Nedělní festivalové deníky přinesly podrobnější informace o české stopě na Berlinale i o české kinematografii. Vedle propagace karlovarského festivalu na titulní stránce časopisu Variety zmiňují účast tří českých filmů v oficiálním programu. Uvedeny před německým publikem už byly snímky Já, Olga Hepnarová a Nikdy nejsme sami. I když v českých kinech nejspíš nezaznamenají velkou návštěvnost, oba splňují nepsanou podmínku, kterou od nás Západ čeká – těžké sociální filmy. Doplnil je parkourový film pro mládež Ani ve snu!.
Otevírat na Berlinale sekci Panorama, která patří k nejprestižnějším na festivalu, znamená pro českou kinematografii velkou čest. K tomu snímek Já, Olga Hepnarová získal poměrně dobré recenze v mezinárodním tisku a představení byla vyprodaná.
Film vznikl na základě skutečné události v Československu v 70. letech. Díky tomu, jak je natočen, je velmi aktuální i dnes. Režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda vyprávějí příběh Olgy Hepnarové, poslední ženy popravené v Československu v roce 1975. Trest dostala za to, že úmyslně najela do skupiny lidí na tramvajové zastávce v Praze, zabila 8 lidí a mnoho jich zranila. Tehdejší politická reprezentace s její popravou váhala, obzvláště když byl rok 1975 ve znamení roku ženy.
Hepnarová jako oběť?
Mladí režiséři ve svém prvním celovečerním filmu popisují Hepnarovou jako dívku šikanovanou v dětství a dospívání, která pobyla i v dětské psychiatrické léčebně. Když konečně může opustit rodiče, odstěhuje se do chaty. Živí se manuálně jako řidička v převážně mužském kolektivu („nechal jsem pro tebe nový auto, jsi dobrá řidička“) a žije osamělá se svou homosexuální orientací.
Film klade otázku, zda byl její čin motivován jako odveta pro bezcitnou společnost, čímž se obhajovala, nebo byla psychicky nemocná, což naznačuje scénář. Je snímán černobíle, ale na rozdíl od mnohých stylizovaných filmů je v tomto případě černobílost přirozená. 70. léta jsou vykreslena autenticky s pomocí dobové módy, aut a oprýskaných ulic, a přitom bez jakéhokoliv náznaku nostalgie.
Jak tvůrci filmů také přiznali, záměrně chtěli do hlavní role tvář neokoukanou z televizních seriálů v Česku, proto zvolili polskou vycházející herečku Michalinu Olszanskou. Byla to dobrá volba nejen proto, že své postavě dokázala dát i fyzickou podobu, ale dobrým hereckým výkonem i věrohodnost.
Nejsme sami… s problémy a pseudoproblémy
Druhý český uvedený snímek Nikdy nejsme sami (režie Petr Václav) se promítá v sekci Fórum, která bývá považována za odvážnější, s větší vůlí experimentovat nebo přinést alternativní pohled. Poněkud překombinovaný příběh jako by si chtěl vyrovnat účty s českou společností, která nemá ráda novou dobu, příchozí nebo lidi jiné barvy pleti.
Téměř panoptikální postavičky kdesi v českém pohraničí budí zároveň soucit i odpor, smích i mrazení v zádech. Každý z nich se plácá ve svých problémech i pseudoproblémech. Chronický hypochondr a jeho žena, prodavačka ve venkovské prodejně, paranoidní bachař, majitel nevěstince za vsí a svobodná matka, ty všechny spojuje hlavní ulice… a vynikající čeští herci Karel Roden, Lenka Vlasáková, Miroslav Hanuš, ale i výborní neherci, známí z předchozího Václavova filmu Cesta ven, Zdeněk Godla a Klaudia Dudová.
Vedle dobrých hereckých výkonů i vynikající kamera, dobré proluky mezi černobílým a barevným obrazem – západnímu festivalovému divákovi se film musí líbit. A přesto něco vadí: vše je vysterilizované a vypilované, sociálno z filmu programově sálá všemi póry, až je tou sterilitou zabitá přirozenost a jednoduchá logika příběhu.
Tu přirozenost ještě v sobě má film Já, Olga Hepnarová, proto se z proudu depresivních sociálních filmů trochu odchyluje. Ale už teď je jasné, že oba filmy udělaly v Berlíně dobrý výšlap na mezinárodní cestu.
Český parkour v Berlíně
Poslední česko-slovenský zástupce na festivalu, rodinný film Ani ve snu!, přichází nejen pro dospívající diváky se zajímavým tématem parkouristů. Současné teenagery míhající se mrštně ulicemi někteří možná považují za lelkující mládež. Ale jejich filozofie a aktivita na ulicích nemusí nutně znamenat ohrožování sebe i ostatních a je kladem filmu, že tak je ukazuje. Pro hlavní hrdnku filmu Ani ve snu!, šestnáctiletou Lauru, je parkour zároveň prostor k hledání cesty ven z rodičovského péče.
Parkour nepochybně znamená atraktivní téma pro dospívající mládež, o čemž svědčila i plná kina na festivalu v Berlíně. Samotná premiéra proběhla za show parkouristů, kteří si zahráli ve filmu. Při pohledu na hlavní hrdiny ve filmu si divák bezděčně vybaví pouliční přesuny Jean-Paula Belmonda například ve filmu Zvíře. Podobnost je sice čistě náhodná, ale parkour už byl v novodobé historii ve filmu použit například ve snímcích Bourneův mýtus nebo Bourneovo ultimátum.
Téma je ale dost atraktivní na to, aby z něj bylo vytěženo víc než jen zmatky dospívající dívky na pomezí dívčích romantických snů a reality. Překonávání objektů při parkouru dává mladým hrdinům pocit svobody, ale tvůrci jako by kulhali za podobnou odvahou překonat tradiční příběh o dospívání.
Právě festivalová sekce Generace 14+, v níž se Ani ve snu! promítá, pro příklad nemusí chodit daleko – novozélandský film Born to Dance (Narozený pro tanec, režie Tammy Davis) je duchem česko-slovenskému filmu hodně podobný: jde o téma hip hopu trénovaného i na ulicích a střetu mezi dospívajícím synem, který chce tančit, a otcem, jenž ho nutí k zápisu do armády, „aby dělal něco pořádného“.
Tento film je momentálně v kinech na Novém Zélandu hitem číslo jedna. Ani ve snu! je vedle něj tradiční skromný evropský film, kterého může převálcovat cokoliv s výbušnější emocí. Přesto je jeho účast na Berlinale velmi dobrým prvním krokem k dalšímu úspěchu, jak potvrdil i režisér a producent Petr Oukropec: „Vážíme si toho, že si nás Berlinale z tak ohromného množství filmů vybralo. Dává nám to i ohromný kredit do budoucna. Už před Berlinale jsme dostali pozvání do soutěží dalších velkých festivalů filmů pro mládež. Tady se ten zájem ještě zvýšil. Z festivalového pohledu jsme dosáhli maxima.“
- Já, Olga Hepnarová - 24. března 2016
- Nikdy nejsme sami - 7. dubna 2016
- Ani ve snu! - 28. dubna 2019
