Dramatik a dramaturg Tomáš Vůjtek připravil pro Komorní scénu Aréna v Ostravě novou hru. Pod názvem „Klaus Mann napsal Mefista“ hledá v osudech německého spisovatele i jeho zakázaného románu zamyšlení pro současnost.
Ostravská novinka se soustředí na Klause Manna a jeho sestru Eriku. Děti nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna dávaly ve dvacátých letech minulého století své názory najevo divadlem. „Provokovali a bavilo je to. Samozřejmě se pohybovali v exkluzivnějším prostředí. Jestli bylo něco (tehdy) v Berlíně módní, tak to byl ‚koks‘. Na tom oni jeli strašně,“ popisuje divoké časy sourozenců Mannových dramatik Tomáš Vůjtek.
Jejich blízkým přítelem byl herec Gustaf Gründgens. Zatímco Klaus Mann odešel před nacismem do emigrace (mimo jiné získal po nástupu Adolfa Hitlera k moci československé občanství), jeho milenec – a také krátce Eričin manžel – Gustaf dělal kariéru.
A Mann následně píše román Mefisto, v němž se nechal inspirovat skutečnými postavami kulturního života v meziválečném Německu. Kniha pojednává o ctižádostivém herci, který se zaprodal. Exceluje v roli Mefista, a aby docílil svého přání stát se největším německým umělcem, spolupracuje s nacistickým režimem.
Zakázaná kniha
V Německu román vyjít nemohl. „Byla to první kniha, která se v západním světě šířila v opisech na strojích, čili byla tím, čemu my tady říkáme samizdat,“ upozorňuje Vůjtek.
Nástup nacismu Mann zobrazoval sarkastickým způsobem. „S notnou dávkou humoru se mu daří vylíčit hrůzu, která se tehdy šířila,“ podotýká představitel Klause Manna Vlastimil Burda.
V Mannově rodné zemi se Mefisto ke čtenářům poprvé oficiálně dostal až v roce 1956, tedy dvě dekády po prvním exilovém vydání v Nizozemsku a sedm let po autorově smrti. K mání byl knižní příběh ve Východním Německu, v Západním se stal předmětem soudního sporu, kdy Spolkový soudní dvůr dal za pravdu Gründgensově dědici a vydání románu zablokoval.
Rozsudek vyvolal rozhořčení, že chrání umělce, který se podbízel nacistům, před kritikou emigranta, který proti nacistům bojoval, připomíná list Die Welt. Zmiňuje ale také, že na rozdíl od knižního hrdiny nebyl Gründgens jednoznačně bezohledným oportunistou. Sice se stal tváří kulturní politiky režimu, ale zároveň ve svém divadle poskytoval útočiště pronásledovaným hercům.
Jak dělat umění v době, která mu nepřeje?
Na základě vlastní hořké zkušenosti Mann v románu kritizoval umělecké kompromisy a přizpůsobení se autoritářským režimům. „Napsal příběh o tom, jak snadno se pravda mění v pohodlnou lež a jak tenká je hranice mezi osobní integritou a kariérním kompromisem,“ dodává režisér Ivan Krejčí. Ostravským tvůrcům nicméně nejde o historickou rekonstrukci událostí, ale o zachycení, jak podobné mechanismy fungují dnes.
Na začátku osmdesátých let vzniklo rovněž filmové zpracování Mefista oceněné Oscarem. Maďarskému režisérovi Istvánu Szabóvi mohlo být téma i osobně blízké, protože – jak přiznal později – během studií donášel tajné policii.
„Ta hra je o tom, čím vším se platí za to, že děláte umění, a jak velké pochyby jsou o tom, jestli to umění vlastně má smysl a jak se s tím vypořádat ve chvíli, kdy žijete v době, která mu nepřeje,“ říká Vůjtek. Aréna tak touto premiérou pokračuje ve své dramaturgické linii, která se dlouhodobě soustředí na silná témata moderních dějin, morální dilemata jednotlivce a společenskou odpovědnost umění.
Setkání se Smrťákem
Názvem Mefisto odkazoval Klaus Mann k nejslavnější roli Gustafa Gründgense. Tato postava z Ghoetova dramatu vystupuje i ve Vůjtkově hře, kde vede hovory s blazeovaně cynickým Profesorem – ve skutečnosti Smrťákem. Hraje ho Marek Cisovský. „Říkám: ‚Já neléčím, já jenom pomáhám.‘ Takže pomáhám lidem zemřít,“ poznamenal herec.
Smrt ale dlouho nebyla nakloněna Klausi Mannovi, který se několikrát neúspěšně pokusil o sebevraždu. A jeho bývalý přítel Gustaf – předobraz Mefista – se zřejmě předávkoval prášky na spaní, když cestoval kolem světa.
