Společnost SpaceX přišla o desítky satelitů Starlink, které jsou určené k přenosu internetu. Nepodařilo se jejich vypuštění – družice totiž zasáhla nečekaně silná geomagnetická bouře.
Ve čtvrtek 3. února vynesla raketa Falcon 9 na nízkou oběžnou dráhu Země 49 družic Starlink. Jako už mnohokrát předtím vše probíhalo přesně podle plánu expertů SpaceX: druhý stupeň Falconu 9 vynesl družice na zamýšlenou oběžnou dráhu ve výšce přibližně 210 kilometrů nad Zemí a všechny dosáhly řízeného letu.
Jenže pak se něco pokazilo. SpaceX umisťuje své družice na tyto nižší oběžné dráhy, aby ve velmi vzácných případech, kdy by některá z nich neprošla kontrolami systému, mohla být svržena co nejrychleji do atmosféry. Jenže právě na této nízké oběžné dráze je v pátek zasáhla geomagnetická bouře.
Bouře proti družicím
Tyto bouře způsobují kromě mnoha jiných vlivů také díky množství silně energeticky nabitých částic ohřátí atmosféry, a tedy i zvýšení hustoty atmosféry. Palubní systémy družic ukázaly, že přesně k tomu došlo v pátek: síla a rychlost bouře způsobily, že oproti minulým startům Starlinků se tentokrát odpor atmosféry zvýšil až o padesát procent.
Tým Starlinku přikázal družicím přejít do bezpečného režimu, v němž by letěly vůči bouři svou nejužší stranou, podobně jako list papíru – tím se měl minimalizovat odpor, a satelity by se tak účinně kryly před bouří. Současně byly neustále pod dohledem radarů.
Teď ale společnost SpaceX uvedla, že to nestačilo. Předběžné analýzy totiž ukazují, že zvýšený odpor v malých výškách zabránil družicím opustit bezpečný režim a zahájit manévry na zvýšení oběžné dráhy. Asi čtyřicet se jich kvůli tomu už vrátilo nebo brzy vrátí do atmosféry. „Tyto padající družice nepředstavují žádné riziko kolize s jinými družicemi a díky své konstrukci zaniknou při návratu do atmosféry – to znamená, že nevznikne žádné orbitální smetí a žádné části nedopadnou na Zemi,“ uvedla společnost.
Co je sluneční bouře
Při sluneční erupci se uvolňuje obrovské množství rentgenového, ultrafialového a gama záření, doprovázeného rychlými svazky částic. Současně dochází ke koronárním výronům hmoty, při nichž se do vesmíru uvolňuje žhavé sluneční plazma. Monitoruje to dnes celá řada zařízení.
Částice se k Zemi řítí rychlosti světla, ale samotná Země je před nimi díky magnetickému poli chráněná. Nikoliv satelity na oběžné dráze, jejichž elektronika je velmi snadno zranitelná. Na nich je naše civilizace silně závislá, bez družic by nebylo komunikace ani mnoha dalších zásadních služeb, jak se již několikrát ukázalo i při ne opravdu masivní sluneční erupci.
Satelity sice lze před tímto kosmickým zářením velké síly odstínit, ale u drtivé většiny komerčních satelitů se to nevyplácí – hmotnost družice by výrazně narostla a cena služby by se enormně zvýšila.
Další komplikací je, že kvůli rychlosti, jakou se tyto částice pohybují, se na jejich dopad nedá nijak připravit – satelity není možné přesunout na bezpečnější dráhu ani jinak zabezpečit. Jejich zničení nebo poškození však může být varováním pro další vlnu problémů, jež sluneční erupce způsobí.
Výše zmíněné výrony koronární hmoty, tedy žhavého plazmatu, totiž k Zemi dorazí mnohem později, pohybují se pomaleji. Trvá jim to desítky hodin až několik dní, pak ale mohou být následky o to horší.
„Normální“ erupce způsobí elektromagnetickou bouři, která poškodí maximálně tak několik přístrojů a způsobí působivé polární záře i na místech, kde normálně nebývají. Ale z historie víme, že Zemi zasáhly mnohem silnější výrony koronární hmoty – naštěstí pro lidstvo teprve na začátku průmyslové éry.
Ta nejsilnější zaznamenaná přišla roku 1859; tehdejší erupce byla asi třikrát silnější než ty, které zaznamenáváme v současnosti. Podle expertních odhadů je pravděpodobnost, že podobně silnou událost Země zažije v dalších 10 letech, asi 12 procent.
