Martina Vacková strana 4 z 5

Festival v Cannes je někdy kaleidoskop šílených či úžasných událostí a první víkend to potvrdil. Uskutečnila se evakuace filmového sálu, u kontroverzního snímku Okja novináři vícekrát bučeli nad jedním titulkem, přijel ministr kultury České republiky Daniel Herman a zjistil, proč je důležité býti v Cannes. A pořád se promítají soutěžní snímky, jejichž kvalita po prvních silných filmech poklesla a kolísá.

70 – to je číslo, které na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes letos bude blikat neustále od 17. května do 28. května, protože momentálně už sedmdesátý festival k sobě poutá veškerou filmovou pozornost světa. Úvod festivalu s rozvleklým zahajovacím nesoutěžním filmem jakoby se snažily napravit hned dva první silné soutěžní snímky. A úvod festivalu také přinesl dvě mimofilmová témata do prvních diskusí – o něco víc zvýšená bezpečnost oproti předchozím letům a Netflix.

Shodou okolností se v době konání 14. ročníku festivalu Crossing Europe v rakouském Linci (25.–30. dubna) stal v Makedonii vážný politický incident: v parlamentu se strhla rvačka, při které zhruba stovka nacionalisticky orientovaných členů politického bloku Za lepší Makedonii VMRO-DPMNE napadla členy proevropské sociálně demokratické strany SDSM (Sociálnědemokratický svaz Makedonie).

Mezi třiadvaceti celovečerními hranými filmy letošního festivalu rakouského filmu Diagonale, který se konal ve Štýrském Hradci od 23. března do 2. dubna, bychom těžko našli obvyklé těžké politické nebo sociální filmy. Jako by filmaře v alpské zemi odradil boom politiky a politikaření v současném světě, trvale probíhající mnohočetné krize a těžko řešitelné sociální problémy. Informovat o těchto svízelných tématech si vzala za cíl televize. Filmaři se snaží ukázat, že i na první pohled podivní lidé žijí nebo chtějí žít normální život.

Žádná těžká politika a poukaz na lidskou samotu a fantazii. To je vzkaz z mezinárodního filmového festivalu Berlinale, který v sobotu večer rozdal Zlaté a Stříbné medvědy a další ceny. Tento vzkaz vysílají současně maďarský film O těle a duši (režie Ildikó Enyediová), u něhož přistála hlavní cena Zlatý medvěd i další výrazné ceny, a podobně i slovensko-český film Pátá loď režisérky Ivety Grófové, který ocenila v sekci Generace Kplus hlavní dětská divácká porota.

Každý v Česku má představu, že Jan Masaryk byl malý a silnější. Nový česko-slovenský film Masaryk ho ale ukázal v jiné podobě. Film byl v pátek uveden mimosoutěžně v sekci Berlin Special jako jeden z posledních filmů na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Byl zařazen mezi světové premiéry, ale byla to mezinárodní premiéra filmu.

Zdá se, že můžeme zaznamenat odklon od prvoplánové politizace ve filmech, které mají na festivalu příznivé přijetí. Berlinale se dočkalo v hlavní soutěži opusu, který rozčeřil klidnější vlny dosavadní berlínské soutěže. Legendární německý režisér Volker Schlöndorf natočil ve svých 77 letech film Návrat do Montauku (Return to Montauk) a někteří recenzenti ho považují za jeho nejlepší za dlouhou dobu.

Vypadá to podivně, že hned dva filmy v hlavní soutěži spojují obrazy jelenů v lese. A ještě podivnější by mohlo být, že jsou to filmy ze střední Evropy. A ti jeleni hrají v obou případech v příběhu významnou roli. Tím jedním je polsko-česko-slovensko-německý koprodukční snímek Přes kosti mrtvých (Pokot), který natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle románu současné významné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, do češtiny přeloženého jako Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech potvrdil svou pověst pódia vhodného pro prezentaci snímků ze střední a východní Evropy, píše v bilanci uběhlého jedenapadesátého ročníku Martina Vacková a upozorňuje, že úspěch zaznamenala především progresivní maďarská kinematografie.

Není snadné natočit komedii, která by byla úspěšná zároveň na festivalech i u diváků. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech ve svém programu napříč sekcemi ukazuje v několika komediích, že to možné je. A dokonce se to daří našim sousedům s podobnou mentalitou či filmovou historiií – Maďarům, Němcům a Rakušanům.

Jako oživlá kapitola z učebnice dějepisu vyznívá britsko-francouzsko-český film Anthropoid, který ve světové premiéře zahájil karlovarský filmový festival. Zájem, který film v Karlových Varech vyvolává u diváků, je příjemný jak pro tvůrce, tak jistě i pro učitele historie. V tom smyslu, že převážně mladí lidé mají tak živý zájem o to, jak a co se v roce 1942 stalo.

Zlatá palma v Cannes ozdobila antikapitalistický film. Osmdesátiletý režisér Ken Loach si odnesl nejvyšší ocenění za britský film Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake), ve své dlouhé filmařské kariéře už druhé z prestižního festivalu v Cannes. „Jiný svět je možný a nutný,“ pronesl při předávání ceny. Jeho film je ostrou kritikou sociálního systému, který likviduje lidi, jimž je naopak potřeba pomoct.

Jako květ magnolie se rozvinul ve své druhé polovině 69. mezinárodní filmový festival v Cannes, když představil několik neobyčejných soutěžních filmů. Většinou se točí kolem všedního dne a rodinných vztahů. Přesně takovým je španělská Julieta (Julieta) od Pedra Almodóvara, takovým je rumunská Maturita (Bacalaureat) od Cristiana Mungiua, podobný je i americký Paterson (Paterson) od Jima Jarmusche.

