Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech potvrdil svou pověst pódia vhodného pro prezentaci snímků ze střední a východní Evropy, píše v bilanci uběhlého jedenapadesátého ročníku Martina Vacková a upozorňuje, že úspěch zaznamenala především progresivní maďarská kinematografie.
Je to nenápadně nápadné, že mezinárodní filmový festival v Karlových Varech ocenil pouze filmy na východ od České republiky. Ukazuje to, že filmová střední a východní Evropa je terén, kde je karlovarský festival nejvíc objevitelský a nejjistější.
Festival zná je a oni znají Karlovy Vary jako místo, které je dobrým startem pro jejich filmy. A zároveň místem, kde na film ze střední a východní Evropy bude skutečně vidět. Protože viditelnost středoevropských a východoevropských filmů na festivalech typu Berlinale nebo Cannes tak samozřejmá není.
Karlovy Vary mají s těmito největšími přehlídkami společné základní stavební principy: světové premiéry, hvězdy, filmy, které vyhledávají obchodníci.
Opulentností soutěžních sekcí i hvězd s nimi sice Karlovy Vary srovnávat nejde, tuzemský festival to ale ani nemá zapotřebí. Možnost zaplnit hlavní program méně známými jmény může být výhodou i nevýhodu zároveň (letošní soutěž byla standardně vyrovnaná s filmy dobrými i slabšími). Naproti tomu Vary mají své specifické publikum, které vyprodá všechny filmy.
Dvojí úspěch Szabolcse Hajdu
S hlavní cenou festivalu, Křišťálovým glóbem, odjíždí maďarský herec a režisér Szabolcs Hajdu a přibírá si k ní i cenu za mužský herecký výkon ve svém filmu Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál).
Hajdu patří k výbojným nadějím současného maďarského filmu, který na velké festivaly už pronikl. Jeho nový film vypráví příběh dvou sester a jejich rodin. Ernella se s rodinou po neúspěšném ročním pobytu ve Skotsku vrátí domů do Maďarska a dočasně bydlí ve velkém bytě své sestry Eszter. Všichni spolu konverzují, hádají se a usmiřují, vyjasňují si věci z minulosti i budoucnosti a vlastně se mají rádi a jako rodina fungují. To všechno se děje pouze v prostorách velkého bytu v centru Budapešti.
Ruský film Zoologie (Zoologiya), oceněný Zvláštní cenou poroty, má fantaskní základ – starší osamělé ženě, žijící jen s matkou, naroste ocas. Kupodivu tahle záležitost způsobí, že se stane atraktivní ženou. Starší osamělé ženy nejsou zrovna vábivé téma pro obecenstvo; režisér Ivan I. Tverdovskij ho ale vypráví se specifickým smyslem pro humor, i když v podtextu jde o vyprávění o osamělosti, o odvaze být odlišný a o odvaze poddat se svým citům.
Skutečné události
Režie se ale hlavní porotě víc zamlouvala ve snímku Noční život (Nočno življenje), pod nímž je podepsaný Damjan Kozole. Svůj devátý film, natočený v koprodukci Slovinska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny, otevírá slavným advokátem, který právě dostal svého zločineckého klienta na svobodu kvůli procesní chybě. Vzápětí na to je advokát v noci nalezený na rušné silnici nahý a pokousaný od psů. Co se během jedné noci stalo, se snaží pochopit nejen divák, ale i policie, lékaři a především advokátova manželka, která se snaží zachránit, co se dá.
Noční život si bere inspiraci ve skutečných událostech, podobně jako na základě prožitých zkušeností napsal český scenárista Petr Jarchovský scénář filmu Učitelka. Film natočený ve slovensko-české koprodukci českým režisérem Janem Hřebejkem v Karlových Varech oceňovali především zahraniční novináři, pro něž to byl ukázkový a snadno pochopitelný příklad toho, jak se žilo a manipulovalo za normalizace. Hlavní porota tento snímek vyzdvihla cenou pro Zuzanu Mauréry, představitelku hlavní role manipulativní učitelky.
Svá Zvláštní uznání porota udělila rumunskému filmu U trati (Dincolo de calea ferata, režie Cătălin Mitulescu) a českému filmu Vlk z Královských Vinohrad (režie Jan Němec). Oba vybočují, český Vlk z Královských Vinohrad v soutěži lze chápat jako poctu výraznému a nezkrotnému filmaři, i když mu mnozí zahraniční neznalci českého filmu i historie nemusí úplně rozumět. Rumunský U trati se možná veze na módní festivalové vlně úspěchu rumunského filmu než na svých kvalitách, kdy se nesrozumitelnost vydává za citlivost a prohřešky ve scénáři za inovaci.
Pohledy na západ
Pokud hlavní porota hleděla na východ, západně se dívaly jen nestatutární poroty. Mezinárodní novináři poslali cenu Fipresci do Německa filmu Prvotní štěstí (Gleißendes Glück) o netypickém milostném trojúhelníku s hvězdným obsazením.
Slavná německá herečka Martina Gedeck hraje týranou manželku, která hledá vysvobození a pochopení jinde a najde ho v rukách psychologa, novodobého kazatele návodů na život. Toho hraje další německá hvězda Ulrich Tukur a v hereckém koncertu jim nahrává i Johannes Krisch v roli manžela. Režisér Sven Taddicken na první pohled melodramatický příběh proměnil v jiskřivou love story, kdy se nikdy nedá odhadnout, co se stane v příštích okamžicích.
Pro Ekumenickou porotu byly tím hlavním filmem italské Zpovědi (Le confessioni). Známý italský herec Toni Servillo hraje kartuziánského mnicha kritizujícího bankéře a ekonomy, co mají v rukách moc. Na jednání ministrů financí G8 u baltského pobřeží je jeden z nich nalezen mrtev a filozofická detektivka řeší víc, než kdo to udělal.
Nové úspěchy Budapešti
Karlovarský festival na případu maďarských filmů v programu ukázal, že objevitelem kvalitního filmu jsou i diváci. Ti letos vyzdvihli maďarský film Takoví normální vozíčkáři (Tiszta szível), promítaný v paralelní soutěži Na východ od Západu. V diváckém hlasování film dostali do první desítky nejlepších snímků. Zdá se to být trochu neobvyklé, aby takový divácký úspěch měl film maďarský a navíc o postižených lidech.
Současnou snahou v maďarské kinematografii je točit úspěšné filmy pro festivaly i pro diváky. Skvělé tažení maďarských filmů v Karlových Varech opět potvrzuje, že se jim to daří. A Karlovy Vary potvrzují, že jsou pro ně dobrou startovací rampou.
