Neexistuje jedna konkrétní hranice oteplení, za kterou přijde pohroma, říká ředitel Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR Radan Huth. Jasné podle něj ale je, že čím více teplota stoupne, tím horší budou negativní důsledky. Cestou jsou větší investice do výzkumu, domnívá se. Klimatolog byl hostem pořadu Hyde Park Civilizace.
Proti změně klimatu je třeba bojovat investicemi do výzkumu, míní Radan Huth
Klimatolog Radan Huth hostem pořadu Hyde Park Civilizace (zdroj: ČT24)
„Klimatologie je zajímavá věda, je v ní spousta věcí, které ještě nejsou dostatečně probádané. Zdá se, že má co říct i našemu praktickému životu a nějakým způsobem už se do něj dnes promítá,“ říká Radan Huth.
Důsledkem klimatické změny jsou mimo jiné častější výkyvy počasí a také rostoucí globální teplota. Data o jejím nárůstu získávají podle Hutha vědci ze dvou hlavních zdrojů. Na pevnině se jedná o měření na meteorologických stanicích, protože ale většinu zemského povrchu pokrývá oceán, údaje se získávají „hlavně z měření teploty ve vodě, která se přivádí do chladicích systémů lodí“.
Vývoj globální teploty
Nerovnoměrné oteplování
Oteplování, které se nyní na Zemi děje, neprobíhá stejnoměrně. Zvlášť v posledních dvou desetiletích je znatelnější na severní polokouli. „Obecně je nárůst teploty způsoben rostoucími koncentracemi skleníkových plynů v atmosféře,“ řekl v té souvislosti Huth.
Dalším aspektem toho, proč se někde otepluje více a jinde méně, je kontrast mezi pevninou a oceánem, podotýká klimatolog. Pevniny se podle něj ohřívají rychleji, výrazné je to zejména u Arktidy.
„Důvodem je v první řadě to, že fungují takzvané kladné zpětné vazby,“ poznamenal klimatolog. „Představme si to tak, že klimatický systém země trošku oteplíme, a v důsledku toho nám poodtaje kousek sněhu a objeví se holá půda. Ta má daleko menší odrazivost pro sluneční záření, které dopadá.“
V důsledku toho se pak půda ohřeje. „Tento princip umožňuje, že ohřívání už pokračuje samo, systém se rozjede a nepotřebuje žádný další vnější impuls,“ přiblížil Huth.
Velká setrvačnost plynů v atmosféře
Jedním z témat rozhovoru byly skleníkové plyny. Nejprve klimatolog hovořil o vývoji množství oxidu uhličitého (CO2) v atmosféře; současný prudký nárůst je podle něj jednoznačně způsoben člověkem.
Problém podle Hutha je, že CO2 vydrží v atmosféře velmi dlouho. „Střední doba života oxidu uhličitého v atmosféře je přibližně sto let. Z toho, co dneska vypustíme, za sto let ještě polovina v atmosféře bude. (…) Jakákoli opatření, která dneska přijmeme na omezení emisí skleníkových plynů, tak jejich důsledky uvidíme až za desítky let,“ poznamenal.
„Všechny skleníkové plyny – je jich několik – mají v podstatě tentýž vliv. To znamená, že zadržují v atmosféře tepelné vyzařování, které vychází z povrchu Země, a potom ho následně vrací zpátky,“ uvedl dále.
Samotný skleníkový jev je přitom podle něj sám o sobě velmi pozitivní. „Není to něco, co zapříčinili lidé. Je tady odjakživa, odjakživa tady byly skleníkové plyny v atmosféře a jenom díky němu je naše planeta obyvatelná, protože bez skleníkových plynů v atmosféře by teplota povrchu Země nebyla plus patnáct stupňů Celsia, jako je teď, ale minus osmnáct,“ řekl.
Vývoj množství oxidu uhličitého v atmosféře
Skleníkové plyny se od sebe liší tím, jak dlouho v atmosféře vydrží a jak jsou účinné. „Vliv stejného množství metanu je daleko větší než oxidu uhličitého. Na druhou stranu je ho v atmosféře podstatně méně,“ řekl. Dodal, že metan vydrží v atmosféře přibližně deset let.
Nynější tání permafrostu v Arktidě je pak podle Hutha příkladem zpětných vazeb. „V důsledku oteplování taje permafrost, ten obsahuje množství metanu, který vybublá a uvolní se do atmosféry,“ vysvětlil.
Velká část emisí metanu ale vzniká v přímém důsledku lidské činnosti, nejčastěji kvůli zemědělství (především chovu dobytka), případně může unikat při těžbě fosilních paliv. „Další zdroje metanu potom jsou odpadové hospodářství a pěstování rýže,“ dodal. Se zemědělskou produkcí je spojen i oxid dusný. Podle Hutha je ale jeho celkový vliv poměrně malý.
