Na východě Konga se opět objevila ebola, od začátku roku jí podlehlo přes 1800 lidí. Tato epidemie jako by lidstvu připomněla, že existovaly a existují nemoci, které lékaři neumí uspokojivě vyléčit. Nejen krvácivá horečka, ale také neglerióza, vozhřivka nebo vzteklina. Úmrtnost na ně je extrémně vysoká.
Nejčastěji se sice objevují v exotických zemích, ale občas pronikají i do našich krajů. Například vůbec nejsmrtelnější onemocnění současnosti, takzvaná transmisivní spongiformní encefalopatie, se už několikrát dostala i do České republiky.
Těchto deset nemocí je nebo bylo nejvíce smrtících – to znamená, že pokud se člověk nakazí, má minimální šanci přežít. Ne vždy ale platí, že by byly nejvíce nebezpečné. Právě vysoká úmrtnost jim mnohdy brání, aby nakazily vysoké množství lidí.
Ebola
Virové onemocnění nazvané krvácivá horečka ebola se poprvé objevilo roku 1976, od té doby experti zmapovali několik jejích kmenů. Některé z nich způsobují úmrtnost blížící se devadesáti procentům.
K přenosu stačí málo: kontakt skrze jakékoliv tělesné sekrety, tedy potem, krví, slzami, slinami, močí nebo třeba spermatem. Virus však potřebuje také mimořádně teplé počasí přes 30 stupňů, které panuje právě v oblastech rovníkové Afriky.
Proti ebole zatím nebyl znám účinný lék ani očkování. V současné době se sice vakcína testuje, ale výsledky nejsou zatím známé. Lékaři tak nakaženému pacientovi musí pouze pomáhat od symptomů, zavodňovat a podporovat jeho imunitní systém. V polovině srpna 2019 oznámili vědci, že první testy naznačují vysokou úspěšnost dvou léků testovaných od listopadu loňského roku.
Pravé neštovice
Říkalo se jim také černé neštovice a historicky to byla jedna z nejhorších chorob, kterou lidstvo znalo – ve dvacátém století na ně zemřelo odhadem 300 až 500 milionů lidí.
Jednalo se o nemoc vyvolanou virem pravých neštovic, její krvácivá forma byla smrtelná u 95 procent nakažených. Decimovala populaci původních obyvatel Ameriky, kteří neměli dostatek protilátek. I ve dvacátém století, při prudkém pokroku medicíny, se úmrtnost pohybovala kolem třiceti procent.
Toto onemocnění se zpočátku projevuje jako chřipka, posléze se objevují typické hnisající vředy. Pacienti umírají na otravu krve, oběhové či dechové selhání. Choroba se přenáší vzduchem, ale i čerstvě znečištěnými předměty. Kdo přežil, byl většinou navždy poznamenán zjizvenou tváří nebo slepotou.
V roce 1967 WHO oznámila plán na úplné vymýcení pravých neštovic. Koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška, který byl šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. V polovině roku 1977 se již zdálo, že akce byla úspěšná, ale v říjnu onemocněl jistý kuchař nemocnice v Somálsku. V dubnu 1978 WHO oznámila, že kuchař byl vyléčen a v roce 1980 organizace slavnostně ohlásila, že s pravými neštovicemi je konec.
Vozhřivka
Přes nepříliš hrozivý název se jedná o jednu z nejvíce smrtících chorob, s níž se lidstvo kdy setkalo. Přenáší ji bakterie Burkholderia mallei. Dnes už je v civilizovaném světě téměř vymýcená, ale v minulosti se jednalo o nemoc, která naháněla strach celým civilizacím. Primárně napadá lichokopytníky, tedy hlavně koně, ale je přenosná i na člověka. Poprvé o ní informoval už slavný antický lékař Hipokkrates.
