Francouzi považují filmový festival v Cannes za svůj symbol a nedají na něj dopustit. I letošní 69. ročník má neměnné symboly – červený koberec, hysterii fanoušků kolem hvězd a nervozitu filmařů a kritiků kolem světových premiér. A čekají se velké filmy a padají velká slova. Nechybí ani reflexe aktuálního dění.
Clooney nevolí Trumpa
Proslov si letos neodpustil třeba americký herec George Clooney na adresu Donalda Trumpa a prezidentské kampaně ve Spojených státech. Clooney je přesvědčen, že Donald Trump prezidentem zvolen nebude čistě proto, že „strach není to, co řídí naši zemi“.
„Trump je ve skutečnosti výsledek zpravodajských programů, které nejdou do hloubky a nekladou otázky. 24hodinové zpravodajství neznamená, že dostanete víc zpráv, ale že slyšíte stejné zprávy víckrát.“
O své názory se Clooney podělil při uvedení amerického mainstreamového filmu Hra peněz (Money Monster, režie Jodie Fosterová), kde hraje po boku Julie Robertsové. Příběh vypráví o zbankrotovaném finančníkovi, který zaútočí během živého televizního vysílání.
Festival pod kontrolou
Některé věci se ale mění – letos propíraná bezpečnostní opatření se ještě zpřísňují. Krátce před festivalem je přijel obhlídnout francouzský ministr vnitra. Do kina se pořád vstupuje jako do letadla bez lahviček a bez jídla, ale kontroly probíhají ve větší vzdálenosti od hlavních vchodů a zesílily hlavně ve vedlejších kinech. Festivalový palác pod velkou ochranu spadl už loni po událostech v Charlie Hebdo.
A hrozbám teroristických a jiných útoků se první festivalové filmy brání po svém. Na jedné straně jsou zahleděné do sebe a svých příběhů, jako by se ve světě nic nedělo, na druhé straně vnímavějším příjemcům podtón filmů prozrazuje, že se ho dění ve světě dotýká.
Tvorba je porod
K těm patří například odvážný snímek Stát zpříma (Rester Vertical). Natočil ho francouzský režisér Alain Guiraudie, který v Cannes provokoval před třemi lety filmem Cizinci od jezera s tématem homosexuality. Hlavním hrdinou jeho nového filmu je autor, co hledá inspiraci v toulkách po Francii. Na venkově se seznámí s ženou, ta mu porodí dítě, ale trpí poporodní depresí a péče o dítě zůstane na něm. K tomu se potkává s dalšími rozmanitými postavami, které se v příběhu vzájemně proplétají. A do toho ho uhání vydavatel s žádostí o rukopis.
Kdo se na tento film bude dívat jako na realistický příběh o muži, který se nečekaně musí postarat o své dítě a vypořádat s dalšími prekérními nástrahami, nejspíš těžko porozumí některým absurdním, drastickým nebo nesmyslným zvratům v příběhu. Kdo ale přistoupí na hru, že celý film je metaforou o těžkostech při psaní díla, pak se mu příběh ukáže v úplně jiném světle.
Narozené dítě znamená zrod díla a odebrání dítěte sociální pracovnicí moment, kdy autor dílo odevzdá, a to pak žije svým vlastním životem. S tím, že nese zodpovědnost za to, co napíše. To když zaplňuje prázdnou stránku nesmysly a požadavky doby i vydavatelů na úpěšnou story, v níž nesmí chybět sex a smrt.
Nápady došly
Jiní stálí účastníci canneského festivalu Francouz Bruno Dumont nebo Rumun Cristi Puiu patří do kategorie těch, co si hrají na velké umění. Dumontově grotesce Ma Loute po dvaceti minutách nápady došly. Nezachrání je ani kreace Juliette Binocheové v příběhu z předminulého století, kdy šlechta je zdegenerovaná a chudina provozuje kanibalismus.
Reálněji se tváří rumunský příspěvek Sierra Nevada. Po pozvání na rodinnou oslavu na tři hodiny do panelového bytu se brzy dostaví pocit, že postavy tlachají o všem a o ničem, o politice i o zdraví, o manželství a minulosti. Nejradši byste si sedli někam do rohu a přečkali povinnou oslavu bez povšimnutí.
Jediný egyptský nepokoj
Potom jako jeden z nejlepších filmů prvních festivalových dnů vychází egyptský Nepokoj (Eshtebak), zahajovací film paralelní sekce Určitý pohled a jediný film z Egypta v hlavním programu v Cannes. Vrací do dob krvavé občanské války 2011–2013. A je to první film, který měl čas na odstup a reflexi tehdejších událostí.
Odehrává se v jeden den v Káhiře během rozsáhlých nepokojů podpůrců či odpůrců Muslimského bratrstva. Policejní vůz po městě postupně zatýká stávkující a výtržníky i náhodné lidi, které zachytí při pouličních protestech. Tahle malá skupina lidí různých politických či náboženských názorů se musí domluvit, aby vůbec v malém prostoru byla schopná bez úhony zvládnout přesun.
Letos osmatřicetiletý režisér Mohamed Diab byl sám velmi aktivní v době protestů i po nich, a pak se sám stáhnul do ústraní, aby na svůj film neupozorňoval a mohl ho dokončit bez velkého zásahu cenzury. „Největší poznatek, který jsem si z revolučních dob odnesl, bylo rozdělení společnosti,“ přiznává režisér. „Těch uplynulých několik let změnilo můj pohled na historii a humanitu tak, že už nesoudím lidi jako předtím.“
