BLOG: Pandemie v českých zemích. Mezi oběťmi byla i řada umělců, podotýká historik

V uplynulých dnech a týdnech se stal hlavním tématem všech zpravodajských relací koronavirus. V současné době bylo v České republice potvrzeno téměř devět tisíc případů nákazy, více než tři sta lidí na zdravotní komplikace spojené s tímto virem zemřelo. V minulých staletích však byly české země postiženy epidemiemi mnohem hrozivějšího rozsahu, proti nimž bylo tehdejší primitivní lékařství prakticky bezbranné.

Epidemie španělské chřipky zasáhla svět v roce 1918
Zdroj: ČTK/AP

K nejhorším chorobám patřil mor, jejž lidé ve středověku nazývali černá smrt. Je třeba připomenout, že slovem mor bylo tehdy zvykem označovat epidemie všech infekčních nemocí. Skutečný mor rozšířili z Asie mongolští nájezdníci a do Evropy se pak dostal z Krymu prostřednictvím krys a potkanů na lodích janovských či benátských kupců. Hlavním přenašečem moru totiž byla právě blecha krysí.

Choroba se vyskytovala ve dvou formách. Jednak šlo o mor dýmějový neboli bubonický projevující se zduřelými a zčernalými uzlinami. K tomu se přidaly vysoké horečky, krvácení, bolesti hlavy, zažívací problémy a halucinace. Z lidí postižených dýmějovým morem přežilo v zasažených oblastech obvykle 20 až 40 procent, takže můžeme říci, že v průměru zemřeli dva ze tří nakažených.

Mnohem horší (ale naštěstí méně rozšířený) však byl plicní mor šířený kapénkovou formou. Nemocný vykašlával krvavé hleny a jeho konec nastal po pouhých dvou až třech dnech. U plicního moru činila úmrtnost úděsných 99 procent, takže téměř všichni nakažení zemřeli.

Během první evropské pandemie moru zemřela třetina obyvatel kontinentu

První rozsáhlá pandemie moru zasáhla Evropu v letech 1347–1352 a historikové odhadují, že tehdy celkově zemřelo okolo 25 milionů lidí. Jednalo se zhruba o třetinu všech obyvatel kontinentu! Mor řádil od Skandinávie až po italské státy, které s výjimkou Milánska zasáhl obzvlášť krutě. V některých zemích zemřela snad až polovina obyvatelstva. Tato pandemie se však Čechám vyhnula a jen okrajově zasáhla Moravu a Slezsko.

Ve větší míře pronikl mor do Čech až v letech 1357–1362, kdy postupně postihl většinu krajů a některé „navštívil“ opakovaně. Skutečná katastrofa nakonec přišla nedlouho po nástupu krále Václava IV. na trůn. V roce 1380 tentokrát udeřil mor v Čechách naplno a jednalo se o jeho nejhorší epidemii v předhusitském období. Jenom v Novém Městě pražském u svatého Štěpána byly prý během jednoho měsíce pohřbeny tři tisícovky obětí. Celkově zemřely v českých zemích desítky tisíc mužů, žen i dětí a odhaduje se, že mohlo jít až o 10 procent populace. Některé oblasti na venkově byly tehdy úplně vylidněny.

Menší epidemie se pak v Čechách objevily v letech 1390, 1403–1406 a 1414–1415. Mor řádil i v následujících desetiletích, když například roku 1483 zemřelo v Praze několik tisíc lidí. K nejhorším potom patřila nová vlna z let 1520–1521. Jednou z jejích obětí se stal známý humanistický spisovatel, právník a filozof Viktorin Kornel ze Všehrd. Důsledkem morových ran býval často hladomor doprovázený dalšími epidemiemi, především tyfu.

Černá smrt se českým zemím nevyhýbala ani v dalších staletích. Velká epidemie přišla například v letech 1679–1680, kdy sem byla choroba zavlečena z Vídně. Nemoc zasáhla především Prahu, ve které bylo evidováno na dvanáct tisíc obětí. Patřil k nim také dějepisec a spisovatel Tomáš Pěšina z Čechorodu (zemřel 3. srpna 1680).

Následkem moru pak 15. října téhož roku v Kutné Hoře zemřel spisovatel, básník a jezuitský misionář Bedřich Bridel. Poslední velká epidemie se nakonec v Čechách a na Moravě objevila v letech 1713–1715. Jenom v Praze si tehdy vyžádala životy třinácti tisíc lidí a celkový počet mrtvých v celých Čechách dosáhl strašného čísla 200 tisíc osob.

Epidemie této choroby byly chápány jako boží trest a v období baroka se jako poděkování za odvrácení morových epidemií stavěly morové sloupy, které dodnes zdobí náměstí mnoha českých a moravských měst.