- V březnu před 92 lety se na Moravě stala nešťastná událost, která se zapsala do historie veterinárního lékařství. V obci Věrovany u Přerova měl rolník dva koně, valacha a klisnu. Valacha získal v roce 1921 na revers od vojenské správy. Valach měl chronickou fistulární lézi v oblasti kohoutku (byl nositelem původce vozhřivky). O koně pečovaly nevlastní děti majitele Anna Symerská (zemřela 6. 3. 1923) a Josef Symerský (zemřel 30. 3. 1923). Při úředně nařízené pitvě v Přerově se nakazil tehdejší asistent patologicko-anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Miroslav Derbek, který zemřel 30. 9. 1923. Při pitvě veterináře Derbeka se nakazil asistent patologického ústavu Karel Šolc a zemřel po týdnu. Tak si vozhřivka ve Věrovanech vybrala čtyři oběti a za pátou bývá označována manželka Miroslava Derbeka, která spáchala sebevraždu.
- Zdroj: VFU Brno
Největší hrozbu představovala v dějinách pro armády, nejsnadněji se totiž přenášela v prostředí, kde bylo na jednom místě soustředěno hodně koní. Úmrtnost na tuto chorobu u zvířat se pohybovala kolem 95 procent – nemoc tedy rozhodla nejednu středověkou a novověkou bitvu. Ve dvacátém století se ji několik armád pokusilo využít vojensky – hovoří se například o tom, že ji Sovětský svaz nasadil v Afghánistánu.
Ve dvacátém století začala s úbytkem koní mizet. Nemoc je také citlivá vůči celé řadě antibiotik, proto se dnes dá relativně snadno léčit. V Československu byla nákaza definitivně utlumena v roce 1950.
Balamutiová amébová encefalitida
Tuto málo známou, ale smrtící nemoc označovanou zkratkou BAE přenáší volně žijící améba Balamuthia mandrillaris. Poprvé byla pozorovaná až roku 1986 u samice opice mandrila v zoologické zahradě v San Diegu. Zvíře zemřelo pouhé dva dny poté, co se u něj objevily příznaky.
Od té doby se nemoc objevila také u asi dvou stovek lidí, nákazy byly smrtelné v 98 procentech případů. Roku 1995 zemřelo na nákazu tříapůlleté dítě. Tento případ byl současně prvním případem BAE v Evropě.
Améba se přenáší kůží nebo transplantovaným orgánem, ale při experimentech se ukázalo, že může infikovat i přes čichovou sliznici. Napadá mozek a nedá se z něj prakticky dostat pryč, nepomáhá ani moderní léčba.
Vzteklina
Také vzteklina je už v Evropě prakticky nemocí minulosti, v Asii a Africe na ni ale stále ještě umírá více než 55 tisíc osob ročně. Jedná se o akutní nemoc centrálního nervového systému, která může postihnout všechny teplokrevné živočichy – a tedy i člověka.
Vzteklina se může přenášet jen slinami, jedinou možností přenosu je tedy pokousání; ale protože mění zasažená zvířata na agresivní, je nákaza od infikovaného tvora velmi pravděpodobná. Smrt nastává v kómatu za současné paralýzy všech svalů.
Propuknutí nemoci znamenalo až donedávna téměř stoprocentní jistotu, že pacient zemře. Pomohlo sice očkování, ale pokud se už člověk nakazí, umírá vždy. Jediná existující léčba nazvaná Milwaucký protokol je extrémně drahá a doposud ji přežil jen jediný člověk, který nebyl očkovaný. U očkovaných, kteří se přesto nakazili, je výrazně vyšší.
Primární amébová meningoencefalitida neboli neglerióza
Jedná se o vzácný hnisavý zánět mozkových blan a mozku, který způsobuje volně žijící améba Naegleria fowleri – je to příbuzná améby způsobující výše popsanou Balamutiové amébovou encefalitidu. Anglicky se jí říká „brain-eating amoeba“, tedy mozek požírající améba. Přesně tak totiž zabíjí, požírá mozkovou tkáň nakažených.
