tomu zemi mezi Černobylem a Drákulou poznalo víc lidí a zmíněnému snímku zaškrtali nejvíc preferencí pro diváckou cenu.

Už to začíná, od konce března se k nám blíží válka ze všech stran a v květnu by to mělo vrcholit. Ano, burácí to někdy silně a je o tom hodně slyšet, hlavně ze zahraničí. Ke mně válečné burácení dosahuje až z Austrálie.

„Nejvíc mě zajímá, zda si obuju boty.“ I taková věta zazněla z filmového plátna na Jednom světě. Možná trochu kacířská vzhledem k vážným politickým tématům, která festival tradičně ukazuje a která řeší současný svět a média. Ale jistě by to byli samotní organizátoři festivalu, kteří by jako první hlásali, že i taková slova do jejich festivalového filmu patří. Vždyť se věnují i tématu seniorů a také k tomu uspořádali odborné diskuse.

Ať chcete nebo ne, opravdu je skutečným vítězem Berlinale íránský film Taxi. A to zdaleka nejen proto, že získal hlavní cenu Zlatého medvěda. Taxikář Jafar Panahi projížděl celým berlínským festivalem od začátku a do svého vozu sbíral, co ho zastavilo. Novináře, kteří mu dali po úvodní projekci vysoké body ve svém hlasování. Obchodníky, kteří z filmu učinili nejprodávanější titul na Evropském filmovém trhu. V závěru festivalu Taxi vybralo pár skvělých zatáček – třeba tu, kde rozhodovala porota mezinárodních filmových novinářů a kritiků Fipresci. Prášilo se mu za výfukem, jak mířilo k nejdůležitější porotě. Ta vůči Taxi a jeho režisérovi Jarafu Panahimu učinila evidentní politické a solidární gesto, když pro desetidenní berlínské jízdě nechala v taxíku Zlatého medvěda. „Panahi vytvořil milostný dopis filmu, umění, své zemi a divákům,“ citovaly agentury slova předsedy mezinárodní poroty, amerického režiséra a producenta Darrena Aronofského.

Stala jsem se v Berlíně mouchou, která usedla na h… Může za to čistá zvědavost. Stalo se, že jsem se šla podívat na film Padesát odstínů šedi (Fifty Shades of Grey). Původně jsem si myslela, že tahle záležitost půjde mimo mě, osobně považuju knihu i film za velmi dobrý marketingový a komerční tah, nikoli literární a filmový um. Kdysi podobná mánie panovala v Berlíně kolem filmu Hannibal. Když jsem v opuštěných chodbách paláce potkala amerického kritika Davida D'Arcyho a zeptala se ho, proč není na projekci, odpověděl lakonicky, že když se někde podělá kůň, slétnou se tam všechny mouchy.

Tak jsme se konečně dočkali. Malý český drápek v hlavní berlínské soutěži už se ukázal. Předcházel mu krásný plakát. Dramatický. Efektní barvy. Ve žhavém západu slunce se rýsují siluety dvou zákonodárců na koni, jak za sebou vlečou vězně.

Berlín je město překvapení. Jela jsem do hlavního centra festivalu na Postupimské náměstí z projekce německého soutěžního filmu Victoria (Victoria), který jsem viděla v ohromném a zaplněném velkém sále Fridrichstadtpalastu s německým publikem. Možná už slyšeli, že jde o výjimečný film, možná byla neděle odpoledne a diváci přišli na festivalovou projekci s pocitem, že každý správný Berlíňan musí vidět aspoň jeden festivalový film. Když je z domácí provenience, tím líp, můžou před jeho vstupem do distribuce říkat ono pyšné „Už jsem viděl na festivalu“…

Willkommen in Berlin, vítejte na filmovém festivalu Berlinale. Kdo se narodil před 65 lety, může si říkat, že má s Berlinale společný rok narození. Je otázka, zda by disponoval i tolika zkušenostmi s politickými zvraty a protesty, zda by otevíral dveře zemím za železnou oponou, sjednocoval Německo, zda by zplodil tolik filmových hvězd a zda by měl tak významný vliv na filmový průmysl.