Není snadné natočit komedii, která by byla úspěšná zároveň na festivalech i u diváků. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech ve svém programu napříč sekcemi ukazuje v několika komediích, že to možné je. A dokonce se to daří našim sousedům s podobnou mentalitou či filmovou historiií – Maďarům, Němcům a Rakušanům.
Vozíčkáři i mafiáni. Všichni jsou si rovni
Maďaři do sekce Na východ od západu vyslali své vozíčkáře – v komedii Takoví normální vozíčkáři (Tiszta szívvel) hrají skuteční postižení lidé. Příběh je na první pohled bláznivý, nevěrohodný, fantastický – dva vozíčkáři Zoli a Barbra jsou dvacátníci, spolubydlící v rehabilitačním centru v Budapešti.
Náhodou se setkají s bývalým hasičem, který byl v práci vážně zraněn a zůstal paralyzován na vozíku. Má vazby na podsvětí a mafiány nejhrubšího zrna. Tihle dva se mu připletou do cesty a už se vezou… Bývalý hasič pro své zabijácké kšefty využívá víc a víc vynalézavosti postižených kumpánů.
Film s velkou nadsázkou a bez jakékoliv lítosti provětrává jak vozíčkáře, tak mafiány. Režisér Attila Till velmi chytře pracuje s faktem, že lidé obecně podceňují možnosti a schopnosti postižených lidí. On sám se inspiroval vlastní prací dobrovolníka v rehabilitačním centru a svých zkušeností hojně ve filmu využil: „Zásadní pro mě bylo natočit o postižených lidech konečně snímek, kde nebudou hrát herci, ale kde dostanou příležitost hrát sami sebe a být skutečnými hrdiny.“
Cílem filmu s velmi promyšleným scénářem a výbornými hereckými výkony herců na vozíku je pobavit, nikoliv moralita, že postiženým máme pomáhat. Dokazuje, že skutek je důraznější než slova. Drsné a vážné téma se stalo na karlovarském festivalu hitem. Prolíná realitu s fantazií a ukazuje, že nic není tak jednoduché a jednoznačné.
Neveselá komedie z Íránu
Podobný princip nejednoznačnosti použili i íránští filmaři ve filmu Lantouri (Lantouri). I tady hlavní roli hraje skupina mladých lidí – Lantouri je gang, který jánošíkovským způsobem účtuje se společností tím, že bohatým bere a chudým dává. V jejím čele stojí problematický Pasha, což je na jedné straně hrdina a ochránce sirotků, na straně druhé vyvrhel a hysterik.
Film mixuje rozhovory a další svědectví různých osob na jednu událost. Od prvních okamžiků tak režisér Reza Dormishian atakuje diváky se spoustou názorů různých lidí – mluví politik, sociolog, bojovnice za lidská práva, za ženská práva, lidé z ulice… V pseudodokumentárním stylu a ve zdánlivé retrospektivě je tu zobrazen život v dnešním Teheránu.
Nutno poznamenat, že komedie se otočí o 180 stupňů a změní se ve vážný prst ukazující na současnou íránskou společnost od momentu, kdy Pasha pozná bojovnici za lidská práva Maryan, která ho ale přehlíží.
Film by měli vidět všichni, které zajímá, co se děje v současném Íránu. Předestře totiž, jak je těžké ve společnosti rozlišit, co je pravda, fámy a lži. A je silným zamyšlením nad platností principu „oko za oko“, který je stále zakotven v islámském trestním právu.
Režisér Reza Dormishian patří k jedněm z nejotevřenějších režisérů v současném Íránu. Odvaha a talent mladého filmaře jsou nezpochybnitelné, i když pravděpodobně vůči divákům překročil hranici a svým psychickým násilím vyvolal nevolnost od žaludku. Jeho násilí není tarantinovské, a proto Lantouri bude těžko hratelný film mimo festivalový svět.
Sabotáž německé akurátnosti
Téměř tříhodinový film Toni Erdmann (Toni Erdmann) patří k těm vzácným, u kterých se nestačí sledovat čas. Hit letošních Cannes u filmových novinářů ladí v Karlových Varech i s vkusem festivalového publika.
Osamělý otec v německé vesnici se rozhodne navštívit svou dceru, která pracuje v nadnárodní společnosti v Rumunsku. S falešnými zuby a parukou se vydává za velmi důležitou osobu, jen aby se dostal do blízkosti své dcery. Ona musí dodržovat striktní firemní kulturu a on se jí do ní totálně nabourá.
Je zajímavé, kolik takzvaných vysoce postavených lidí hru nepochopí a reaguje zcela vážně, ale ještě zajímavější je možná to, kolik lidí na hru přistoupí a tu roli hraje s ním. Možná proto, že svět nadnárodních firem svazuje až příliš a možnost uvolnit se je ve výsledku příjemná pro všechny, kteří se v ní musí pohybovat.
Herci Peter Simonischek jako otec a Sandra Hüllerová jako dcera hrají s velkou odvahou zmatené, trochu nesnesitelné, ale zároveň sympatické charaktery. Režisérce Maren Adeové se podařilo natočit komedii, kde se publikum celou dobu baví, a přitom všichni cítí, že jde o vážné věci v otázce vztahů mezi rodiči a dětmi. A zcela nepochybně se jí podařilo natočit německého kandidáta na Oscara pro příští rok.
