BLOG: Republika se rodila v násilí. Před 102 lety porazili Čechoslováci německé separatisty

V oslavné atmosféře stého výročí vyhlášení Československa, jež před dvěma lety zachvátila Českou republiku, poněkud zanikl podstatný kontext, jenž formování státu provázel. Ten si můžeme připomínat mimo jiné právě v těchto dnech, kdy uplynulo 102 let od vojenské porážky politického projektu německy mluvících elit v českých zemích, směřujícího k vlastní či rakousko-německé – nikoliv československé – státnosti. Že tak nečiníme, souvisí se skutečností, že se tento děj, završený mezi 20. a 27. prosincem 1918, vymyká mýtu o Masarykovi, Benešovi či „mužích 28. října“ budujících československý bastion stability a demokracie v neklidném regionu. Faktem totiž zůstává, že vznik ČSR se příliš nelišil od víru války, revolucí a násilí, do něhož se během podzimu 1918 přetransformovala první světová válka.

Vznik Československa a rok 1918 na fotografiích z Hradního archivu
Zdroj: Hradní archiv Národního muzea

Války o nezávislost pobaltských republik proti ruské i německé dominanci, ukrajinsko-polsko-sovětský konflikt mísící v sobě etnický, náboženský a radikálněpolitický střet, revoluce v řadě německých států i v Maďarsku či nad tím vším se vznášející stín bolševické revoluce a ruské občanské války. To vše formovalo spolu s vysidlováním, koncentračními tábory pro „ty druhé“ i organizovaným násilím proti vybraným skupinám obyvatel dějiny této části starého kontinentu mezi lety 1918 a 1921.

Často se přitom zapomíná, že ČSR se zrodila z násilných křečí sice možná ne tak extrémních, leč stále pro region veskrze typických a že euforické vyhlášení samostatnosti na návsích a náměstích během pondělí 28. října nesignalizovala ani tak završení „národního úsilí“, jako spíše jeho počátek s tím, že jeho prvotní tváří se stane veřejné násilí.

28. říjen přinesl nejistotu

Více než cokoliv jiného totiž 28. říjen přinesl nejistotu, kdy společnost bez ohledu na svůj jazyk, národnost či postavení zlomila hůl nad legitimity zcela zbavenou monarchií, jen aby se před ní zjevila plejáda vizí, od těch konzervativních až po extrémně radikální. Československo samo bylo 28. října spíše než realitou ideou v hlavách hned několika politických reprezentací – česko-slovenské exilové, která je vydupala z prachu válečné diplomacie; české domácí, jež efektivně převzala vládu nad centrální částí českých zemí; slovenské exilové, která se v Pittsburské dohodě připojila ke společnému projektu; i slovenské domácí, jež toto směřování odvážně stvrdila 30. října ve Svatomartinské deklaraci.

Pro drtivou většinu obyvatelstva Českých zemí i Slovenska však bylo především nadějí na toužebně očekáváný mír. Tato představa byla zcela všeobjímající a překračovala etnické, jazykové i třídní hranice; jaký mír to bude, to byla věc druhá, ne nutně podružná a ne nutně (jak by se mohlo ze zpětného pohledu zdát) nezbytně „československá“.

Již 29. října dali němečtí poslanci Říšské rady původem z Českých zemí veřejně najevo, že tato alternativa státního uspořádání je nikterak neláká, a v Liberci vyhlásili nezávislost Německých Čech (Deutschböhmen). Tři nezávislé politické útvary na stejném (etnolingvistickém) základě záhy následovaly a jejich představitelé o necelé dva týdny později ve jménu obyvatel těchto regionů svorně odhlasovali, že se chtějí stát součástí nikoliv rodící se ČSR, nýbrž Německého Rakouska, republiky právě vznikající ve Vídni na půdorysu trosek monarchie.