Nejvýznamnější skleníkový plyn je pak vodní pára. „Na druhou stranu je vodní pára jediným ze skleníkových plynů, jehož koncentrace člověk přímo neovlivňuje,“ doplnil. „I když člověk vypouští do vzduchu spoustu vodní páry v různé formě, tak její množství v atmosféře je omezeno fyzikálně,“ přiblížil s tím, že pokud je jí v atmosféře více, než se do ní vejde, tak začne kondenzovat a vytvoří buď oblak nebo třeba mlhu.
Zpomalení Golfského proudu
Hyde Park Civilizace se zabýval mimo jiné také tématem oceánů a tím, jak po planetě Zemi putuje voda. V té souvislosti Huth zdůraznil důležitost Golfského proudu pro Evropu. „Zejména v zimě výrazně ohřívá klima, zvyšuje teplotu ve většině Evropy,“ vysvětlil. Podle posledních studií ale nyní Golfský proud zpomaluje.
„Přispívá k tomu například to, že v severní Evropě, v oblasti severního Atlantiku roste množství srážek,“ řekl. „A když víc prší, tak padá z oblaků sladká voda, a tím pádem nemůže tolik růst hustota vody, protože tam dotéká sladká voda, která je lehčí než ta slaná, takže se zpomaluje zanořování, a tím pádem i celý systém.“
Velký oceánský dopravní pás
„Uvažuje se o možnosti, že Golfský proud by se mohl zastavit. Globální oteplování by v Evropě vyvolalo regionální ochlazení,“ podotkl. Díky tomuto vodnímu proudění je podle něj Evropa na dané zeměpisné šířce nejteplejším místem na severní polokouli. Jeho zastavení by znamenalo, že by zde byla podobná teplota jako například na Sibiři nebo na východním pobřeží Kanady.
Všechno navíc podle Hutha naznačuje, že taková změna by byla nevratná. „Abychom nastartovali celý proces toho dopravníku, tak by nestačilo vrátit klima do původního stavu, ve kterém bylo na začátku naší poslední doby meziledové,“ vysvětlil s tím, že by bylo třeba Zemi vychladit ještě daleko více.
Dodal ale, že ani podle nejčernějšího scénáře vypouštění emisí k tomuto zastavení do konce století nedojde. Zpomalení nicméně hrozí.
Neexistence jednoho univerzálního prahu
Huth dříve poznamenal, že čím více stoupne teplota, tím horší samozřejmě budou negativní důsledky. Žádný striktní limit, žádná prahová hodnota teploty, za níž přijde pohroma, ale podle něj neexistuje.
„Změna klimatu sama o sobě je neutrální věc,“ prohlásil. „Co vadí, nebo třeba prospívá, jsou její důsledky. Pařížská dohoda hovoří o 1,5 nebo dvou stupních proto, že to jsou jednoduchá čísla,“ vysvětlil. „Samozřejmě platí to, že čím víc globální změna klimatu postupuje, čím větší je změna teploty, tím méně pozitivních a více negativních důsledků s sebou nese.“
Tři typy opatření
Co se týče zpomalení postupu klimatické změny, jsou podle Hutha k dispozici tři typy opatření. Prvním je omezení emisí skleníkových plynů. Druhou možností je, že když už je oxid uhličitý v atmosféře, tak ho z ní nějakým způsobem „vycucat“ a někam uložit.
„Pak máme ještě třetí možnost, o které se moc nemluví,“ poznamenal klimatolog. Ta se podle něj vůbec nezabývá skleníkovými plyny v atmosféře. „Jejím cílem je mírné oslabení slunečního záření, které dopadá na zemský povrch, nebo je jím pohlceno,“ dodal.
„Můžeme si to představit jako snahu natáhnout bílé plachty na poušti, natírat střechy na bílo, případně se uvažuje o napěnění mořské vody, protože bílé bublinky mají větší odrazivost než hluboký tmavý oceán,“ uvedl například. Dodal, že mitigační opatření s sebou však nesou možné negativní důsledky.
Cestou je podle něj investovat do výzkumu, jehož cílem jsou právě zmíněné zásahy. „Učinit je realistickými, prozkoumat jejich negativní vliv a najít taková, která budou přijatelná, a současně si tím uvolnit ruce při snižování emisí skleníkových plynů, abychom nemuseli dělat tak razantní opatření, tak razantní omezování produkce, která už mohou mít negativní ekonomické, a potažmo třeba společenské a geopolitické důsledky,“ míní klimatolog.
Celý rozhovor je k dispozici ve videu výše.