Režisérka Helena Třeštíková uvedla na mezinárodním festivalu v Cannes Forman vs. Forman. Proslulého českého tvůrce ukazuje především jako člověka, jehož hlavním tématem je svoboda. Sám Forman byl rád, že se filmu chopila právě Třeštíková, ale na plátně už vystupovat nechtěl. Natáčení začalo ještě za jeho života – v průběhu vzniku snímku ale Forman v dubnu 2018 zemřel.
„Měla jsem radost, že publikum reagovalo, že potlesk byl dlouhý, alespoň to byl můj pocit,“ uvedla Třeštíková po světové premiéře dokumentu na prestižním festivalu. Snímek vznikl ve spolupráci České televize a televize ARTE v rámci širšího projektu o významných osobnostech.
Pro režisérku to nebylo časosběrné natáčení, na jaké je většinou zvyklá. Spolu se svým kolegou Jakubem Hejnou se dostali k různým dokumentům, které kdy byly o Formanovi natočeny. Z nich museli poskládat nový obraz Miloše Formana. Při téměř detektivním pátrání objevili mimo jiné několik neznámých kousků ve švédské veřejnoprávní televizi, kde byly unikátní záběry z natáčení filmu Hoří, má panenko.
Americký zápas
Ocenili i filmařské umění Formanových souputníků Věry Chytilové a Jaromila Jireše, kteří s ním natočili dva dokumenty. Třeštíková s Hejnou z toho všeho vystavěli nový příběh. Pohrávali si se střihem tak, aby se vyhnuli mluvícím hlavám a aby i mezinárodní divák pochopil situaci v tehdejším Československu. Forman ve filmu mluví tu česky, tu anglicky, někdy francouzsky. Jindy nemluví vůbec a promlouvá jeho syn Petr Forman, když bylo třeba přečíst Formanův komentář.
Umění nespočívá v tom, že oba tvůrci ukázali unikátní záběry. Ale že sestavili plnokrevný příběh muže, který musel zdolávat hodně překážek, i když to na první pohled z výčtu Oscarů a dalších úspěchů není vidět. Není tu zachycena jen cesta jednoho člověka, ale jaksi mimochodem i proměny doby – snad nejcharakterističtěji to paradoxně neukazují tribuny s Gustávem Husákem, ale rozhovor v Cannes z roku 1968 s Milošem Formanem v plavkách – něco, co by dneska už nebylo možné. Podle toho také zrovna na tuhle scénu tak silně reagovali diváci v publiku.
Žádná adorace velkého umělce, ale civilní pohled na člověka, jehož vláčely dějiny. A proto musel zůstat silný, aby to ustál. „Při natáčení mě překvapilo, že ta jeho americká krize trvala tak dlouho. Že dva roky zápasil s neúspěchem, depresemi, samotou. My máme pocit, že ty první neúspěchy překonal snadno a rychle. Ale tak to vůbec nebylo,“ říká Třeštíková.
Nový dokument o Miloši Formanovi byl uveden před projekcí Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky z roku 1963, který byl vybrán v rámci sekce Klasika Cannes. Tam se představila digitálně restaurovaná kopie, kterou připravil Národní filmový archiv.
Další česká stopa
Česká stopa je letos v Cannes posílená i díky novému dokumentárnímu filmu Sólo v oficiální sekci ACID. Ta vznikla v roce 1993 a filmy do ní vybírají členové Asociace pro distribuci nezávislého filmu. Režisér a producent Artemio Benki, který žije v Česku, natočil v netradiční koprodukci Česká republika, Francie, Argentina a Rakousko dokument o argentinském pianistovi jménem Martín Perino.
Sledujeme jeho snahu vrátit se do normálního života po propuštění z nemocnice pro duševně nemocné lidi Borda v Argentině. Jeho cesta je bez vidiny úspěšného konce à la dobytý Hollywood. Pořád se pohybuje v bezútěšném oprýskaném prostředí připomínající squat, ať už je to nemocnice, kulturní středisko, nebo vlastní byt.
Sólu ale chybí příběh, nebo přesněji jeho důležité body. Hrdina v závěrečných částech filmu vyvolá v divácích sympatie, ale až když ho tvůrci konkrétněji představí. Dozvíme se příliš pozdě, v čem spočívá Martinova nemoc, jaké bylo jeho rodinné zázemí a jeho hlubší vztah k hudbě a pianu. Což mohlo být naznačeno trochu dřív, aby mu divák fandil.
Varování Terrence Malicka
Formanovský příběh má napak jeden ze silných filmů v hlavní soutěži, Skrytý život (A Hidden Life) od režiséra Terrence Malicka. Je to silně protiválečný film, i když se v něm neobjeví žádný záběr koncentračního tábora nebo boj na frontě. Vypráví skutečný příběh rakouského sedláka Franze Jägerstättera, který za druhé světové války v západních Alpách hospodařil se svou ženou a třemi dětmi. Je sice mobilizován, ale odmítne bojovat v Hitlerově armádě, za což mu hrozí trest.
Malickův styl se tu vrací k tradičnějšímu vyprávění, i když je pořád specifický. Příběh je vyprávěn skrze čtení dopisů, které si vzájemně manželé píšou – ona jemu do vězení, on jí na venkov, kde je s postupující válkou život stále těžší a závislý na ženské síle. Také jazyk ve filmu je pojat netradičně – hrají tam rakouští nebo němečtí herci, přesto je film namluvený v angličtině a němčina zní v pozadí.
Ať už Terrence Malick chtěl nebo nechtěl upozornit na současná nebezpečí, která s sebou nesou různí vůdci paktující se s ďáblem, svým novým filmem toto varování chtě nechtě v Cannes vystavil na světlo.