Polské oddíly mezitím 31. října zabraly celé historické Těšínské vévodství s jeho polsky i česky mluvícím obyvatelstvem (a těžkým průmyslem), zatímco Slovensko se propadlo do nejistoty provázející postupný úpadek autority jak Károlyiho revoluční vlády v Budapešti, tak tradičních místních elit (vesměs maďarských a německých). Ve chvíli, kdy o existenci československého státu neměla drtivá většina obyvatel ani ponětí, vznikalo mocenské vakuum, dávající prostor anarchii „zelených kádrů“, dezertérů i všemožných oddílů vracejících se z válečných front. 

Role československých dobrovolníků

Za této situace bylo zřejmé, že Národní výbor československý bude muset existenci československého státu teprve zajistit. Za tím účelem ostatně již odpoledne 28. října povolal první dobrovolníky z řad Sokolů, Dělnických tělovýchovných jednot a dalších vlasteneckých organizací. V řadách těchto spolků, a především jejich náctiletých členů, stejně jako mezi dělníky, se volání setkalo s okamžitou odezvou a tisíce mužů se doslova hrnuly do služby po boku rekonvalescentů, vojáků na dovolené či hasičů a četníků.

Právě dobrovolníci vytvořili páteř několika desítek „asistenčních rot“, motivováni směsí revolučního nadšení a československého vlastenectví, dávajícími smysl prosté touze po dobrodružství a moci: „Přihlásili se jako dobrovolníci na Slovensko. Doposud neměli příležitost si vystřelit, tak ať si to užijí,“ komentovali situaci příslušníci rozpadající se c. a k. armády (pozn. císařsko-královské armády).

Těch se do českých zemí během listopadu vracely desítky až stovky tisíc a jejich postoj často stál v příkrém protipólu vůči nadšení dobrovolníků válkou vesměs nepolíbených –⁠ jejich hlavní snahou totiž nebylo přejít z jedné války do druhé, nýbrž vrátit se konečně domů. Jejich cesta především z italské fronty či z uherských a rakouských posádek byla lemována všudypřítomnou hrozbou násilí z rukou heimwehrů a jiných podobných lokálních milicí. Násilí, reálné či symbolické, se pro tyto muže stalo prostředkem komunikace i směny, a o to větší byla jejich touha po míru. 

Dezerce a mizerná disciplína

Menší skupiny či jednotlivci se záhy po návratu dali do služby nového státu, drtivá většina však zamířila rovnou ke svým rodinám. Národní výbor ovšem zoufale potřeboval muže, nejlépe ozbrojené (což mnozí stále byli) a s bojovými zkušenostmi, pročež nejenže vyhlásil „remobilizaci“ osmnácti ročníků a nařídil i zřizování „záchytných táborů“ na hranicích, z nichž měla být doplněna torza starých rakouských pluků. Výsledek byl tristní – touha po návratu domů byla zjevně silnější než touha po obraně československé myšlenky, vojáci masově opouštěli posádky, a přestože část se po čase vracela, často to bylo jen kvůli vyplacení žoldu a fasování výstroje či výdeji přídělů, načež muži opět houfně dezertovali.

Generální inspektor československých vojsk Josef Scheiner si v půli listopadu posteskl, že jeho úřad sice vydává dvacet tisíc dávek potravin denně, nedokáže však zorganizovat ani šestadvacetičlenný doprovod vlaku napříč Prahou (nakonec se k ochraně transportu sešlo třináct mužů, z nichž však do cílové stanice dojel jediný, a to jen proto, že sem směřoval za rodinou).

