Už to začíná, od konce března se k nám blíží válka ze všech stran a v květnu by to mělo vrcholit. Ano, burácí to někdy silně a je o tom hodně slyšet, hlavně ze zahraničí. Ke mně válečné burácení dosahuje až z Austrálie.
Mám na mysli přicházející oslavy v souvislosti se 70. výročím konce druhé světové války a aktuální dozvuky oslav výročí konce války předchozí (té velké). Pominu veškeré diskuse na bitevním poli politickém, zda má nebo nemá český prezident jet do Moskvy, kdo má dnes svědčit o znásilňování žen při postupu Rudé armády, co ten americký konvoj u nás a podobně. Myslím, že podobných přestřelek a bitek nás ještě čeká požehnaně, jak se kalendář bude blížit ke květnovým datům. Zůstávám na poli kulturním, přesněji filmovém, kde poválečný oslavný řev moc slyšet není. Alespoň z české strany. Možná bohužel.
Poláci do světa pustili svůj nový film Město 44, který se stal od září, kdy měl premiéru doma, hitem v kinech. Teď mají i čeští diváci možnost vidět, zda film třiatřicetiletého Jana Komasy jede víc na vlně evropských oslav konce druhé světové války, či spíš na vlně zájmu o všemožné vizuální efekty. Nebo na vlně interpretace válečných událostí mladou generací, pro niž se v době vymírání posledních pamětníků první i druhá světová válka stávají skutečně dávnou událostí kdesi v hloubi minulého století. Film vypráví o varšavském povstávní v létě roku 1944, kdy se především mladí Poláci domnívali, že to bude dobrodružství čítající pár dní a pak nastane svoboda. Dějiny jim ale daly tvrdou lekci.
A zatímco v Evropě se v květnu bude válčit a tančit všude, Australané si za pár dní 25. dubna připomenou 100. výročí od národního traumatu, bitvy o Gallipoli. Neboli jak by řekli Australané a Novozélanďané, masakr jejich vojsk v roce 1915 na válečném poli v Turecku. Pro Australany znamená Gallipoli něco podobného jako pro české obyvatelstvo Bílá hora, nebo nověji Mnichov 1938 či Srpen 1968. Společná australská a novozélandská vojska pod hlavičkou ANZAC doplatila na špatnou taktiku, podcenění nepřítele a nezkušenost jednotek.
Už v roce 1916 byl 25. duben prohlášen Dnem ANZAC, který uctil padlé. Současníci ji u protinožců silně uctívají dodnes. Na tento státní svátek hrdě pochodují v ulicích potomci s řády svých bojujících dědů a pradědů při každoroční vojenské přehlídce.
A téma Gallipoli si vybral slavný australský herec Russell Crowe pro svůj režijní debut Cesta naděje. Crowe v něm sám i hraje otce tří synů, kteří se z Gallipoli nevrátili a on se tam vypraví najít jejich těla. Jeho snímek byl v Austrálii vyhlášen nejlepším filmem roku 2014. Jdete tudíž do kina s předpokladem, že v předvečer kulatého výročí národní bolesti uvidíte silné protiválečné veledílo. Cesta naděje však jakékoliv vaše naděje válečně pobije. Místo otázek, jak Gallipoli poznamenalo Austrálii, přemýšlíte, proč toto melodrama v Austrálii tak zabralo. Nejspíš tím, že se tu spojila národní ikona v podobě populárního herce s tématem národního traumatu. A to musí být nej…, i když to nej… film není. Kdyby člověk neznal i další australský thriller Babadook, s nímž Cesta naděje stojí na prvním místě o nejlepší film roku, nejspíš by si zhodnotil, že se Australané poddali falešnému sentimentu. Přízrak Babadooku ale v kině děsí Australany upřímněji než přízrak Gallipoli.
Ale proč oba snímky dávám dohromady? Společně připomínají, že do bojů šli nepřipravení, nadšení a naivní mladí lidé, kteří nevěděli, co válka skutečně je. Naivita mladých v souvislosti se současným stavem světa je podoba čistě nenáhodná. Čí úkol je mladé lidi z okouzlení válečným pseudodobrodružstvím dostávat? Na tomhle poli kultura zmůže možná víc než politika. A druhá otázka: troufli by si na něco podobného dnešní čeští filmaři? Třeba z povstání pražského? Polistopadová česká literatura přinesla na toto téma uhrančivou Hvězdnou hodinu vrahů od Pavla Kohouta. Kdy s něčím uhrančivým, efektním a nemelodramatickým přijde polistopadový český film?
