Galerie: Noční svítící oblaka nad Českem
Těmto oblakům se odborně říká noctilucenty. Jsou výjimečné vzhledem, svými vlastnostmi i tím, že se dají dobře pozorovat jen v určitou dobu. Nemají vlastně nic společného s běžnými oblaky: zatímco klasické mraky se vyskytují ve výškách do dvanácti kilometrů, stříbrná noční oblaka jsou šestkrát výše – asi 83 kilometrů nad povrchem Země.
Vyskytují se v této výšce zcela běžně, jen jsou běžným okem neviditelné. Zahlédnout se dají jen v situaci, kdy je nasvítí sluneční světlo „zespodu“ – musí se tedy jednat buď o Slunce vycházející, nebo naopak zapadající. Současně musí být dostatečná tma a také obloha by měla být čistá a jasná.
Najdete je těsně nad obzorem, mají stříbřitou barvu, která ale může přecházet i do dalších odstínů. Typické jsou také velice jemnou strukturou, vypadají jako zářící pavučinky. Nejlépe jsou vidět asi hodinu až dvě po západu nebo před východem Slunce a nejlépe právě v době slunovratu: protože se Česká republika nachází na okraji pásma, kde bývají vidět, reálně se u nás dají pozorovat jen od začátku června přibližně do konce července.
Oblak, který věda neznala
Česká astronomická společnost uvádí, že až do roku 1885 o tomto úkazu nikdo nic netušil – teprve tehdy byl pozorován poprvé. Téhož roku byly poprvé viděny i z území současné České republiky, kdy je zaznamenal geofyzik Václav Láska.
Tato pozorování byla spojená s erupcí sopky Krakatoa, takže si většina vědců myslela, že existuje spojení mezi těmito oblaky a sopečnou činností. Teprve výzkum ve dvacátém století prokázal, že žádná taková souvislost neexistuje a šlo jen o náhodu: mraky se ve skutečnosti skládají z ledových krystalků.
Klimatická změna přinese další
Jak ve světě, tak u nás pozorování těchto oblaků v poslední době rychle přibývá. Už od devadesátých let dvacátého století se tedy spekuluje, že by vyšší množství oblaků mohlo souviset také se změnami klimatu.
Jejich lepší pozorovatelnost vychází z vyšších emisí metanu do atmosféry – ty totiž zřejmě zvyšují koncentrace vodní páry v příslušných výškách. Od devatenáctého století se toto množství podle vědců zvýšilo asi o 40 procent, díky tomu tam přibylo i krystalků.