V dobrovolnických oddílech přitom nebyla situace o mnoho lepší – sice tolik netrpěly dezercí, o to více však mizernou disciplínou, kdy vojáci odmítali poslouchat kohokoliv, kdo byť i jen zavadil o službu v rakouské armádě (a tedy vojenské, či dokonce bojové zkušenosti), s odkazem na odpor k „rakušáctví“, což se zdálo být synonymem pro pořádek. Ostatně i dobrovolníci od nového státu očekávali především schopnost je (na rozdíl od staré monarchie) materiálně zajistit a některé oddíly na Moravě se bouřily ohledně výše a vyplácení žoldu, spory o jehož výši pak pravidelně zaměstnávaly vojenské úřady. Situaci nepřidávala ani nečinnost daná naprostou nepřipraveností armády k akci, vedoucí k dalším protestům, tentokrát pod heslem „Pusťte nás na Maďary, nebo nás pusťte domů!“

Operace proti „zněmčeným územím“ a boje na Slovensku či Těšínsku

Nedočkaví dobrovolníci a později i více či méně ochotní příslušníci bývalých c. a k. jednotek (většina pluků byla zprvu schopna postavit maximálně jednu setninu) se své chvíle slávy nakonec dočkali – koncem listopadu byly zahájeny první operace proti takzvaným „zněmčeným územím“, které brzy odhalily, že místní elity silně přecenily ochotu obyvatel Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau bránit se zbraní v ruce chiméru samostatnosti. Demotivované místní domobrany (Volkswehr podobného složení jako samy československé oddíly) se vesměs rozprchly při prvním náznaku ozbrojeného střetu a na skutečný boj tak došlo jen na několika místech. Německý pokus o vymanění se zpod československé moci tak oficiálně skončil 27. prosince obsazením Litoměřic.

O necelý týden později zakončily československé oddíly i jinou, mnohem rozsáhlejší a problematičtější operaci – ovládnutí Slovenska, tentokrát již pod italským velením, jež do země dorazilo společně s prvními pluky Československých legií. Ty druhého ledna 1919 také slavnostně vpochodovaly do Prešpurku/Bratislavy, přivítány hromovým tichem pustých ulic, nechápajíce, že místní obyvatelé jsou primárně Maďaři a Němci, kteří mají pro státní projekt, jejž do města přinášejí, pramálo pochopení.

Konfliktní a místy téměř okupační charakter obsazení Slovenska dokumentují i střípky z jeho průběhu – ať již jsou to opakovaně vydávané rozkazy o preventivním braní rukojmí „v místech…, ve kterých nejsou úplně jisté poměry…, v každém případě však několik Židů…“, a jejich střílení v případě, že by došlo k útokům na československé oddíly; vzpomínky pamětníků na „věšení Maďarů“ na potkání a navzdory odporu bezmocných důstojníků dobrovolnických jednotek; či marné stesky prvního velitele československých jednotek na Slovensku, plukovníka Schöbla, na téma chování československých vojáků ve slovenských městech. „Vojáci neplatí za zboží a prostě si je berou… přepadají a loupí v krámech za bílého dne“ a místní obyvatelé „mají této elitní armády již dost“ a s ní i Československa.

Zatímco formování Československa vrcholilo koncem ledna 1919 protiofenzivou v konfliktu o Těšínsko, jež po sedmi dnech bleskového tažení proti oslabenému nepříteli skončila ovládnutím klíčové ostravsko-karvinské uhelné pánve i železnice na Slovensko (to vše včetně polsky i česky mluvícího obyvatelstva), Slovensko se pod vlivem „policejních“ opatření československé vlády reprezentované zplnomocněncem Vavrem Šrobárem propadalo stále hlouběji do krize přiživované maďarskou propagandou. Výsledkem byly stále častější stávky a protesty, kterých se ve velkém účastnilo i slovensky mluvící obyvatelstvo, což vedlo k frustraci válkou unavených československých jednotek.

Z jejich pohledu nejenže se zdálo, že na ně „doma“ všichni zapomněli (a pohled do jarních vydání českých a moravských novin jim dával za pravdu), ale také, že většina místních obyvatel vůbec nechápe přínos československého projektu a vnímá jej pouze jako „jednu velkou dočasnost…, která proměnila jejich zemi v bojiště“. Frustrace vedla pochopitelně k dalším konfliktům, často i násilným, ať již bezdůvodným, jako bylo veřejné bití domnělých „Maďarů“ či „bolševiků“ (často Židů), respektive takovým, jež souvisely s opatřeními typu odzbrojování obyvatelstva či nepopulární měnová reforma.

