Vypadá to podivně, že hned dva filmy v hlavní soutěži spojují obrazy jelenů v lese. A ještě podivnější by mohlo být, že jsou to filmy ze střední Evropy. A ti jeleni hrají v obou případech v příběhu významnou roli. Tím jedním je polsko-česko-slovensko-německý koprodukční snímek Přes kosti mrtvých (Pokot), který natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle románu současné významné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, do češtiny přeloženého jako Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
Po Hořícím keři se Hollandové natolik dobře spolupracovalo s českými filmaři, že je přizvala i ke svému dalšímu filmu a do jedné z rolí obsadila českého herce Miroslava Krobota. Navíc se příběh odehrává v lesích česko-polského pohraničí. Hlavní postavou tajemného příběhu je bývalá stavební inženýrka, teď učitelka angličtiny, která přijela do hor strávit svůj důchod. Miluje své dva psy a všechna zvířata a bojuje proti lovu. Jednoho dne se však zvířata i lidé z města začnou ztrácet…
„Zaujalo mě poselství příběhu a také dobrodružný žánr, který jsem předtím nikdy netočila. Pro mě jako režisérku to byl svého druhu experiment,“ uvedla Hollandová k filmu Přes kosti mrtvých v Berlíně. Ale také dodala, že zdánlivě nepolitické téma je ve skutečnosti velmi politické jako paralela k současnému politickému klimatu v Polsku: „Současná vláda je velmi antidemokratická – demokracie pro ně znamená diktaturu většiny, je misogynská a protiekologická. Lobbisté za honitbu v naší vládě jsou toho dobrým příkladem – vláda pak schvaluje zákony, které jdou nejen proti zvířatům, ale i proti lidem.“
Jeleni pro intelektuály, Trainspotting pro všechny
Ale zatímco polský film Přes kosti mrtvých je především film proti lovení a utrpení zvířat, v maďarském O tělu a duši (Teströl és lelkröl, režie: Ildiko Enyedi), kde jeleni a laně prostupují celým filmem jako sen o krásném životě, vyjadřují současnou podobu osamělosti. Ale i tady přichází ke slovu utrpení zvířat – hlavní místo filmu jsou totiž jatka s realistickými, až naturalistickými záběry umrtvování jatečních zvířat.
V centru příběhu stojí osamělý finanční ředitel, kterého zaujme nová pracovnice na kontrolu kvality. Film se postupně přesouvá od záběrů zpracování masa na jejich osobní životy, obzvláště od momentu, kdy zjistíme, že oba nezávisle na sobě každou noc sní stejný sen – že jsou jelenem a laní v mírumilovném lese.
Maďarský film O těle a duši je příkladem umění pro náročnějšího diváka, který si musí film demontovat do nějakých sdělení, pokud ho snímek uvede do správné intelektuální nálady. Podobně jsou na tom i některé další soutěžní filmy, například francouzsko-senegalská Felicité (Felicité, režie: Alain Gomis) z afrického Konga, kde žena bojuje za záchranu svého syna.
S velkým ohlasem se pak v Berlíně setkalo pokračování legendárního Trainspottingu. Divácky vstřícný film T2 Trainspotting byl uveden mimo soutěž. Podle některých ohlasů je dokonce lepší než jeho první díl. Režisér Danny Boyle přinesl zprávu o tom, co dělají jeho hrdinové po dvaceti letech, kdy jsou starší a rozvážnější, a svůj nový film ošperkoval retrospektivními záblesky z prvního filmu z roku 1996.
Stín Donalda Trumpa
A když díky tomu někteří vzpomínají na dvacetileté rozmezí Berlinale, stačí se ohlédnout pouze za uplynulým rokem, kdy se festivalu držela politická nálada. Loni byla berlínská přehlídka plně ve znamení uprchlíků a migrační krize a snahy pomáhat jim. Ta sice ani letos na Berlinale nezmizela, ale svět se za uplynulých dvanáct měsíců po brexitu a nástupu administrativy Donalda Trumpa posunul jinam.
První festivalové zprávy referovaly o tom, jak se nad Berlinale vznáší stín Donalda Trumpa, i když jeho jméno nikdo konkrétně nevyslovil. Umělci reagovali na jeho první kroky ve funkci, především na stavbu mexické zdi. Filmový průmysl je pro Američany i Evropu jednou z důležitých položek a kladou si otázku, jak budou fungovat vzájemné vztahy poté, co prezident Trump zastavil Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích mezi USA a EU.
Z celkového naladění je ale patrná dezorientace, jak ji v Berlíně postřehl významný německý herec Armin Mueller-Stahl. Více jak osmdesátiletý herec má za sebou zkušenost se životem ve východním i západním Německu a na festivalu poznamenal, že žijeme v nejisté době a je třeba dát věcem čas a hysterii kolem Donalda Trumpa nevyhrocovat.
Umělci versus ruský stát
Ale festivalová politická témata zdaleka nejsou jen Donald Trump – slyšet bylo i o režisérovi Olehu Sencovovi i díky dokumentu Soud: Ruský stát versus Oleh Sencov (The Trial: The State of Russia vs Oleg Sentsov, režie: Askold Kurov). Aktivistický režisér Sencov se podílel na hnutích na Majdanu a je odpůrcem připojení Krymu k Rusku. Za své postoje je ve vězení.
Na uvedení filmu, který má spíš informační význam jako politický dokument než jako filmové umění, se objevili i lidé na podporu Sencova s transparenty. Je to gesto, že se na režiséra nezapomnělo, že je o jeho případu vidět a slyšet. Po projekci na Berlinale vystoupila v diskusi s diváky i Agnieszka Hollandová, jež připomněla mladému berlínskému publiku, co to je žít v totalitě. Snímek vznikl s minoritní koprodukcí České televize, která ho také v budoucnu odvysílá ve svém programu.
