Před čtyřmi sty lety, 8. listopadu 1620, se na Bílé hoře poblíž Prahy střetlo vojsko českých stavů se spojenými armádami Katolické ligy a císaře Ferdinanda II. Půldruhé hodiny trvající bitva zpečetila osud protihabsburského povstání a ukončila první fázi třicetileté války.
Bílá hora znamenala politický debakl stavovského povstání, přestože izolovaná ohniska vojenského odporu vyhasínala ještě dlouho. Abychom ale pochopili cestu, která k ní vedla, je dobré připomenout okolnosti volby Ferdinanda Štýrského českým králem v roce 1617. Vždyť právě armáda tohoto Habsburka s podporou vojska Katolické ligy porazila na Bílé hoře vzbouřené české stavy.
Pavel Skála ze Zhoře, tradičně dobře informovaný glosátor stavovského povstání a autor jednoho z nejpodrobnějších svědectví o jeho průběhu, který po Bílé hoře jakožto luterán skončil v exilu, napsal o Ferdinandově zvolení, že právě to byl začátek „všeobecného a osudného neštěstí celého národa i království českého.“
Takže tato volba v červnu 1617 – a nikoli až defenestrace místodržících v květnu 1618 – byla tím osudovým mezníkem, rozpoznatelným už současníky. Byla to akce, která si v ničem nezadala s kuloárovými manévry známými i ze současnosti. Všichni dobře věděli, kdo je Ferdinand Štýrský – nekompromisní katolík, od nějž se nedala očekávat náboženská vlažnost a politická smířlivost vůči evangelíkům.
Zástupci městského, rytířského a panského stavu, kteří ho zvolili, byli v drtivé většině evangelíci. Dílem vsadili na to, že i s předchozími Habsburky byla nějaká forma náboženské koexistence možná, a že se tedy snad domluví na určitém konsensu i s Ferdinandem, dílem doufali, že se volbu podaří zablokovat a přinejmenším odložit.
Menšinoví katolíci se připravili lépe – měli ve svých řadách brilantní vyjednavače typu nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Osvědčené přesvědčovací metody od lichotek a slibů až po varování a zastrašování přinesly své ovoce a český zemský sněm zvolil Ferdinanda Štýrského českým králem.
Nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka dokonce poznamenal, že kdo by se chtěl Ferdinandově volbě protivit, ten by „dvě hlavy míti musil.“ Proti byli ze všech přítomných jen čtyři – Jindřich Matyáš Thurn, který ihned po bělohorské bitvě uprchl společně s Friedrichem Falckým a jeho dvorem za hranice, Linhart Colonna z Felsu, který se porážky stavovského odboje nedožil, a dva měšťané, kteří oba skončili své životy v červnu 1621 na Staroměstském náměstí pod mečem kata Mydláře.
Kvadratura kruhu
Když se necelý rok poté radikální evangelíci domluvili, že je třeba strhnout své váhající souvěrce k rozhodnému kroku a demonstrativně zasáhnout proti místodržícím, vyhodili z okna České kanceláře na Pražském hradě Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a jejich sekretáře Filipa Fabricia. Násilím proti jeho zástupcům tak v symbolické rovině vztáhli ruku na samotného panovníka. Tím byl v té době ještě císař Matyáš.
Dalo by se čekat, že vzbouřenci obratem postaví vojsko a přinejmenším potáhnou na Vídeň, ale nic takového se prozatím nestalo. Místo toho napřeli všechny síly do „války slov“ – totiž do propagandy, která v té době už dávno patřila do veřejného prostoru a ovlivňovala postoje obyvatel Českého království.
Rekonstrukce Bitvy na Bílé hoře:
Tiskem vyšly dvě stavovské apologie, obratem přeložené do několika jazyků, obhajující neobhajitelné. Jejich cílem bylo představit celé Evropě vzbouřené české evangelíky jako loajální poddané habsburského panovníka, jako muže úzkostlivě dodržující zákon, kteří defenestrací naopak potrestali ty, kteří zákon – rozuměj Rudolfův majestát zaručující náboženskou svobodu – porušovali.
