Před 75 lety, 14. února 1945, začaly na Prahu dopadat spojenecké bomby. Přestože válka se blížila ke konci a nálety se do té doby hlavnímu městu vyhýbaly, spadlo během několika minut na město 150 tun výbušnin, které způsobily na takzvanou Popeleční středu smrt více než sedmi set lidí. Některým zachránila život až neuvěřitelná náhoda.
Dítě vyhodili z okna i s postýlkou, aby ho zachránili, přibližuje pamětnice bombardování Prahy
„Moje škola byla už zavřená. Proto jsme se my děti učily střídavě u jednotlivých rodin. A v den náletu jsme měly přijít ke spolužačce, která bydlela v domě na rohu Jiráskova náměstí a Rašínova nábřeží. Spolužačka ale den předtím dostala spálu a vyučování se zrušilo. Ten dům pak při náletu dostal přímý zásah a zemřelo tam mnoho lidí,“ popisuje Eva Tomanová, které bylo v době náletu 14. února 1945 osm let.
S maminkou zůstaly uvězněné na hořících schodech
Sirény, které upozorňovaly na nálet, se tehdy ozvaly krátce před půl jednou odpoledne. „Obvykle se uvádí, že nálet trval devět minut v době od 12:25 do 12:34, zřejmě podle zprávy pražského velitelství civilní protiletecké ochrany, ale přesnější je doba mezi 12:25 až 12:27, tedy nanejvýš tři minuty, což je uvedeno v hlášeních obou bombardovacích skupin, které se náletu zúčastnily,“ vysvětluje badatel a autor knihy Pod palbou hloubkařů Filip Vojtášek.
Přestože po zaznění sirén se měli obyvatelé přesunout do krytů a sklepů, mnozí to neudělali. Spoléhali totiž na to, že i tentokrát to je pouze planý poplach.
9 minut
Události: Bombardování Drážďan a Prahy
„Samozřejmě, že dříve jsme to dělávali. Ale protože nálet nikdy nenásledoval, tak pak už jsme nebyli tak ostražití. Když začaly houkat sirény, tak jsme to nebrali moc vážně. Pak ale začaly padat bomby, a tak jsme utíkali do sklepa. Jen tak, jak jsme byly oblečené, v bačkorách. Na střechu nám dopadly zápalné bomby a hořet začalo i na schodišti, takže jsme zůstaly s maminkou uvězněné v patře,“ popisuje pamětnice, která tehdy bydlela v Dittrichově ulici.
Ten okamžik si přesně vybavuje i po 75 letech. „My jsme byli nevěřící rodina, nechodili jsme do kostela, ale pamatuju si, jak jsem se na těch schodech modlila, aby se nám nic nestalo. A maminka mě utěšovala a říkala, že i kdyby to na nás spadlo, tak nás tatínek vyhrabe,“ dodává Tomanová.
Oheň se nakonec podařilo uhasit a pamětnice s maminkou se dostala do sklepa. To už byl ale nálet pomalu u konce. „Když to přestalo, tak jsme vyšly ven a viděly jsme tu spoušť. Strašně moc domů spadlo, nebo byly alespoň částečně zdevastované. Tehdy jsem také poprvé viděla mrtvého člověka,“ popisuje svědkyně tehdejších událostí.
Přes sedm set mrtvých. O přežití často rozhodla náhoda
Na následky náletu, který trval několik minut, zemřely stovky lidí. „Za oficiální a konečný počet obětí se považuje 701, ale je to poněkud zavádějící, protože ještě rok po náletu zůstávalo několik desítek lidí nezvěstných. Dvacet tři z nich bylo údajně nalezeno v roce 1971 ve sklepě domu ve Vinohradské ulici číslo 1254, naproti tržnici,“ vysvětluje Vojtášek.
Přežití často – stejně jako v případě Evy Tomanové – záleželo na náhodě a štěstí. „V zaměstnání jsem měla kolegu, který byl za války v koncentračním táboře, a když se vrátil, tak zjistil, že jeho manželka zahynula při náletu. Měli ještě syna a ten přežil jen náhodou. Zachránili ho tak, že ho někdo v té hrůze vyhodil i s postýlkou ze zasaženého domu z okna na ulici. A tím mu zachránil život,“ popisuje Jaroslava Vernerová, která únorový nálet zažila jako 15letá ve Verdunské ulici v Dejvicích.
I pokud obyvatelé bombardování Prahy přežili, část z nich přišla o bydlení. „Podle poválečné statistiky bylo zcela zničeno celkem 68 domů a dalších 2607 poškozeno, nejvíce na Vinohradech a Novém Městě, ale toto číslo mohlo být nakonec vyšší,“ vysvětluje Vojtášek.
Nacisté zneužili nálet pro svou propagandu
Protože bomby na město shodily americké letouny, využili nacisté nálet pro svoji propagandu. Lidové noviny den po náletu napsaly pod titulkem Teroristický útok na Prahu, že „teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obytné čtvrti“.
Podle Evy Tomanové ale nálet nevzbudil výraznou nenávist proti Američanům. „Nálada mezi lidmi nebyla nijak namířená proti spojencům. Všichni doufali, že už hlavně válka skončí, všude se to šuškalo,“ dodává pamětnice.
Konec války skutečně do tří měsíců nastal. Vzpomínky na Popeleční středu 1945 jsou ale pro pamětníky stále živé i po 75 letech. „Vždycky, když ve středu v poledne slyším zkoušku sirén, tak se ve mně něco sevře. To je zkušenost, to už nejde odžít,“ uzavírá Vernerová.