Tento organismus žije v půdě, ale především ve sladké vodě, a dokonce i na koupalištích. Objevuje se sice především v exotických zemích, ale jeden z nejznámějších případů se odehrál v Československu: v letech 1963 až 1965 zemřelo v Ústí nad Labem 16 mladých lidí, kteří se jí nakazili v plaveckém bazénu. Jednalo se o vůbec největší výskyt této nemoci v dějinách, celkem ji měly asi dvě stovky lidí.
Také u této choroby překračuje úmrtnost 95 procent, například v USA od roku 1962 dostalo tuto nemoc 132 lidí, přežili jen tři.
Nemoc zkamenělých lidí
Tato nemoc je tak vzácná, že nemá ani české pojmenování, oficiálně se jmenuje Fibrodysplasia ossificans progressiva. Jedná se o genetické onemocnění pojivové tkáně, které se projevuje tím, že se tato tkáň osifikuje, tedy mění se v kostní. Klouby tuhnou a přestávají být pohyblivé. Nemoc je neléčitelná, ale její příznaky jsou u různých případů velmi odlišné.
Kostní hmota ale obecně znehybňuje klouby, což při postižení žvýkacích svalů znamená v podstatě znemožnění příjmu potravy. Ztuhnutí páteře hrudního koše zase poškozují oběhové a plicní funkce, úmrtnost se tedy pohybuje také kolem sta procent: smrt nastává téměř vždy kvůli komplikacím spojeným s touto chorobou. Díky pokroku v medicíně se ale dnes pohybuje délka dožití kolem čtyřiceti let.
Viscerální leishmanióza
Této nemoci se říká také kala azar neboli černá horečka. Způsobuje ji parazitický prvok, kterého přenáší exotické druhy komárů.
Vyskytuje se především na indickém subkontinentu a je špatně léčitelná. Parazit totiž napadá řadu vnitřních orgánů a kostní dřeň. Pokud se v těle zachytí, neexistuje už možnost, jak pacienta zachránit.
Proti této nemoci neexistuje očkování. Pokud není včas léčená, úmrtnost se pohybuje kolem sta procent. Příznaky propuknutí nemoci jsou ale velmi nenápadné, projevují se podobně jako mnoho jiných nemocí, jež jsou v těchto oblastech časté.
Spavá nemoc
Do doby, než byla objevená její léčba, byla africká spavá nemoc neboli odborně africká forma trypanosomiázy v podstatě stoprocentně smrtelnou nemocí. Způsobuje ji parazit prostřednictvím infikovaných much tse-tse, které se množí v teplých a vlhkých oblastech. Zpočátku se projevuje jen lehkými příznaky, jako je horečka nebo bolesti kloubů, ve druhé fázi už ale nastupují vážnější projevy – únava, strnulost a potíže se spánkem, které končí smrtí.
Tato nemoc je dnes na ústupu, v roce 2017 bylo podle Světové zdravotnické organizace (WHO) hlášeno pouze 1447 případů spavé nemoci. Moderní způsoby léčby pomáhají potlačovat úmrtnost na méně než 30 procent.
Transmisivní spongiformní encefalopatie
Nejde vlastně o jedinou nemoc, ale o společné pojmenování pro takzvané prionové choroby. Jde o onemocnění, která jsou způsobená nahromaděním prionů v mozku. Odolné proteiny vyvolávají v těle poruchy centrální nervové soustavy, přičemž úmrtnost je stoprocentní.
U lidí se objevuje rovnou několik nemocí fungujících na tomto principu, například Creutzfeldtova–Jakobova choroba nebo choroba kuru, která se ale objevuje jen u příslušníků kmene Fore na Nové Guineji, a to jako důsledek rituálního kanibalismu, tedy pojídání mozku zemřelých lidí. Ještě vzácnější je smrtelná rodinná nespavost neboli fatální familiární insomnie. Ta se dědí jen ve čtyřiceti rodinách na celém světě. Když se projeví, člověk umírá do 36 měsíců.