Ničeho se čeští evangelíci včetně těch největších radikálů nebáli tolik jako obvinění z rebelie; dlužno dodat, že i katolická strana a zvláště vídeňský dvůr zdůrazňovaly, že jsou to naopak oni, kdo se ve veškerém svém počínání striktně drží litery zákona.
Není cesty zpět
Když v březnu 1619 zemřel císař Matyáš, přece jen nakloněný kompromisům, vývoj vzal rychlý obrat. Trůnu se neodvratně ujal Ferdinand a čeští evangelíci, vystrašení z nesmiřitelnosti nového panovníka, se už nezaklínali tím, jak striktně dodržují zákony. Teď už jen hledali způsob, jak Ferdinandovu volbu zpětně označit za neplatnou.
Pomohli si poukazováním na to, že zvolení bylo vynucené. A odtud byl už jen krůček k další problematické volbě. Na podzim 1619 přijal z rukou vzbouřených českých stavů královskou korunu teprve třiadvacetiletý Friedrich Falcký, zeť anglického krále Jakuba I.
Jestliže první rok povstání byl po vojenské stránce pro stavy vcelku úspěšný, teď se karta obrátila i zde. Státy sdružené v Katolické lize uzavřely se státy z obdobného spolku – Protestantské unie – dohodu nepodnikat proti sobě žádné vojenské akce na území říše a oddělit českou otázku od říšských záležitostí.
Jestliže stavové doufali, že se jejich obhajoba svobody vyznání se zbraní v ruce stane evropským tématem, a že je jejich zahraniční souvěrci nenechají osudu, krutě se zmýlili. Ani jejich krátké obležení Vídně – jakkoli mělo čistě propagandistický, nikoli vojenský význam – ani příbuzenské vazby Friedricha Falckého k několika evropským dvorům, už situaci nemohly zvrátit. Cesta na Bílou horu se otevřela.
Bělohorské finále
Měla to být „velká šarvátka“, dnešní vojáci by spíše řekli „průzkum bojem“. Každopádně se do rozhodné bitvy nechtělo nikomu. Obě strany byly vyčerpané náročným pochodem od Rakovníka, kde se střetly už předtím s nerozhodným výsledkem. Stavovská armáda na tom byla podstatně hůře než císařsko-ligistické vojsko. Noční přesun náročným terénem křivoklátských lesů a dlužný žold, to vše násobené nevlídným počasím počínající zimy, nemohlo vyvážit ani výhodnější postavení na bělohorském návrší poblíž Prahy.
Právě tam stavovské oddíly zaujaly postavení, avšak jejich únava už byla taková, že nenašly ani poslední zbytky sil potřebných k tomu, aby se zakopali. Když protivník přecházel Litovický potok, snad ještě byla příležitost zaútočit a strhnout vítězství na svou stranu. Sil k podobné akci se však už nedostávalo a vrchní velitel stavovských vojsk Kristián z Anhaltu, spíše politik než válečník, zatím vyčkával.
Kdyby se na Bílé hoře měly onoho sychravého listopadového dne střetnout armády pod velením profesionálů, nejspíš by k žádné bitvě nedošlo. Jindřich Matyáš Thurn a Georg Friedrich Hohenlohe z Hollachu na straně stavů a Jan Tserclaes Tilly v čele ligistů stejně jako Karel Bonaventura Buquoy v čele císařských měli dost praktických zkušeností na to, aby věděli, že bitva je příliš velkým rizikem pro všechny.
Stavovské ochromovalo totální vyčerpání a deziluze z dlužného žoldu, císařsko-ligistickou armádu zase trpký předpoklad, že jakmile se stavovští stáhnou do bezpečí pražských hradeb, čeká je nejspíš vleklé zimní obléhání bez vyhlídky na úspěch. Konečné rozhodnutí však vzal do svých rukou politik, nikoli vojenský profesionál.
