Tak jsme se konečně dočkali. Malý český drápek v hlavní berlínské soutěži už se ukázal. Předcházel mu krásný plakát. Dramatický. Efektní barvy. Ve žhavém západu slunce se rýsují siluety dvou zákonodárců na koni, jak za sebou vlečou vězně.
Film je černobílý. Z předminulého století. Přesněji z třicátých let 18. století. Oni zákonodárci hledají uprchého cikána, protože ukradl pánovi peníze. Snímek se jmenuje Aferim!, což znamená Výborně! Natočil ho rumunský režisér Radu Jude v koprodukci Rumunska, Bulharska a Česka.
Ve filmu se pořád mluví. Postavy na chvíli nezmlknou. Ale dozvídáme se o ponižujících poměrech cikánů v té době, kdy se na ně vztahovalo otroctví, a jak byla společnost brutálně hierarchická, patriarchální, protižidovská, rasistická, xenofobní, homofobní atd. Rumunsko té doby bylo pod vlivem rusko-turecké války a elita, která dosud jezdila do Konstantinopole, míří tentokrát do Paříže a evropských velkoměst za inspirací a vzděláním. Tahle věta mě z brožurky k filmu zaujala nejvíc. Jenže, vyvolá film ve mně zvýšený zájem o rumunskou historii? Nijak zvlášť. Čekala jsem efektní story z dob Otomanské říše a tureckých nájezdů, po jejímž zhlédnutí si odnesu silnou paralelu k dnešní politické situaci. Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že žádný film nikdy nemůže plnit moje očekávání. Ale moje představy o velkém filmu se při projekci smršťovaly jak balónek. A bohužel se nekonalo žádné náhradní překvapení.
Drápek je velmi rumunský, odehrává se pouze na území Rumunska, mluví se rumunsky, hrají jen rumunští herci. Jen je v něm trochu českých peněz. Ano, mějme radost, že pod filmem v hlavní soutěži je i jméno České republiky. Ale českého v příběhu není absolutně nic. Jistě, není to nutné, český vklad do filmu byl jen produkční, a určitě je to lepší, než do typicky rumunského příběhu cpát český motiv. Tak by vznikl akorát nepoživatelný guláš. Tohle všechno je naprosto v pořádku. Jen je smutné, že ten český drápek je spojován s těžko koukatelným filmem. Čeští diváci na film nepůjdou, i když bych se velmi ráda mýlila.
Proto jsou mnohem upřímnější a česky výraznější dva filmy, které odpromítaly sekce Panorama a Forum. Danielův svět je dokument o pedofilovi, pětadvacetiletém Danielovi, který dokázal veřejně přiznat svou sexuální orientaci. O odvaze lze mluvit proto, že dnešní společnost si pedofily automaticky spojuje s perverty. Tak to není, jak upozorňují sexuologové a momentálně i tento film. Režisérka Veronika Lišková v Berlíně také stále zdůrazňovala, že 90 % násilí na dětech je spácháno lidmi bez pedofilní orientace, protože dítě je pro ně snadnou obětí.
Pedofilové se běžně nestávají hrdiny filmů, tudíž není divu, že v Berlíně toto téma vyvolalo velký zájem a diskuse. Oni sami nejsou exhibicionisté a v případě českého dokumentu k natáčení svolili, když zjistili, že filmaři se neženou za bulvárním tématem, jak v Berlíně uvedla režisérka s producentem Zdeňkem Holým. Zdá se být poněkud paradoxní, že snímek získal na podzim na festivalu dokumentů v Jihlavě cenu publika (jsme ale považováni za sexuálně tolerantní, což?), zatímco rozpaky pedofilové vyvolali spíš v české homosexuální komunitě. Nejen Danielův svět otevírá pro film nové citlivé téma, na Berlinale se totiž shodou okolností ocitlo víc snímků s tématem pedofilie.
A na konci tenké české linie stojí Koza. A stojí pevně. Vypráví dobrý příběh o bývalém boxerovi, olympionikovi, zkrachovalci, který se živí jako třídič železa ve sběrně. Jeho žena otěhotní. Boxer potřebuje vydělat peníze na potrat, ale rád by vydělal ještě víc, aby si dítě mohl nechat. Vrací se tedy do ringu. Sleduju dokument, nebo hraný film? ptala jsem se sama sebe během filmu. Stejnou otázku položil po projekci tvůrcům jeden z diváků. V té nejistotě jsem zjevně nebyla sama, i když mi během filmu došlo, že mám před sebou film hraný. Peter Baláž, skutečný boxer, a skutečně zvaný Koza, hraje i nehraje sám sebe. Ta role mu sekne, tedy jako herci. V Berlíně si mohl zažít zase kousek slávy, jako si ji zažil při olympijských hrách v Atlantě v roce 1996. Jak přiznal publiku, mezi boxováním a hraním vede pro něj silná hranice: „Při boxování vím, kdy je konec, při natáčení jsem si nikdy jistý nebyl.“ Svou upřímností a skromností si získal publikum, které mu evidentně fandilo nejen ve filmu, ale i v realitě. Osobně na filmu oceňuju celistvost, žádné „dokumentární výlety a záběry“, které by děj rozmělnily. A ještě něco, je to dojemný příběh o člověku, který bojuje.
Podtrženo sečteno - pedofil, zkrachovalý boxer a cikán jsou hlavní reprezentanti českého filmu na letošním Berlinale. Ve městě, kde na ulicích klidně vidíte líbající se mladé ženy před festivalovým palácem. Mladé muže s vyčesanou modrou hlavou u festivalového hotelu. Ošuntělého staříka uvnitř kina s cedulí „Hledám lístek“, který zakrývá sdělení „Natáčení zakázáno“. Filmové nadšence tmavé pleti, co kolem něj natáčejí. Berlinale atypické české filmové velvyslance přijme bez debat. Berlín je tolerantní město.
