Z rodné země ho vyhnala nesvoboda, v emigraci ale nyní získal nejvyšší státní vyznamenání. Devadesátiletý ekolog Josef Svoboda obdržel před několika dny Řád Kanady. Skaut a bývalý politický vězeň se po odchodu z Československa zaměřil na výzkum Arktidy a jeho přínos vědě a společnosti nyní ocenila generální guvernérka Julie Payettová.
Svoboda žije v Kanadě od roku 1968, kdy se po sovětské invazi rozhodl emigrovat. V nové zemi dostudoval a následně se stal profesorem na University of Toronto Mississauga. Jeho oborem je polární botanika a ekologie. Se studenty jezdil třicet let na polární expedice do kanadské části Arktidy. Nejvyšší státní vyznamenání Kanady nyní získal za „svůj průkopnický výzkum ekosystémů tundry a za celoživotní mentorování vědců studujících Arktidu“.
Dalším českým nositelem tohoto vyznamenání byl například podnikatel Tomáš Baťa mladší, který do země emigroval v době druhé světové války. Čestný Řád Kanady získal také prezident Václav Havel.
V monstrprocesu dostal 11 let. Skoro pět let musel těžit uran
Svoboda není pouze vědcem, ale také bývalým politickým vězněm. V roce 1948 začal v Brně na Masarykově univerzitě studovat filozofii a přírodní vědy. Následující rok byl ale zatčen a ve vykonstruovaném procesu se skautskou a křesťanskou mládeží z Brna ho odsoudili k 11 letům vězení za domnělou protistátní činnost.
Trest si odpykal téměř celý. Než ho v roce 1958 propustili, dostal se na Mírov, Bory i do Leopoldova. Téměř pět let musel pracovat v uranových dolech. Na den, kdy se dostal opět na svobodu, vzpomíná dodnes.
„Viděl jsem spoluvězně, kteří po propuštění začali plakat a objímali zem. Tohle na mě nepůsobilo. Vyšel jsem z pankrácké brány, byl hezký den a já si připadal jak svobodný harcovník s krabicí od margarínu v podpaždí. Zato maminka, která mě v Brně doma po letech objala, omdlela radostí,“ popsal v roce 2017 při přebírání ocenění Neuron.
Z vězení se vrátil v 29 letech v době, kdy většina jeho bývalých spolužáků už měla vysokoškolské diplomy. Sám ale kvůli odsouzení už ve studiu pokračovat nemohl. Pracoval tak v Brně jako ošetřovatel v zoologické zahradě. Po čase se mu povedlo nastoupit na Botanický ústav Akademie věd, kde se mohl opět věnovat svému zájmu o biologii a ekologii.
V době pražského jara byl jedním ze zakladatelů klubu bývalých politických vězňů K 231. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy roce 1968 se ale rozhodl emigrovat do Kanady. Zde po 22 letech od počátku studia získal na univerzitě v Ontariu bakalářský diplom. Následně pokračoval ve studiu na univerzitě v Edmontonu a největší část své profesní kariéry strávil na torontské univerzitě, kde se specializoval na arktickou rostlinnou ekologii.
Třetina století u pólu
Se svými studenty třicet let jezdil na arktické expedice. Tamní tvrdé podmínky mohl tehdy srovnávat i s útrapami v uranových lágrech. „Vysoká Arktida na první pohled připomíná měsíční krajinu. Není nic pustšího než země bez stébla trávy, polštářku mechu nebo aspoň barevné krajky lišejníku. Řekněme, že v začátcích tu byla i jistá analogie s jáchymovským gulagem – jedli jsme konzervy z ešusů, sprcha žádná, záchod z naftových barelů. Jsem ale typ člověka jako Voskovec a Werich, kteří říkali, že jsou doma tam, kde si pověsí klobouk,“ potvrdil.
V roce 1994 mu kanadská vláda vyslovila uznání za výzkum Arktidy a v roce 1995 získal na Masarykově univerzitě čestný doktorát přírodních věd. Před dvěma lety se také stal laureátem Ceny Neuron za přínos světové vědě v oblasti biologie. Výzkumná stanice Jihočeské univerzity na Špicberkách zase nese jeho jméno.