Maxmilián Bavorský, jemuž kompetenčně podléhali Tilly a Buquoy, prosazoval alespoň pokus o střetnutí se stavovskými. Významně mu v tom pomohlo i angažmá bosého karmelitána Dominika à Jesu Marii, který apeloval na vojáky pomocí mariánského obrazu, předtím zneuctěného stavovskými žoldnéři. Těžko hodnotit, jak silný vliv mohl mít právě tento apel na otrlé muže všech možných konfesí, kteří se řízením náhod a osudů ocitli na téže straně konfliktu. O významu samotné legendy však pochybovat nelze. Kdyby nic jiného, stala se přinejmenším zpětně legitimizací krutostí, kterých se dopustili vítězové.
Shrnutí střepů
Ani odvážný útok Kristiána mladšího z Anhaltu, syna vrchního velitele, nemohl zvrátit rychlou porážku stavovského vojska. Debakl, kdy někteří ze stavovských jen pro formu jednou vystřelili a obrátili se na útěk, na sebe nedal dlouho čekat. Odkrytí hromadného hrobu s ostatky padlých vojáků po staletích potvrdilo, že velká část z nich utrpěla zranění zezadu – tedy na útěku.
Epilog celé bitvy se pak soustředil ke zdi obory Hvězda, kde „poslední Moravané“ – ve skutečnosti žoldnéři nejrůznějšího původu, ovšem naverbovaní za peníze moravských stavů – sice nepadli do posledního muže, ale i tak byli vystaveni brutálnímu masakru. Ocitli se na místě, odkud nemohli vidět, jak se bitva vyvíjí. Kdyby to tušili, takřka určitě by se také snažili spasit útěkem.
Pronásledování a dobíjení posledních zbytků stavovských sil uvnitř obory pak už jen završilo krvavý střet, který otevřel vítěznému Maxmiliánovi Bavorskému brány do pokořeného hlavního města Českého království. Kdybychom pro bělohorskou bitvu použili oblíbený příměr o odolávání náporu protivníka jako o tvrdé, ale zároveň křehké tabuli skla, které v jisté chvíli už tlaku neodolá a praskne, pak by pomyslné hromady střepů pokryly celou bělohorskou pláň už záhy po začátku bitvy.
Zrození mýtu
Velitel „posledních Moravanů“ Jindřich Šlik nenalezl smrt u zdi obory, ale padl do zajetí, načež konvertoval ke katolictví a udělal impozantní kariéru v císařských službách. Dosáhl hodnosti polního maršála a dlouhá léta byl prezidentem Dvorské válečné rady.
V 19. století, kdy se rodil účelový, avšak o to sugestivnější mýtus Bílé hory, ožil hrabě Šlik v písních, básních a výtvarných dílech. Ožil však jen proto, aby fiktivně, avšak o to statečněji, vykrvácel u zdi obory. Historická realita bělohorské bitvy a její pozdější obraz se od sebe definitivně oddělily.
A zdaleka přitom nešlo jen o „poslední Moravany“. Zrodil se mýtus, živý do dnešních dnů. Nemá s bitvou téměř nic společného, ale jitří emoce ještě po čtyřech stech letech, konzervuje zjednodušené představy o „hodných“ evangelících a „zlých“ katolících, „hodných“ Češích a „zlých“ Němcích, „hodných“ stavech a „zlých“ Habsburcích.
Bělohorská bitva přestává být ve světě mýtu dramatickým a strhujícím příběhem. Místo toho se stává nudným schématem, kde se střetávají dvě fiktivní entity – „my“ a „oni“. Vznikl obraz, jasný a srozumitelný pro hlupáky a zhola nezajímavý pro lidi kritické a přemýšlivé. Jako mnohokrát předtím i potom v českých dějinách.
