Zdá se, že můžeme zaznamenat odklon od prvoplánové politizace ve filmech, které mají na festivalu příznivé přijetí. Berlinale se dočkalo v hlavní soutěži opusu, který rozčeřil klidnější vlny dosavadní berlínské soutěže. Legendární německý režisér Volker Schlöndorf natočil ve svých 77 letech film Návrat do Montauku (Return to Montauk) a někteří recenzenti ho považují za jeho nejlepší za dlouhou dobu.
Zprávy z Berlinale: Festival rozšiřuje prostor pro odlišnost
Režisér se v novém filmu vrací ke známému švýcarskému spisovateli Maxi Frischovi, jehož román Homo Faber adaptoval v roce 1991. A vrací se k němu s herci Stellanem Skarsgårdem, Ninou Hossovou a Susanne Wolffovou. Tvoří trojúhelník, jehož jeden hrot tvoří známý spisovatel Max, který vydává velmi osobní román o nenaplněné lásce. V úvodu filmu spisovatel parafrázuje odkaz svého otce, z něhož vychází i jeho nové dílo: jen na dvou věcech v životě záleží – největší chyba, kterou jste v životě udělali, a největší lítost, kterou cítíte za to, co jste v životě neudělali.
Spisovatel Max ztratí stopu po své dávné lásce, ale při propagaci knihy narazí na svého dávného mentora a to mu umožní se svou dávnou láskou se znovu potkat. Najde ji jako velmi bohatou právničku v nadnárodní korporaci. Ona je zpočátku chladná a nepřístupná, ale pak ho pozve na výlet do kdysi společných míst. Není překvapující, že návraty po dvaceti letech nevycházejí podle představ, ale v novém Schlöndorfově filmu nejde jen o hledání ztracené lásky. Samotný režisér popisuje svůj filmový příběh jako kombinaci básně a pravdy, ale „touhle citací nechci sebe srovnávat s Goethem“, dodal k tomu v Berlíně. Odkazuje tak na Goethův životopis Z mého života: Báseň i pravda. Film je dokonalá love story, aniž by překročila hranici kýče. Rezonovat bude především u starší části publika. Ale doma není nikdo prorokem a někteří němečtí novináři film nepřijali. Film také patří k těm, které nemají politický akcent.
Kaurismäki je věrný své poetice
Má ho ale film dalšího slavného jména ve světové kinematografii, Aki Kaurismäkiho. Jeho snímek Druhá strana naděje (Toivon Tuolla Puolen) má za hlavního hrdinu syrského uprchlíka z Aleppa. Kaurismäki ale ani ve svém novém filmu nevybočil ze své tradiční poetiky: nehybná kamera, kamenné tváře jeho postav, potemnělé prostředí. Jeho film je tak svým stylem staromódní, ale přesto v pohledu na protiimigrantské předsudky je progresivní. Khaled ve Finsku požádá o azyl a po všech administrativních procedurách ho byrokracie posílá zpátky, zatímco televizní obrazovky přinášejí záběry z devastovaného Aleppa, aktuálně bombardované nemocnice s dětmi, oblaka prachu, zničené domy i zranění lidé.
Druhá strana naděje
Khaled naštěstí kolem sebe narazí na obyčejné lidi a ti mu pomůžou k útěku do podsvětí. Je to Kaurismäkiho filmová poetika, která mu přináší příznivé ohlasy především od jeho trvalých příznivců. Vyznění filmu zní, že normální lidé se uprchlíků neobávají a jsou ochotni pomoct. I když tou normálností v Kaurismäkiho příběhu je třeba šéf restaurace, který vypadá jak tajný agent z béčkových gangsterek z 50. let minulého století.
Kdo vybočuje z norem
Festivalové soutěžní filmy ze zámoří přicházejí s něčím, s čím vybočují z linie tradičních festivalových příběhů. Japonsko-tchajwanský Pan Dlouhý (Mr. Long, režie Sabu) začíná jako krvavá gangsterka, ale než se divák stačí zorientovat, žánrově se změní v pohádku o ideální společnosti. Zabiják jménem Dlouhý má za úkol sprovodit ze světa japonského šéfa podsvětí. Věci se mu ale vymknou z rukou a sám bojuje o život. Nakonec se ocitne ve vybydleném předměstí, kde z něj místní komunita udělá proti jeho vůli kuchařského mistra poté, co zjistí, že výborně vaří. Kdo ale příliš vybočuje z norem, do společnosti nepatří.
Podobně má problémy hrdinka chilského filmu Fantastická žena (Una Mujer Fantástica, režie Sebastián Lelio). Fantastická je mladá Marina, která upřímně miluje staršího muže. On zemře a ona čelí nátlakům jeho rodiny. Jednoduché to nemá i proto, že je přeoperovaná z muže na ženu. Marinu hraje transexuální herečka a zpěvačka Daniela Vega a v Berlíně podotkla, že nemůže v Santiagu žít tak, jak by chtěla, ale svůj prostor už si našla. Film i osobní případ samotné herečky ukazuje, že transexuálové to s přijetím ve společnosti nemají jednoduché, i když je západní kultura někdy až oslavuje. Berlinale se snaží svými filmy prostor pro odlišnost rozšířit.