Zlé sny jsou podle nové švýcarské studie skvělým cvičením pro mozek, jak se v reálném životě naučit zvládat strach. Tato práce analyzuje, co se děje v mozku, když člověka pronásledují zlé sny. Pokud v nich není překročen určitý práh hrůzy, může z toho mít člověk i užitek.
Sny se zdají všem lidem, i když si je řada po probuzení nepamatuje. Snění je totiž pro mozek nezbytná činnost. A to dokonce do té míry, že i zlé sny mají svůj důvod. Jsou jakýmsi nácvikem, jak zvládat strach v reálném životě, jak lépe reagovat na situace, které v nás budí úzkost, i když jsme vzhůru.
Švýcarští vědci se snažili především zjistit, co se děje v mozku, když spíme a zdají se nám sny. S pomocí elektroencefalogramu s vysokou hustotou (na hlavu se přikládá 256 elektrod, zatímco při standardním postupu je to jen deset či o něco málo více) sledovali 18 dobrovolníků, kteří spali a byli pravidelně buzeni, aby vědci zjistili, zda se jim zdály sny a jaká byla snová činnost.
Mohli tak identifikovat dvě mozkové oblasti, které se aktivují, když ve snu pociťujeme strach: je to insula, která je ve stavu bdělosti zapojena do vyhodnocování emocí a aktivuje se, když se učíme, a cingulární kortex, který má svou úlohu při reakci na nebezpečí.
Oblasti, kde vzniká strach, ať už ve stavu bdělosti či ve spánku, si jsou podobné. Dalším krokem bylo zjistit, zda hrůzy ve snu mají dopad na denní aktivitu. Lampros Perogamvros ze Ženevské univerzity, který výzkum koordinoval, dal téměř stovce dobrovolníků diář, kde si měli po dobu týdne zaznamenávat své sny a emoce pociťované během snů, ale také to, zda mají zkušenosti s hrůzostrašnými sny.
Poté, co je podrobil magnetické rezonanci, viděl, jak se při neutrálních či emotivně negativních snech aktivuje mozek, především oblasti, kde sídlí emoce, jako je amygdala, prefrontální kortex, insula a cingulární kortex.
„Čím déle pociťujeme ve snech strach, tím méně se představami budícími hrůzu aktivuje amygdala, insula a cingulární kortex. Naopak mediální prefrontální kortex, který funguje jako brzda amygdaly, když cítíme strach, se aktivuje podle toho, kolik zlých snů máme: čím více jich máme, tím více se aktivuje,“ vysvětluje Perogamvros.
„Sny mohou být proto jakýmsi nácvikem: simulují hrůzostrašné situace, zatímco spíme, a připravují nás na to, abychom s větší chladnokrevností čelili skutečnému nebezpečí, s nímž se setkáváme ve stavu bdělosti,“ říká vědec.
Upřesňuje, že nejde o ten druh extrémně silných a děsivých nočních můr, které nás kvůli své intenzitě probudí uprostřed noci s prudce bijícím srdcem. „Jestliže hrůza ve snu překročí určitý práh, zisk v podobě regulace emocí se ztrácí,“ dodává Perogamvros. Podobné jsou v tom nočním můrám, které si člověk po probuzení pamatuje, i noční děsy, jež sice člověka svou silou ze spánku také vytrhnou, ale člověk si není schopen vybavit, co se mu zdálo.
