V české premiéře byl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti k vidění film Terrence Malicka Cesta času. Meditativní dílo osobitého amerického filmaře lze nejlépe vystihnout jako poetickou dokumentární esej. Malickovo obrazové básnění vychází ze stávajícího stavu poznání vesmíru a má vyvolat úžas, ale spíše než filosofickou hloubkou okouzluje svou vytříbenou estetikou. V českých kinech nad ní bude možné rozjímat již na konci srpna.
Recenze: Terrence Malick si s časem hlavu neláme. Básní obrazem
Již před čtyřiceti lety přemítal Terrence Malick, autor baladického Zapadákova a podobenství Nebeské dny, o smělém snímku, který by oslavoval vesmír a celé jeho známé dějiny, planetu Zemi a život na ní se vyvinuvší. Mýty opředenému projektu Quasida na začátku osmdesátých let věnoval spoustu práce, avšak film nevznikl a Malick se stáhl do ústraní, aby se po dvou dekádách vytasil s uchvacujícím válečným snímkemTenká červená linie.
Záměru natočit evoluci kosmu se ovšem vystudovaný filosof Malick nevzdal, cestoval od Yellowstonu po Island, kde tušil natáčecí lokality, diskutoval s vědci, účastnil se odborných konferencí a zabýval se možnostmi přírodopisných dokumentů. Výsledkem je Cesta času (Voyage of Time: Life's Journey), která měla českou premiéru na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a na konci srpna zamíří do tuzemských kin.
Mikro a makro
Především se jedná o esteticky okouzlující dílo s nádhernými záběry kosmického i pozemského, živého i neživého: kolabujících galaxií a hvězdných mlhovin, slunečních erupcí, chrlících vulkánů na dnech oceánů, větrů svištících písečnými dunami, plujících vorvaňů, lovících racků, migrujících krabů, dupajících slonů a tak dále. Pozornost je upřena také na člověka v jeho původní lovecko-sběračské minulosti, krátce je zmíněna i jeho moderní přítomnost.
Malick v přirozeně působící synchronizaci záběrů střídá hledisko makroskopické a mikroskopické, jež se v sobě navzájem démokritovsky odráží. Vydatně si pomáhá digitálními technologiemi a s pomocí hudby a ruchů, které lze chápat jako svého druhu musique concrète, dává filmu rozvláčné a zároveň pulsující tempo. Výsledný devadesátiminutový obraz je potěchou smyslů.
Chtělo by se říci, že se vlastně jedná o dokument podobný těm z dílny National Geographic, jen promyšlenější, propracovanější a dokonalejší. Odpovídá tomu i „děj“ snímku, který nezkoumá, co je to čas, ale vypráví příběh jeho odvíjení od vzniku kosmu přes vyhynutí dinosaurů až po zánik všehomíra, ironicky řečeno. Rozdíl spočívá například v tom, že Malick vše ponechává bez vysvětlení a někdy divák nemusí vědět, co přesně se před ním odehrává.
Krom toho si americký znalec a milovník přírody dává záležet, aby ji zobrazoval bez klišé, která přírodovědné dokumenty v honbě za sledovaností divákům předkládají. Jeden příklad za všechny: Malickův gepard se nežene za gazelou, kterou by následně za vzrušeného komentáře podmanivého basu o „boji na život a na smrt“ opulentně trhal na krvecákající cáry; Malickův gepard v poklidu leží a okusuje kus masa. Právě tento postoj je možná na filmu tím nejsympatičtějším.
Úžas a tázání
Ostatně, přestože Malick studoval na Harvardu, zabýval se fenomenologickou tradicí kontinentální filosofie, která hovoří o krizi vědy a nutnosti její nové reflexe za účelem odhalování smyslu. Malick nalezl vlastní, umělecký způsob odkrývání významu – filmovou poetickou meditaci.
Pomocí komentáře, který elegickým hlasem přednáší Cate Blanchettová, oslovuje přírodu a klade jí základní filosofické otázky (Kdo jsem? Proč jsem? Co bude pak?), přičemž vehementně upozorňuje na lásku jako princip jednoty veškerenstva, které nakonec překoná úzkostnou konečnost bytí a spočine v sobě samotném. Že by tomu však divák vystavený Cestě času uvěřil, říci nelze.
Možná je na vině, že po dvaceti minutách působí omílání výroků „Matko, kam kráčíš?“ či „Ach, přírodo, kým jsem pro tebe?“ nadbytečně, stává se iritujícím a u povah skeptických k „dobru universa“ může vyvolat úšklebky. S výjimkou působivých veršů o listu, větvi a stromu v závěru díla tak Malickovo básnění paradoxně jeho obrazovou poesii kazí, brání dosažení cíle, který autor sleduje – vyvolat úžas, neboť ten je, jak známo již z Platónova dialogu Theaitétos, počátkem filosofického tázání.
K tomu nakonec Malick směřuje pomocí záběrů beznadějných lidí živořících na periferiích světa, jež zmítají válka a hlad. Jsou pořízené v úplně odlišné, deficientní kvalitě. Obrazy třesoucí se v nervním napětí kontrastují s formálně vytříbenými vesmírnými sekvencemi, prostupují celým filmem a „ruší“ podívanou na digitálně vybroušený kosmos. Zde se etické úvahy nabízí.
Kromě chudoby a utrpení jsou ale stejným způsobem zpracovány ještě záběry lidí provádějících rituály – od oslavy Ganéši přes obětování zvěře po sňatek a pohřeb. A právě v tom spočívá další z point Malickova snímku. Rituál vede člověka k návratu k původnosti, k přírodě, z níž je dnes minimálně v celé euroatlantické civilizaci vytržen, přestože ji zná daleko lépe než kdykoliv předtím. Nebo nezná?