Každý den Cannes oznamuje nové hvězdy, nové filmy a nové prodeje. Fanoušky obšťastňují pohledy na Julianne Mooreovou, Juliette Binocheovou, Valerii Bruni Tedeschiovou, Stevena Spielberga, Gaela Garcíu Bernala, Micka Jaggera a mnoho dalších. A objevovány jsou i hvězdy vycházející, třeba dcera Johnnyho Deppa Lily-Rose.

Francouzi považují filmový festival v Cannes za svůj symbol a nedají na něj dopustit. I letošní 69. ročník má neměnné symboly – červený koberec, hysterii fanoušků kolem hvězd a nervozitu filmařů a kritiků kolem světových premiér. A čekají se velké filmy a padají velká slova. Nechybí ani reflexe aktuálního dění.

Filmový festival Crossing Europe v rakouském Linci, který končí v pondělí 25. dubna, věnoval i letos ve svém 13. ročníku velkou pozornost tomu, co přinesly jednotlivé, nejen středoevropské kinematografie. Z Česka zaujal výběrovou komisi česko-slovenský film Já, Olga Hepnarová, slovensko-česká koprodukce Eva Nová a především dílo dokumentaristky Heleny Třeštíkové, jež měla v Linci kompletní retrospektivu a vedla tu master class. Právě silný důraz na lidské vztahy v uvedených filmech je to, co zajímá středoevropské diváky.

V rakouském Štýrském Hradci v neděli skončil tradiční filmový festival Diagonale. Senzaci vzbudil nový rakouský film Bomby s díky vítáme! (Thank You for Bombing). Politicky kontroverzní snímek vypráví o práci cynických válečných zpravodajů, kteří přinášejí informace z bojových zón Afghánistánu. Film bude uveden také na pražském Febiofestu, který začíná už ve čtvrtek 17. března.

Ani se Zlatý medvěd nemohl vydat jinam, než kam se vydal – na ostrov Lampedusa. Podpořit statisíce uprchlíků, pro které je to po útrapách první dotek s Evropou, i podpořit těch pár tisíc místních lidí, kteří zde v těžkých podmínkách žijí a akceptují, co jim voda přinese.

Udržovat tempo s technickými novinkami, sledovat proměny publika či digitalizaci považuje festival v Berlíně za jednu ze svých zásadních nutností. Rostoucí vliv velkých společností jako Netflix nebo Amazon na audiovizuální průmysl bylo častým tématem diskusí v rámci filmového trhu. Společnost Netflix dokonce nejmenovaný holanský producent v Berlíně nazval rakovinou filmového průmyslu. Podobné diskuse se vedou už zhruba tři roky, ale letos poprvé zdá se přímá hrozba ustoupila do pozadí.

Nedělní festivalové deníky přinesly podrobnější informace o české stopě na Berlinale i o české kinematografii. Vedle propagace karlovarského festivalu na titulní stránce časopisu Variety zmiňují účast tří českých filmů v oficiálním programu. Uvedeny před německým publikem už byly snímky Já, Olga Hepnarová a Nikdy nejsme sami.  I když v českých kinech nejspíš nezaznamenají velkou návštěvnost, oba splňují nepsanou podmínku, kterou od nás Západ čeká – těžké sociální filmy. Doplnil je parkourový film pro mládež Ani ve snu!.

Když před 60 lety začínal mezinárodní filmový festival v Berlíně, bylo poválečné Německo místem uprchlíků a přistěhovalců. Berlinale známé svou politickou angažovaností dnes ani nemůže jinak než reagovat na aktuální dění ve světě, potažmo v Evropě. Proto byl velmi očekáván v hlavním programu italský film Fire at Sea (Oheň na moři), který je zatím nejlepším snímkem v soutěži.

Tisíc a jedna noc trvají šest hodin. Portugalsko i Šeherezáda hrají o svůj čas, když se Portugalci stali rukojmím úsporné politiky vlády a mnoho lidí nečekaně zchudlo. Ve své alegorické fantazii zobrazil portugalský režisér Miguel Gomes široký portrét evropského šetření a uskrovňování. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech si může připsat velké plus k tomu, že se mu originální a výstižný film podařilo po Cannes získat. A to navíc v době, kdy podobná jednání probíhají s Řeckem.

Extrémy mají na filmovém festivalu v Cannes své požehnání. Bez nich by festival nebyl tím třaskavým filmovým doupětem, odkud každoročně vystřelují provokativní filmové ohně. Jeden z nejžhavějších prskal, když se mimosoutěžně promítl polopornografický film Láska (Love), který natočil francouzský režisér Gaspar Noé ve 3D. Ten již oficiálně patří k proudu provokativních filmařů, kteří při zobrazování sexu na plátně nemají zábrany.

Retriever na filmovém festivalu v Cannes může být mazlíčkem boháče, který by se promenoval na přímořském bulváru v době festivalu. To aby pocítil svou důležitost, že byl na největší filmové události roku. Český Retriever je skutečnou důležitou událostí pro český film. Jedná se o studentský film FAMU, který byl vybrán do prestižní sekce pro začínající filmaře Cinéfondation. Nevyhrál ji nakonec, ale už jen výběr do oficiálního programu v Cannes znamená velký úspěch a požehnání do budoucí tvorby pro režiséry snímku Tomáše Kleina a Tomáše Mertu.