„Nejvíc mě zajímá, zda si obuju boty.“ I taková věta zazněla z filmového plátna na Jednom světě. Možná trochu kacířská vzhledem k vážným politickým tématům, která festival tradičně ukazuje a která řeší současný svět a média. Ale jistě by to byli samotní organizátoři festivalu, kteří by jako první hlásali, že i taková slova do jejich festivalového filmu patří. Vždyť se věnují i tématu seniorů a také k tomu uspořádali odborné diskuse.
Už jsem to prozradila, věta je z filmu o „aktivním životě seniorů“, když cituju nelehké téma z festivalového hlasovacího lístku. Novozélandský film Hip hop erace (režie Bryn Evans) byl v kině před promítáním uveden slovy, že patří k málu optimistických filmů na festivalu. V závěrečných dnech festivalu bylo sečteno a podtrženo, že skončil u diváků jako druhý nejoblíbenější.
Zajímalo mě, s čím Jeden svět přijde od protinožců. Z Nového Zélandu přinesli svou trošku skutečně optimistickou, nikdo ve filmu neumře, i když kandidátů má zrovna tento snímek požehnaně. Věnuje se lidem, kteří se na stará kolena rozhodli tančit hip hop. Až na jeden případ můžou být ta „stará kolena“ zavádějící, protože někteří tanečníci v nich mají šrouby, pokud nemají rovnou kloub náhradní. Ten jeden případ je tanečnice na vozíku. Jsme na Novém Zélandu a mladá manažerka klepající se strachy při třesu země si předsevzala, že jestli tohle zemětřesení přežije, půjde dělat něco prospěšného. Přežila, a tak vymyslela, že naučí staré nadšence do života tančit hip hop a pojede s nimi na světovou soutěž do Las Vegas. Film se věnuje členům souboru, kteří už vědí, co to je mít na zádech 80 či 90 křížků, mladíky do pětasedmdesátky nechává stranou. Story jak vystřižená z Hollywoodu, obtížné začátky, nesnadný trénink, úspěch se dostaví. Ale jak říká jedna z členek týmu, „netančíme, abychom byli slavní, ale že máme tu čest vstoupit do světa mladých.“
Úvodní věta textu je z tohoto filmu. A ještě s jednou poznámkou z filmu jde divák do sebe. To když se setká skupina hiphopových stařenek a staříků s mladými skupinami; spontánní podpora a vzájemný obdiv okouzlí. A jak manažer týmu mladých podotkl, ten týden všichni jeli navštívit své dědy a babičky.
Člověk by řekl, že druhá strana zeměkoule je se svým zájmem o seniorské záležitosti trochu mimo, když si vybral v programu i australské Biopohřby. I když pravda je taková, že Austrálie sama coby multikulturní kontinent například aktuálně řeší sebevražedného australského mladíka ve službách Islámského státu, který se měl odpálit v iráckém Ramádí. Ten by asi biopohřby nechápal - dokument o lidech, kteří se v neosobních trendech ve smrti a pohřbívání snaží dát zemřelým úctu a péči. Režisérka Lynette Wallworthová natáčela komunitní skupinu, jejímž cílem je pohřbívat lidi do země a nad nimi zasadit strom, jehož kořeny by čerpaly z těla zemřelého.
Naproti tomu australský snímek režisérky Jude Rymerové Mě neumlčí ukazuje političtější tvář, tvář mladé Australanky brutálně znásilněné při humanitární práci v Keni. Rozhodla se neopustit Keňu, jak jí bylo doporučeno ambasádou, ale naopak jít s tím k soudu. To aby dodala odvahu i ženám v zemi, kde sexuální násilí na ženách a dětech je na denním pořádku. Nechala tam nakonec sedm let života, tak dlouho se táhl proces, který se prohloubil i v bitvu se samotným soudním systémem.
Její neúnavnost ocenili nairobské ženy, pracovníci různých skupin na ochranu lidských práv, nairobští detektivové, kteří případ vyšetřovali, i členové pražské festivalové poroty, kteří snímku dali zvláštní cenu hlavní poroty. Pomůže skutečně tento případ k tomu, že v Keni muži přestanou znásilňovat ženy a děti? Nebo způsobí jen to, že se násilníci vyhnou cizincům? Může tento případ a film o něm změnit situaci v Keni?
V každém případě jde z protinožských filmů Jednoho světa energie. To není v záplavě zpráv ze současného skutečného světa špatný cejch.
