„Máme rádi Východ, máme rádi východní filmy,“ hlásaly minulý týden znělky na Filmovém festivalu středo- a východoevropských filmů v německém Cottbusu (neboli česky Chotěbuzi). A jak ukázal nejen program a vítěz přehlídky, Východ má zase rád smutné příběhy. I když divácký hit o strojvedoucím hledajícím lásku dosvědčuje, že i v nelehkém životě dovedou východní filmaři najít něco veselého.
Festival vznikal v 90. letech trochu jako alternativní, trochu jako undergroundová akce. Dnes je velkou filmovou přehlídkou ve městě, které v sobě mísí dva světy: germánský a slovanský. Nachází se totiž v lužickosrbské části východního Německa.
Už od samých počátků festivalu to měl český film s účastí v Chotěbuzi dobré, svého času si tu dokonce režisér a scenárista Petr Zelenka dohodl s herečkou Labinou Mitevskou její účast na filmu Samotáři. A v letošním, 28. ročníku tu bylo na český film, včetně televizních snímků a seriálů, velmi výrazně vidět.
S diváckým úspěchem se tu promítl dvoudílný televizní film Dukla 61, v sekcích hity festivalu bodovalo Hřebejkovo a Jarchovského Zahradnictví a třídílný seriál České televize Spravedlnost od režiséra Petera Bebjaka v hlavní roli s Ondřejem Vetchým. Silný proud českých snímků doplňoval Prezident Blaník, Všechno bude, Backstage, Tři přání nebo Mars. Všechny tyto filmy byly v Chotěbuzi velmi dobře přijaty, dokonce i v Česku od kritiky převážně odmítnutý film Mars se na festivalu setkal se zájmem diváků.
„Mám pocit, že v každém českém filmu hraje Anna Geislerová. A v poslední době mi v českých filmech chybí skutečné drama, vidím často komedie, kterým ne vždycky úplně rozumím,“ zhodnotila tuzemskou produkci nadšená fanynka české kultury z Berlína, která do Chotěbuzi přijíždí pravidelně za nemainstreamovými filmy.
Těžký život není pohádka, ale mohl by být
I když z tuzemského výběru to nemusí být tak znát, takzvané východoevropské festivalové filmy bývají smutné – a české tituly nejsou výjimkou. Čím dál na východ od Česka snímek vznikl, tím silnější deziluze je v něm znatelná. Podléhá jí i letošní vítěz festivalu, rusko-německo-francouzsko-polská koprodukce Ayka o znásilněné kyrgyzské dívce, která přichází do Moskvy, porodí tu, opustí dítě ještě v porodnici a shání práci, protože je zcela bez prostředků.
Příběh v úsporné režii režiséra Sergeje Dvorcevoje je umělecky velmi působivý. Nicméně vzbuzuje otázku, proč filmaře z postkomunistických zemí stále v tak obrovské míře vábí na plátně chudoba, podvody, mafie a korupce, když jejich životní zkušenosti jsou jistě pestřejší.
Inspirací jim může být letošní festivalový hit: německo-ázerbájdžánský film O strojvedoucím, který hledal lásku… (Vom Lokführer, der die Liebe suchte…; v anglickém překladu je uváděn pod názvem Podprsenka). Diváci snímek na festivalech teprve objevují, do široké celoněmecké distribuce jde až příští rok v březnu.
Režisér Veit Helmer natočil experiment, ve filmu se totiž nemluví, zato v něm hrají evropské hvězdy první velikosti Miki Manojlovič, Denis Lavante nebo Paz Vega. V hlavní roli – podprsenka. Manojlovič hraje čerstvě penzionovaného strojvedoucího, který s lokomotivou kříží nádherné scenérie ázerbájdžánské přírody i chudinské čtvrti ve městě, kde lidé žijí i přímo na kolejích a před lokomotivou musejí uhýbat. Jednou to jedna žena nestihne a lokomotiva sebere její šňůru s prádlem. Strojvedoucí se rozhodne majitelku „ukradeného“ prádla najít a vrátit zachycený předmět. Podprsenku ale musí vyzkoušet na všech ženách v celém okolí.
Pohádka o zestárlém princi, jenž hledá svou Popelku – a možná i něco mnohem hlubšího –, je důkazem, že i ze vzdálené východní země může přijít veselý příběh, i když ukazuje těžký život. A přestože jde o pohádku, v něčem je možná běžnému životu bližší než těžké festivalové filmy.
