Žádná těžká politika a poukaz na lidskou samotu a fantazii. To je vzkaz z mezinárodního filmového festivalu Berlinale, který v sobotu večer rozdal Zlaté a Stříbné medvědy a další ceny. Tento vzkaz vysílají současně maďarský film O těle a duši (režie Ildikó Enyediová), u něhož přistála hlavní cena Zlatý medvěd i další výrazné ceny, a podobně i slovensko-český film Pátá loď režisérky Ivety Grófové, který ocenila v sekci Generace Kplus hlavní dětská divácká porota.
Zatímco loni zcela jasně dominoval už od svého uvedení dokument o uprchlících Oheň na moři a podpořil tak aktuální politické dění na téma uprchlíci, letos se od politiky v hlavních cenách festival odchýlil. Svět se o rok později výrazně posunul a hysterie kolem politických témat se na festivalu v jeho druhé části už tak nehrotila. Berlinale sice začalo ve znamení protitrumpovských nálad, poukazem na vzrůstající nacionalismus v evropských zemích, ale postupně nálady slábly a pozornost se zaměřila skutečně především na film. Jako kdyby filmaři i obecenstvo vycítili, že diskuse už je vyšponovaná a politice je třeba dát čas.
A proto možná dává festival zvítězit maďarskému filmu o dvou osamělých lidech, jejichž pracovním místem je krutý svět jatek. Finanční ředitel se zakouká do nové pracovnice na kontrolu kvality. Později vyjde najevo, že oba mívají nezávisle na sobě po nocích stejný sen, kde se oba promění v jelena a laňku a žijí v mírumilovném lese. Jak svůj sen proměnit ve skutečnost, když oba hrdinové už jsou svou samotou zasaženi až příliš?
Útěky do snového světa
Téměř stejně je na tom cena Křišťálový medvěd pro Pátou loď. Zde dívka z nefunkční rodiny ukradne dvojčata a se svým kamarádem ze sousedství si v zahradním domku vytvoří svůj svět a svou rodinu, po jaké touží. Na Berlinale tak došlo k zajímavé shodě pro oceněné filmy, kde si hlavní postavy vysní svůj přístav jistoty, který jim reálný svět neposkytuje. Je zvláštní, že stejný pocit mají jak porotci-děti, tak porotci-dospělí.
Do těchto nálad zapadá i oceněný finský film Druhá strana naděje (režie Aki Kaurismäki), třebaže je o uprchlících a na první pohled splňuje zadání politického filmu. Ve skutečnosti je to film v první řadě o outsiderech. Že tím hlavním outsiderem je uprchlík Khaled ze syrského Aleppa, je spíš provokativní absurdita v Kaurismäkově stylu. Když se Khaled řádně přihlásí o azyl ve Finsku a řádně projde povinnými procedurami, systém ho zcela absurdně pošle zpátky do Sýrie, zatímco všechny televizní obrazovky světa ukazují bombardované Aleppo a utrpení tamních lidí. Jemu nezbyde, než vzít svůj osud do svých rukou, a i když je to nelegální, zachránit se na ulici, kde mu naštěstí pomáhají další outsideři finské společnosti.
Kaurismäki v Berlíně s nadsázkou uváděl, že svými filmy chce měnit svět. Podobný pocit už bez nadsázky má divák z francouzsko-senegalského filmu Félicité (režie Alain Gomis), který získal Stříbrného medvěda jako druhou hlavní cenu festivalu. V evropském vyprávěcím stylu se tu podává příběh chudé ženy v Senegalu, která se snaží zachránit svého syna před invaliditou, což by jí nesmírně zkomplikovalo život. O to jde víc, než o politické otřesy na africkém kontinentě, které se tu mihnou jen v několika promluvách.
A bojovnice za lepší svět, především pro zvířata, je i hrdinka filmu Přes kosti mrtvých od režisérky Agnieszky Hollandové. Dobrodružný film s tajemstvím pro ni byla podle jejích slov výzva, a tu v Berlíně završila Stříbrným medvědem za nové perspektivy ve filmovém umění. V politickém kontextu filmů na Berlinale se možná až příliš po světové premiéře filmu zdůrazňovala politická situace v Polsku, především téma nedokonalého polského mysliveckého zákona. Přitom ve filmu jde spíš o boj osamělého člověka, který přejde až ve fanatismus. Opět je na scéně outsider a opět své štěstí nachází ve světě fantazie.
Výrazně politické filmy krystalizovaly spíš v jiných sekcích, jako třeba v Panoramě nebo v sekci Special, kde se promítal také česko-slovenský film Masaryk. Tam bodovaly tituly už s jasným politickým názvem jako Nejsem tvůj černoch o historii rasismu na podkladě kontroverzního amerického spisovatele Jamese Baldwina nebo příběh rodiny vzdorující válce v Sýrii ve filmu Insyriated. V hlavní soutěži se objevovali spíš bojující outsideři, kteří odcházejí se svou spravedlností do světa fantazie. Bylo jich možná příliš mnoho na to, aby si člověk položil otázku, zda je to právě současná politická nejistota, která plodí takové hrdiny. Uvidíme, jakou odpověď ukážou Berlinale a svět za rok.
