BLOG: Náboženství a katastrofy. Díl první: Boží hněv

Povodně, požáry, epidemie, války, přírodní katastrofy – hrůzy, které jsou nevyhnutelnou součástí života všech kultur světa. Někdy projdou téměř bez důsledků, jindy si vyžádají tisíce lidských životů a nechávají po sobě nesmazatelné stopy. Proč však přicházejí, jaký je jejich význam? Ano, věda dokáže měřit zemětřesení, předpovídat povodně i mimořádně účinně bojovat s epidemiemi. Na otázku, jaký mají smysl, si však troufá jedině náboženství. Série, jejíž první díl web ČT24 nyní předkládá, se zabývá některými způsoby, jakými náboženství vykládají katastrofy, neštěstí a lidské utrpení. Její autorkou je religionistka Zuzana Marie Kostićová.

Tanec smrti podle středověkého norimberského tiskaře Michaela Wolgemuta
Zdroj: Wikipedia

První článek série se zaměřuje na jednu z nejtypičtějších forem výkladu katastrof –⁠ jako trestu.

Mluvíme-li o utrpení jako důsledku hněvu nadpřirozených bytostí, stočí se naše úvahy prakticky ihned k myšlence na boží hněv. Bůh coby aktér trestu však zdaleka nevyčerpává celou paletu možností: kromě boha či bohů jsou v záloze ještě nadpřirozené bytosti, duchové předků nebo posvátných zvířat, svatí a světice, duchové místa (kterým se latinsky říká geniové loci), a tak dále.

V kontextu náboženství, které je zaměřeno primárně na uctívání nadpřirozených bytostí, jsou nečekané katastrofy často vykládány tak, že se některá z těchto bytostí rozhněvala, protože se lidé nechovali tak, jak měli. A k tomu, aby se katastrofa přehnala, je následně třeba rozhněvaného uklidnit a usmířit.

Typickým příkladem, s nímž se v dějinách náboženství zhusta setkáme, je boží hněv vyvolaný zanedbáváním povinností vůči božstvu nebo přímo věrolomností věřících. Nevěrné uctívače může božstvo potrestat různě – nejčastěji se pomstí nebo odepře přízeň, v některých případech však může dokonce odejít a opustit svůj lid.

Osud bezbožného bájného krále 

Příkladem boží pomsty je osud bájného řeckého krále Erysichthóna. Ten ve své pýše odmítal přinášet oběti bohům, a dokonce vlastníma rukama skácel posvátný dub zasvěcený bohyni Démétér, čímž zahubil nymfu, která v něm žila. Ta se mu pomstila tím, že mu přičarovala neukojitelný hlad – a bezbožný král nakonec skončil tak, že snědl sám sebe.

Příkladem, kdy uctívaná bytost opustí svůj lid, je pak legenda, která se vypráví v současné Guatemale ve městě Todos Santos Cuchumatán. Během občanské války zabrala skupina vojáků místní kostel a začala jej používat jako věznici. Svatého, jemuž by kostel zasvěcen a který byl zároveň patronem místní komunity, takové znesvěcení velmi rozhněvalo.

Pověst vypráví, že se proměnil v poutníka, vypravil se do nedaleké obce Chimbánu a zde požádal jistou rodinu o nocleh. Když se však rodina ráno vzbudila, našla na místě poutníka dřevěnou sochu světce oblečenou v cuchumatánském rouchu. Odnesli ji tedy do místního kostela. Od té doby se Chimbánu, do té doby chudé vesnici, začalo velmi dařit – a naopak Cuchumatánské stíhal jeden problém za druhým.

Jindy se božstvo rozhněvá proto, že lidé nedodržují své povinnosti nebo přímo propadnou zlu. Nejslavnějším příkladem je tu původně židovský příběh o zkáze Sodomy a Gomory, jejichž obyvatelé zapomněli na Boha a začali se oddávat neřestem. Hospodin už nedokázal dál ignorovat ohavnosti, které se tu děly, a rozhodl se zakročit.

Abrahám se sice za padlá města přimlouval a prosil Boha, aby je ušetřil, najde-li se tu alespoň deset spravedlivých lidí – ukázalo se však, že jediný spravedlivý, který ve městě zbývá, je Abrahámům synovec Lot a jeho rodina. Těm tak bylo dovoleno spěšně odejít, a jakmile byli bezpečně z dosahu, sežehl Hospodin obě města plamenem.

Katastrofa jako důsledek lidského provinění

Podobné důvody se skrývají za zánikem Atlantidy v mýtu, který o tomto bájném kontinentu vypráví. Jeho verze, která se objevuje v díle theosofky Heleny Petrovny Blavatské a která založila jeho současnou podobu, vypráví o úpadku moci a duchovním rozkladu. Původně moudří atlantští vládci postupně propadli černé magii a v důsledku zvěrstev, která prováděli, se nádherný, kdysi dokonalý kontinent začal postupně potápět.

V této perspektivě je katastrofa především důsledkem lidského provinění; naopak náprava, je-li ještě možná, se děje skrz pokoru, pokání a návrat k náležitému chování. Kdybychom se pak chtěli podívat, jak se koncept trestu projevuje v kontextu současné pandemie koronaviru, mohli bychom hledat zejména v ultrakonzervativních formách tradičních monotheistických náboženství.

Terčem kritiky je tu typicky sekularizace, odpadání od víry a tolerance k sexuálním a genderovým menšinám, zvláště k homosexuálům. Kýženou formu nápravy pak představuje návrat k tradičním zvyklostem a zejména obnovení „tradiční rodiny“.