Mor vystřídaly neštovice 

Mor sice z českých zemí v 18. století vymizel, ale objevil se nový hrozivý nepřítel – neštovice. Tato nemoc pravděpodobně vznikla v Africe, posléze se rozšířila do Číny, Japonska a nakonec i do Evropy. Virus pronikal do těla dýchacími cestami, přičemž se vyskytovaly dvě formy choroby.

V případě varioly minor nepřekračovala úmrtnost jedno procento, u varioly major však umíralo až třicet procent nakažených. V první fázi se neštovice projevovaly podobným způsobem jako chřipka.

Nemocný trpěl třesavkou, nevolnostmi, bolestí hlavy. Poté nastoupila horečka, a když teploty klesly, objevovaly se po celém těle nakaženého člověka puchýřky obsahující infekční sekret. Kontakt s nakaženým byl proto nebezpečný i v této fázi choroby.

Nemoc doprovázely další symptomy, jako například záněty dýchacího nebo trávicího traktu či zánět rohovky často končící úplnou slepotou. Smrt nezřídka nastávala v důsledku selhání krevního oběhu.

V 16. století rozšířili španělští a portugalští conquistadoři neštovice do Nového světa, kde to pro místní obyvatelstvo znamenalo katastrofu obrovských rozměrů. Nejvíce ohrožené byly děti.

Neštovicím podlehly dvě dcery Marie Terezie

Neštovice postihovaly osoby ze všech společenských vrstev a zemřely na ně například dvě dcery císařovny Marie Terezie – dvanáctiletá arcivévodkyně Johanna Gabriela (23. prosince 1762) a šestnáctiletá arcivévodkyně Marie Josefa (15. října 1767).

V Čechách si tato nemoc vyžádala mnoho obětí především koncem 18. století, konkrétně v roce 1794 a poté znovu 1797–1799. Úmrtnost se pohybovala mezi 15 a 40 procenty. Celkem na neštovice zemřelo během posledních tří let 18. století jenom na Moravě a ve Slezsku přes 25 tisíc lidí. Tehdy se již začalo proti této chorobě očkovat, přesto se však u nás poslední velká epidemie objevila ještě v první polovině 90. let 19. století.

Pandemie dalších nemocí se českým zemím také nevyhnuly. Hroznou chorobou byla zejména cholera způsobená bakterií Vibro cholerae. Nejčastěji se přenášela znečistěnou pitnou vodou nebo potravinami. Tato nemoc se rozšířila z Indie do Číny a posléze do Evropy. Projevovala se zvracením a intenzivním, často krvavým průjmovým onemocněním. Nemocný člověk byl brzy silně vyčerpán, dostavily se křeče, neuhasitelná žízeň a nakonec výrazný pokles srdeční frekvence doprovázený letargií. Postižení měli mrtvolně bledý obličej, promodralé rty a obvykle umírali na dehydrataci.

Cholera z Haliče

Pandemie cholery postihla Evropu v letech 1829–1832. Z oblastí Pruska a Haliče pak dorazila na Moravu a v Praze se nemoc poprvé objevila koncem listopadu 1831. Brzy se rozšířila po celém městě a do Vánoc muselo být zřízeno šest nouzových špitálů, protože počet umírajících prudce narůstal. Cholera řádila až do velikonoc 1832. Úmrtnost byla vysoká a dosahovala 40 až 60 procent nakažených. Tato epidemie si v českých zemích vyžádala přes 50 000 obětí.

Další velká epidemie cholery se objevila roku 1848 a v následujících dvou letech zahubila v českých zemích 70 000 obyvatel. Nemoc často propukala mezi vojáky armád bojujících v různých válečných konfliktech a tak tomu bylo zejména za prusko-rakouské války roku 1866. Prusové tehdy přinesli choleru do Čech i na Moravu, kde pak nemilosrdně kosila vojáky stejně jako civilisty.

Pruská armáda byla silně zasažena a některé jednotky měly následkem cholery mnohem vyšší ztráty než v samotných bitvách. Projevilo se to také ve velitelském sboru. Zatímco během bojových operací padl jediný pruský generál, cholera přivedla do hrobu další čtyři. Dodnes můžeme například spatřit v parku u kostela obce Čejč na Hodonínsku nedávno renovovaný hrob velitele 2. pruské divize generálporučíka Friedricha von Clausewitze, který zde zemřel na choleru 31. července 1866.

Španělská chřipka nepochází ze Španělska

Poslední velká pandemie se přihlásila koncem první světové války. Tehdy šlo o takzvanou španělskou chřipku, jejíž název je ale zavádějící. Nemoc se na člověka přenesla z ptáků a svůj původ měla pravděpodobně v Číně. Z Asie ji pak smluvní dělníci přinesli do USA, kde se v březnu 1918 rozšířila mezi vojáky na základnách.

