Ať chcete nebo ne, opravdu je skutečným vítězem Berlinale íránský film Taxi. A to zdaleka nejen proto, že získal hlavní cenu Zlatého medvěda. Taxikář Jafar Panahi projížděl celým berlínským festivalem od začátku a do svého vozu sbíral, co ho zastavilo. Novináře, kteří mu dali po úvodní projekci vysoké body ve svém hlasování. Obchodníky, kteří z filmu učinili nejprodávanější titul na Evropském filmovém trhu. V závěru festivalu Taxi vybralo pár skvělých zatáček – třeba tu, kde rozhodovala porota mezinárodních filmových novinářů a kritiků Fipresci. Prášilo se mu za výfukem, jak mířilo k nejdůležitější porotě. Ta vůči Taxi a jeho režisérovi Jarafu Panahimu učinila evidentní politické a solidární gesto, když pro desetidenní berlínské jízdě nechala v taxíku Zlatého medvěda. „Panahi vytvořil milostný dopis filmu, umění, své zemi a divákům,“ citovaly agentury slova předsedy mezinárodní poroty, amerického režiséra a producenta Darrena Aronofského.
Panahi má od roku 2010 kvůli protirežimnímu postoji od íránské vlády zákaz cestování a natáčení. Je v domácím vězení. Cenu v Berlíně přebírala jeho neteř (pokud je to jeho neteř) nebo dívenka, která jako neteř v jeho filmu vystupuje. Panahi nechtěl prozrazovat žádné své spolupracovníky a film nechal bez závěrečných titulků. Organizátoři festivalu zas nechtěli prozradit, jak se film na festival propašoval. Podle ředitele festivalu Dietera Kosslicka je důležité, že se to podařilo a že film ukázal na podmínky tvůrců v Íránu. Panahiho dívka Zlatým medvědem ještě zvládla zamávat, pak ji ale přemohly emoce a u děkovacího pultíku se rozplakala. Bylo to tak dojemné, že se možná někteří diváci neubránili lehkému cynismu – bylo nasnadě, že tento moment proletí všemi médii.
Taxikář Panahi se vydal tajně s kamerou v taxíku do města, jehož uličky podrobně nezná. Je jasné, že co se týče filmu a svých postojů, v tom má režisér a člověk Panahi mnohem větší jasno. Jeho Taxi teď po celý rok bude jezdit po mezinárodních festivalech. Diváci se stanou zákazníky, kteří se projedou po údělu zakázaného íránského filmaře. Možná ocení jeho humor. Možná ocení jeho nepoddajnost. Možná je zarazí jeho sebestřednost. Možná je napadne kacířská myšlenka, jaké filmy by točil, kdyby nebyl zakázaný. V každém případě je ale Panahiho Taxi rozjeté maximálně (jsme přece v Německu, kde je rychlost na silnicích neomezená).
Dát trofej a jásat za hranicemi ale nestačí. Svět by také neměl zapomenout sledovat, co úspěch v zahraničí udělá s Panahim a lidmi kolem něj v Íránu. Jaký účet za tuto íránským režimem nepovolenou jízdu vystaví íránští oficiální představitelé? Změní trest pro Panahiho? Uvolní svobodu vyjadřování perzekvovaným lidem? Panahi sám vzkázal, že bude i nadále točit, protože ho to udržuje při životě.
Berlín rád oslavuje politické filmy. Stranou letos odsunul velká jména a celý asijský film. Medvědí rodinka bude mít z letošního roku příbuzné mezi Jižní Amerikou a Evropou, dokonce střední a východní Evropou. Jak se tohle příbuzenstvo snese?
Nositel Stříbrného medvěda za režii Aferim! má v sobě vedle rumunské i českou a bulharskou finanční stopu. Za Česko se také kocháme významnou cenou. I když by bylo milejší radovat se z příběhu, který by v sobě měl víc českého ducha. Režisér Radu Jude při přebírání ceny uvedl, že to má být i popud pro rumunskou vládu, aby víc podpořila jejich film. Pro českou kinematografii by bylo krásné, kdyby dosahovala takového věhlasu a mezinárodních ocenění jako Rumuni. Co stojí za rumunským mezinárodním úspěchem několik posledních let, když to podle slov režiséra Judeho není státní podpora? A když jsem svědkem reakcí normálních festivalových diváků, kdy po zhlédnutí rumunských filmů říkají, že rumunský film příště už určitě ne…
Inspirace může být hned u severních sousedů. Polské oceněné Tělo (Body) vzniklo jen za polské peníze. Režisérka Malgorzata Szumowska vypráví příběh policejního vyšetřovatele, který pracuje velmi tvrdě. Možná až příliš. Nemá čas na svou dceru. On v práci hledá zapomnění, ona ho hledá v anorexii. Oba tak řeší ztrátu nejbližího člověka, manželky a matky. A přesto se film odehrává v duchu černé komedie, což naznačí už úvodní scéna nad odřezaným oběšencem, který se probere a odkráčí. Nikdy si nemůžeme být ničím jisti. Na rozdíl od rumunského Aferimu!, s nímž se dělí o Stříbrného medvěda za režii, Tělo snad nebude úzce festivalový film.
Právě polské Tělo si může ve smyslu „duši, tělo opatruj“ v medvědím příbuzenstvu rozumět s guatemalsko-francouzským Vulkánem (Ixcanul, režie Jayro Bustamante). Vulkán je hora, hranice mezi světem současné civilizace a světem tradic původních obyvatel. Doslova i obrazně. Pod sopkou lidé tvrdě pracují na kávových plantážích a žijí podle zvyků svých předků. Hlavní hrdinka María chce odejít se svým milencem za lepší budoucností. Nečekaně otěhotní a svět se jí změní. Její duše dostává jednu ránu za druhou a kynoucí tělo se s tím musí vypořádat. „Cítím se jako vulkán,“ říká své matce krátce před porodem.
Vulkán je druh politického filmu, jaké má Berlín rádo. Akorát to není na první pohled tak patrné jako u jeho jihoamerických příbuzných v rodině Stříbrných medvědů, jimiž jsou chilský Klub (El Club, režie Pablo Larraín) o odstavených kněžích, kteří zhřešili, nebo francouzsko-španělsko-chilský Perleťový knoflík o obětech Pinochetova režimu (El Botón De Nácar, režie Patricio Guzmán). Politikum Vulkánu je skryté, a o to možná výraznější – negramotnost původních obyvatel Mayů může vést až k tragickým následkům na těle i duši. A to v místě, kde svou roli hrají magie a tradiční zvyky, není radno podceňovat.
Berlinale promítlo přes 400 filmů. Předpokládá se, že trhne rekord s prodanými lístky. Ještě před koncem festivalu se jich prodalo přes 300 000. Kromě toho si však letošní Berlinale velmi zakládalo na tom, že poprvé měly prominentní postavení na festivalu i televizní seriály. Je to trend, který ukazuje, že seriálová tvorba, nejen televizní, hraje a jistě ještě víc hrát bude v současném filmovém průmyslu výraznou roli. Festivaly už dříve sem tam ukázaly něco z narůstající seriálové tvorby, ale nikdy ne v takovém rozsahu, jako Berlinale letos. Vybíralo z televizních produkcí celého světa, od domácího Německa přes Skandinávské země, Izrael, Itálii nebo Spojené státy. Přinesly obrázky sociální reality v daných zemích a propojení politiky se soukromím.
Ale to už je jiná kapitola.