Výsledkem byla naprostá deziluze a demoralizace, šířící se během jara dokonce i v řadách jinak vysoce motivovaných legionářů; následná katastrofální porážka z rukou maďarských bolševiků na samém konci května roku 1919 pak byla jen logickým výsledkem. Revoluční násilí ze strany útočníků sice místní obyvatelstvo částečně přece jen přivedlo k závěru, že Československo je momentálně ta nosnější alternativa vývoje, celkový vývoj však dokázala zvrátit až protiofenziva na diplomatické frontě a zásah velmocí, doplněný československým protiútokem a rumunským vpádem do východního Maďarska.

„Vyklízení kaváren“ a „krvavý slunovrat“

Podobně „logickým“ i tragickým vyústěním nahromaděných frustrací provázejících vznik ČSR pak byl i násilný konflikt s německým obyvatelstvem Českých zemí, jenž vedle příležitostných „tažení“ především české studentské mládeže a později i československých legionářů ulicemi měst proti všemu německému (takzvané „vyklízení kaváren“ v Praze v prosinci 1918 a opět v květnu 1919 či „krvavý slunovrat“ v Jihlavě v červnu 1920) vyvrcholil u příležitosti voleb do vídeňského parlamentu (jichž se noví českoslovenští občané nemohli pochopitelně zúčastnit) 4. března 1919 masovými protesty německého obyvatelstva pod ozbrojeným dohledem československého vojska.

Napjatá situace nikoliv překvapivě eskalovala a přinesla minimálně čtyřiapadesát smrtelných obětí z řad severočeského obyvatelstva (jen nejznámější incident v Kadani si vyžádal sedmnáct mrtvých a desítky těžce raněných). Násilné střety mezi německojazyčnými Čechoslováky z donucení, státní mocí a většinovou populací se staly průvodním znakem existence mladé republiky a přinesly nespočet obětí. Ty se přidaly ke smutné statistice více než tisícovky oficiálních obětí uvedených „prvotních konfliktů“ československého státu, jenž si do vínku nesl křivdy a jizvy, jejichž budoucí zacelení zůstávalo velkým otazníkem.

Násilí jako prostředek komunikace

Násilí jakožto prostředek komunikace uvnitř československé společnosti se však neomezovalo pouze na samotné formování státu či národnostní konflikt. Možná o něco méně organizované, nikoliv však méně tragické či potenciálně ničivé formy nabývalo i v rámci třídního konfliktu, jenž se skrýval například i za akcemi radikálních zastánců mladé republiky proti „protinárodní“ „hrozbě bolševismu“, jako když například v červnu roku 1920 několik desítek bývalých legionářů z řad místní vojenské posádky rozehnalo za použití zbraní sociálně-demokratickou schůzi v olomouckém Lidovém domě, přičemž veřejně zlynčovali a pobodali hlavního řečníka a zbili všechny účastníky bez rozdílu věku či pohlaví – aniž by byli jakkoliv potrestáni.

Společenský rozkol akcentovaný zoufalou poválečnou nouzí probublával celou společností stále ovládanou přídělovým hospodářstvím a nedostatkem všeho. Často spontánní dělnické bouře tak byly spojené s lynčováním domnělých „keťasů“ či prostě náhodných živnostníků pod symbolickými šibenicemi, zatímco protestní akce radikální levice hledící s nadějí k možnosti pokračování revoluce vyvrcholily v prosinci roku 1920 nezdařenou, stále však krvavou generální stávkou potlačenou za ceny stanného práva a čtrnácti mrtvých. Kultura veřejného násilí se stala fenoménem společnosti zhrublé dlouhou válečnou krizí, jenž stejně jako jinde ve střední Evropě zůstal v myslích i dlouho poté, co válka zdánlivě skončila.