Příznaky byly typické jako u chřipky – teploty, bolesti v krku, bolesti svalů a kloubů. Jak již dnes víme, velká nebezpečnost španělské chřipky spočívala především v tom, že se virus množil v plicích nakaženého člověka. Tím vyvolával zápaly plic, které byly v obrovském množství případů smrtelné.

Nemoc měla těžký průběh nejen u dětí a starších lidí, ale také u mladých, silných jedinců ve věku 25–45 let. Američtí vojáci byli tehdy ve velkých počtech dopravováni do Evropy, aby zde bojovali proti Ústředním mocnostem v čele s Německem. Tak se choroba brzy rozšířila do Francie, Itálie, Británie a dalších zemí obou soupeřících táborů včetně Rakouska-Uherska.

Vzhledem k cenzuře panující ve válčících státech se však o pandemii zprvu nepsalo a jako první uveřejnilo koncem května 1918 zprávy neutrální Španělsko. Jeho král Alfonso XIII. totiž onemocněl a zdraví hlavy státu samozřejmě novináře zajímalo. Choroba se rychle šířila a informovanosti napomohl i španělský ministr zdravotnictví během tiskové konference, kde řekl, že o podobné nemoci ve zbytku Evropy ještě neslyšel. Na základě toho se objevil název „španělská nemoc“, i když ve Španělsku vůbec nevznikla.

Pandemie se v několika vlnách prohnala v letech 1918–1920 celým světem (některé odlehlejší země, především ostrovy v Pacifiku, byly zasaženy později) a proti jejímu šíření nic nepomáhalo. Lidé nosili roušky, dezinfikovalo se prakticky cokoliv, bylo zakázáno podávat si ruce. Nefungovaly školy, úřady či obchody, ale na celosvětové šíření viru to nemělo prakticky žádný vliv.

Tak jako dnes i tehdy lidé podléhali různým fámám a „zaručeným“ receptům, jak nad chřipkou zvítězit. Mnozí tvrdili, že je třeba si nechat vytrhat zuby či krční mandle, jiní zase, že stačí nosit v kapse kousek síry a virus člověka nenapadne. Vše bylo samozřejmě marné. Nemoc si nevybírala a podlehly jí také mnohé významné osobnosti.

Například 20. září 1918 zemřel ve Stockholmu devětadvacetiletý syn švédského krále Gustava V. princ Erich Gustav. A to byl jen začátek, protože 31. října téhož roku podlehl ve Vídni španělské chřipce malíř Egon Schiele, v Paříži zemřeli 9. listopadu 1918 básník a dramatik Guillaume Apollinaire a 2. prosince téhož roku dramatik Edmond Rostand, v Londýně pak 12. února 1919 malíř Harold Gilman. V Mnichově podlehl nemoci 14. června 1920 sociolog a ekonom Max Weber.

Pandemie španělské chřipky v českých zemích 

Španělská chřipka samozřejmě zasáhla také české země, kde se o ní v novinách psalo už počátkem července 1918. Její vůbec první obětí byl 12. září 1918 pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok. Brzy následovaly tisíce dalších lidí. Také mezi významnými českými umělci si choroba vybrala svou daň, když například 27. listopadu 1918 zemřel v Praze ve věku pouhých 34 let malíř Bohumil Kubišta. Jedna z následujících vln epidemie pak 15. července 1920 zahubila dalšího mladého malíře Jana Autengrubera.

A celkové počty? Koncem první světové války žilo na zeměkouli 1,8 miliardy lidí, z nichž bylo nakaženo asi 500–600 milionů. Lze tedy říci, že se nakazila třetina celosvětové populace. Snad až 20 procent nakažených zahynulo, což by znamenalo okolo 100 milionů obětí. Přesná čísla však zejména z asijských zemí nemáme k dispozici a údaje se v odborných publikacích liší.

Nejhůř choroba řádila v Indii, kde zemřelo asi 14 milionů obyvatel. Obrovský počet obětí si španělská chřipka vyžádala také v Číně a Indonésii. Spojené státy vykazovaly 675 000 mrtvých, Kanada 50 000. V Evropě pak celkově zahynulo 2,3 milionu lidí, přičemž nejkrutěji byla postižena Francie. V českých zemích si španělská chřipka vyžádala asi 50–80 tisíc obětí, z toho v samotné Praze zemřelo v letech 1918–1920 celkem 1600 osob.

Jak je z předcházejících řádků patrné, epidemie smrtelných chorob doprovázely českou společnost už od středověku a vyžádaly si obrovské počty obětí. Proto můžeme být rádi, že žijeme v Evropě 21. století se všemi vymoženostmi, které má současná lékařská věda k dispozici.