Ztroskotanci a samozvanci – tak přesně před 45 lety nazvali komunisté oficiálně signatáře Charty 77. Ten den vyšel ve stranickém Rudém právu článek, který kritizoval všechny, kteří pod dokument požadující dodržování lidských práv v Československu připojili svůj podpis. Začala tak veřejná část zostuzovací kampaně, která měla za cíl myšlenky Charty co nejdříve odsunout do zapomnění. Podle historiků se to ale nepodařilo, a to hlavně také díky pomoci Západu.
„Z ideových odpůrců ztroskotanci.“ Před 45 lety spustili komunisté mediální kampaň proti chartistům
„Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antisocialistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce a skupiny, (…) Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví. (…) Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám,“ píše se hned na druhé straně Rudého práva z 12. ledna 1977.
Celá iniciativa tady vyznívá jako spiknutí vedené Západem zvnějšku s cílem rozbít socialismus. Samotný text Charty 77 ale naopak nabádá ke spolupráci a dialogu. To ale čtenáři, kteří se nesnažili text Charty jinými cestami získat, nemohli tušit.
Dokument ČT: Anticharta, mechanismus loajality (zdroj: ČT2)
StB věděla o Chartě už od podzimu, komunisté se ale ozvali až po reakci Západu
„Charta 77 byla první iniciativa, která dokázala spojit katolíky, bývalé komunisty a celé široké spektrum lidí, kteří byli ochotní vystoupit proti normalizaci. To bylo to, co ten režim správně vyhodnotil jako pro sebe velmi nebezpečné, a proto režimní tisk spustil opravdu nenávistnou kampaň proti jejím signatářům,“ popisuje badatel Radek Schovánek z Muzea paměti XX. století.
Tuto ostrou reakci u komunistů vyvolala synchronizovaná publikace textu Charty v západních médiích, ke které došlo o pár dní dříve – 7. ledna 1977. Celá iniciativa už tak nebyla jen „vnitrostátním problémem“, ale začali se o ni zajímat zahraniční novináři a politici. A taková nevítaná pozornost samozřejmě československým komunistům vadila.
„V reakci na publikaci Charty na Západě a také na zatčení Václava Havla a Pavla Landovského den předtím začaly v zahraničí vznikat nejrůznější podpůrné iniciativy. Ve Francii díky aktivitě Pavla Tigrida a jeho manželky Ivany vznikl výbor na podporu Charty 77, ke kterému se přihlásilo několik nositelů Nobelových cen, také sovětští disidenti a desítky dalších významných osobností. Právě lidé, kteří žili v exilu jako Pavel Tigrid nebo Jiří Pelikán, neustále upozorňovali západní politiky, že není možné, aby v Československu byli lidé zavíráni za to, že podepíšou nějakou petici,“ vysvětluje Schovánek.
Historik Petr Koura o akci Anticharta (zdroj: ČT24)
Upozorňuje přitom, že podpora ze Západu nebyla pouze morální a symbolická. „Proudila sem i finanční a technická pomoc. Dovážely se sem kopírovací stroje a peníze pro advokáty těch, kteří byli souzeni za opoziční činnost – třeba lidí z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných,“ dodává badatel. A právě tato pozornost Západu zachránila podle historiků pomyslný život nejen Chartě, ale i jejím signatářům, jejichž soudy i věznění západní a exilová média sledovala.
Že komunisty ke štvavé veřejné reakci povzbudila až pozornost zahraničí, svědčí nejen to, že text Ztroskotanci a samozvanci se objevil necelý týden po publikaci Charty v mezinárodních denících. Ale i to, že o přípravě dokumentu a sběru souhlasných podpisů věděla Státní bezpečnost už od jeho vzniku na konci listopadu 1976. A mezi prvními 262 podepsanými bylo podle Schovánka i pět aktivních agentů StB. Informace tak komunisté měli, ale až mezinárodní zájem je vybudil k veřejné akci.
Umělci se vymezovali vůči něčemu, co „legálně“ nemohli znát
Článkem v Rudém právu ale pomlouvačná kampaň neskončila, šlo spíše o předehru. 28. ledna téhož roku se v Národním divadle sešli čeští filmoví a divadelní umělci, aby pod bedlivou režií komunistů manifestovali svůj odmítavý postoj k dokumentu Charty a jejím signatářům.
Podobná akce pak následovala ještě 4. února, kde se v tehdejším Divadle hudby sešli nad stejným tématem zase hudebníci. Výstupem byly podpisy zúčastněných z obou skupin pod dokumentem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, který se ale vžil spíše pod názvem Anticharta. Podpisy pak v následujících dnech vycházely opět v Rudém právu.
I přes poměrně rozsáhlou snahu text lidskoprávního dokumentu kritizovat, ale zaráží jedna skutečnost. Co konkrétně politici, novináři a umělci kritizovali, totiž oficiálně „nemohli“ vědět. Text Charty 77, ale ani její úryvky totiž nikdy oficiálně až do roku 1989 v Československu nevyšel. Přestože dostat se k němu jinými cestami prý nebylo těžké.
„Charta se objevila v časopisech Listy a Svědectví, což byly exilové tiskoviny, které se ale ve velkém pašovaly do Československa. Text Charty několikrát odvysílala stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky i BBC a z tohoto vysílání pak tady vznikaly další přepisy. Kdo chtěl, ten se k textu dostal,“ shrnuje Schovánek.
Historici se shodují na tom, že právě materiální i morální podpora zajistila Chartě a jejím myšlenkám v době normalizace další přežití, i přes snahu zatýkat její mluvčí, nutit je k emigraci a znepříjemňovat jim život. „Byl to právě tlak západních států, který způsobil, že až do roku 1989 se nikdy nepodařilo Chartu 77 zcela potlačit,“ dodává Schovánek.